Život jako povinná četba

„Díky knize, kterou po sobě zanechala, vidím, že její příkladný život je jako čítanka do povinné četby,“ píše v předmluvě k pamětem Olgy Fečové historička Jana Horváthová a předjímá, že čtenáři si budou některé věty podtrhávat. A skutečně tím postihuje klíčové aspekty vzpomínek významné romské autorky Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky. Školní čítanky se nezřídka vyhýbají krajnostem a životy výjimečné transformují spíše v životy příkladné a vzorové.

Olga Fečová, loni zesnulá spisovatelka a pe­dagožka, klíčová osobnost romské ženské emancipace, se rozhodla, že si své paměti nadělí k osmdesátinám, a z jejího vyprávění je patrná podobná umanutost, jako když se rozhodla v sedmdesáti naučit hrát na housle nebo v šedesáti studovat. Editorky Lenka Jandáková a Jana Habrovcová vycházely jak z autorčiných psaných vzpomínek, tak z audiozáznamů s jejím vyprávěním, pořízených v devadesátých letech v češtině i romštině, a při doplňování rukopisu ji metodami orální historie vedly k doplňování chybějících či příliš stručných míst.

Do života Fečové se vepsala řada klíčových událostí československých dějin 20. století. Coby válečné dítě prožívá na rodném východním Slovensku osvobození, v Praze klopýtá po staveništi Stalinova pomníku, mezi okupačními tanky spěchá do porodnice, v Sudetech pomáhá budovat socialistický průmysl a v devadesátých letech pak zažívá další výraznou migrační vlnu Romů, vzedmutí rasismu, ale také spolupráci s Václavem Havlem. Vyprávění ovšem nesměřuje ke konfrontaci velkých dějin a soukromé historie, dokonce ani nepodává svědectví o obecně známých událostech z perspektivy bezmocných, bezejmenných, němých. Navzdory tomu, že jednotlivé vzpomínkové obrazy rytmizuje chronologie vypravěččina života, zdá se, že čteme podivuhodně ahistorické vyprávění, které tone – zejména pro čtenáře neznalého romské narativní tradice – v nepochopitelné idyle.

Idyla a úcta

Ve vyprávění Olgy Fečové mají předváleční Romové svá hospodářství ve vesnicích obývaných gadži. Bohatí Romové zaměstnávají Slováky a těm chudým naopak Slováci všemožně vypomáhají. Za války sice „Němci obtěžují děvčata“ a ani „Rusové se neukázali úplně v nejlepším světle“, ale ti, co umějí na něco hrát, se vždycky zachrání. Ve stalinské Praze se romské děti prohánějí na plácku u Karlova mostu, praní prádla na vltavských nábřežích evokuje dojem městského pikniku. Všichni se veselí a hodují a děti se šplouchají v řece. Stejná radostná pospolitost vládne i na normalizačním sídlišti. Dveře bytu zůstávají stále otevřené, sousedé spolu muzicírují a klábosí po balkonech. V osadách, kam Olžina rodina jezdí za příbuznými, soutěží ženy ve vaření halušek, děti v jízdě na praseti. Dojem idylických žánrových obrázků umocňují „folkloristické“ pasáže, které zprostředkovávají romskou festivitu: vánoční a velikonoční zvyky, svatební rituály, způsoby truchlení, ale také zaříkávání či věštění.

Harmonické tóny převládají i tehdy, když se vypravěčka soustředí na dění v rodině – Olga i její sourozenci vyrůstají obklopeni milujícími a kultivovanými rodiči. Při snídani tatínek zkouší děti z násobilky, po večeři jim předčítá Vojnu a mír; maminka šije kostýmy pro ochotnická představení. Žasneme, s jakou důsledností tiší Olga Fečová veškeré disharmonické tóny, které souvisejí například se sociální stratifikací romské komunity. Babička, dcera maďarského grófa, bohatá a lakomá statkářka, šikanuje příbuzné – vnoučata pro ni představují jen levnou pracovní sílu; o tom, zda mohou usednout k jejímu stolu, rozhoduje třeba odstín jejich pleti. Na vejminku u pražských potomků jezdí do kostela taxíkem a domácností svých pečujících snach pohrdá tak, že se štítí dotknout i klik. Přesto se ve vyprávění nestává satirickou karikaturou ani předmětem kritiky. Také jí – jako všem předkům – náleží úcta: „Měla jsem ji ráda, protože mě hodně naučila.“

Romové nejsou přes politiku

„Babička,“ konstatuje Fečová, „byla diplomat, člověk se musí přizpůsobit každé době – kdo byl chytrý, udržel se při životě a žil si dobře za každého režimu (…) Člověk může jen koukat, jak se svět točí – koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Za války Romové hrají Němcům, pak Rusům. V létě 1968 ruské vojáky litují, že jim nikdo v srpnovém horku do tanku nepodá vodu, a tak se s nimi skamarádí, společně zpívají a popíjejí. „Romové nejsou přes politiku, nejsme ani vojáci. Viděli jsme to hlavně tak, že to jsou chudáci kluci, daleko od domova.“ Lhostejnost k traumatickým historickým událostem československých Romů nebo spíše zdrženlivost vůči jakémukoliv hodnotícímu soudu vysvětluje Fečová jakousi apriorní romskou apolitičností. Tu ale popírá jak doslov romisty Zbyňka Andrše, tak vzpomínková próza spisovatelky Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (1997). To, co se jeví jako konformismus, apatie či naivita, ve skutečnosti může svědčit o velké míře sociální empatie. „Ti obyčejní naši lidi, kteří neměli vzdělání a od rána do večera dřeli, aby uživili rodiny, ti se o to, co se děje ve světě, vůbec nezajímali. Války taky nevyvoláváme. My pořád jenom prcháme, za jakéhokoliv režimu, v každé době jsme ti pronásledovaní.“

Čítankové vyprávění Olgy Fečové přitom primárně neukazuje, jaký byl nebo je život Romů, ale jakým by měl být. A v souvislosti s touto utopií – nikoli ve smyslu falešných nadějí a planých ideálů, ale ve významu zjevené pravdy, jak si ji nárokují mýty nebo i čítanky a slabikáře – autorka kriticky poukazuje na ustálené stereotypy. Předchozí citát primárně neglosuje ani nehájí tradičně zdůrazňovanou nomádskou zkušenost Romů. Místo romantizující představy kočovnické anarchie i traumatické zkušenosti neustálé marginalizace a pronásledování kniha staví do popředí jako stěžejní hodnotu schopnost sociální adaptace. Před evokací či výčtem historických tragédií a křivd se dává přednost obrazům sounáležitosti a solidarity, respektive schopností jich za všech okolností dosáhnout.

Činorodá dřina

Druhým klíčovým pilířem či vzorem, intenzivně akcentovaným v celém textu a zdůrazněným už jeho názvem, je neutuchající činorodost: jednou v podobě osvětové a emancipační činnosti na podporu vzdělávání romských dětí, podruhé jako nezdolná vůle či každodenní dřina. Práce osmyslňuje život a zároveň má zásadní podíl na boji romských žen o emancipaci v silně patriarchální kultuře (Olžinu manželovi „dlouho trvalo, než pochopil rovnoprávnost. Vždyť taky pracuju.“) I strýcův alkoholismus, braný jako „zvláštnůstka“, je ospravedlněn dělností – vždy, když se strýc opije, rozebere cihlu po cihle pec, aby druhý den postavil novou, lepší. Historka, která má potenciál grotesky, ovšem bez jakékoli ironie směřuje opět k exemplu. Díky své „zvlášnůstce“ se ze strýce stal vynikající a žádaný zedník. Jako dějinná událost se pak z perspektivy vyprávění spíše než represe státu jeví setkání s Milenou Hübschmannovou, budoucí zakladatelskou romistiky, kterou Olžin tatínek učí romsky a provádí ji slovenskými osadami, nebo zakládání tanečních a pěveckých souborů a úspěchy romských hudebníků. Ani zde ovšem nestačí přirozený talent bez úsilí a píle.

Zhodnotit význam Pamětí hrdé Romky pouze s ohledem na edukační, osvětový či emancipační význam by bylo velmi nespravedlivé. I neromskému čtenáři totiž kniha dá mnohem víc. Fečová vychází z tradičních žánrů romské literatury vakeribena pal o dada (vyprávění o předcích) a čačikano vakeriben (pravdivé vyprávění ze života) a obtížně uchopitelná idyličnost nutí čtenáře uvyklého na současnou podobu autobiografických či autofikčních narativů přehodnotit svá očekávání stran podoby i funkce životopisných vyprávění. Výrazem autenticity vzpomínky může být i idyla. „Když vám pořád budou říkat, že jste hloupí, tak jednou hloupí opravdu budete.“

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.