V podobě chatbotu ChatGPT a podobných technologií nám v posledních měsících naplno vtrhla do životů umělá inteligence. Společnost, instituce i jednotlivci se s ní učí zacházet – smysluplně s ní a o ní mluvit. Řada reakcí je přitom dosti hysterická. Část jich je založená na hypertrofovaném antropocentrismu a černobílém kontrastu „přirozeného“ (lidského) a „umělého“ (technologického), přičemž tyto reakce přicházejí i z kruhů, kde by je člověk nečekal. Například Centrum pro umělecký výzkum a zpravodajství publikovalo na začátku května petici Restrict AI Illustration from Publishing, ve které se tvrdí, že ilustrátorské umění je spojeno s něčím „niterně lidským“ v příbězích, které doprovází, a že s příchodem umělé inteligence hrozí zánik „jedinečné interpretativní a narativní souhry umění a textu, lidského pisatele a lidského ilustrátora“. Upírská generativní AI prý „postrádá vhled, vtip a originalitu“. Lidské hodnoty musí být zachráněny, vyzývá petice.
Ne že by nebylo namístě bavit se o politické ekonomii využívání technologií založených na umělé inteligenci, včetně ochrany práv jednotlivých umělců. Halit to ale do exaltovaných formulací o lidské originalitě a jedinečnosti působí málo přesvědčivě. Signatáři přehlížejí kreativitu mimolidského života, a co se týče lidské originality, tváří se, jako by nebyla výsledkem konstelací a propojení sahajících za rámec lidského. To, že jsme se naučili výsledky více-než-lidské souhry připisovat čemusi „čistě lidskému“, je výsledek naší modernistické arogance. Bude jen dobře, pokud nás jí AI zbaví.
S dost vyhrocenou rétorikou od začátku roku vystupuje i řada výzkumníků na poli umělé inteligence (naposledy čerstvý důchodce Geoffrey Hinton, jenž zkraje května opustil Google), kteří rozvíjejí apokalyptické scénáře zániku nebo minimálně zblbnutí lidstva, pokud nebude vývoj generativní AI rychle zkrocen. Kromě toho, že u některých z těchto postav mohlo být volání po zmražení vývoje nástrojů umělé inteligence vedeno vlastními komerčními zájmy, pramení, myslím, tato rétorika především z okouzlení vlastní expertizou, kterou údajná revolučnost AI – ať už je pojatá apokalypticky, či utopisticky – staví na výsluní veřejné pozornosti, kde by tito odborníci po letech covidu rádi zaujali pozici donedávna vyhrazenou epidemiologům a virologům. V podkresu přitom zní volání po přílivu financí na vlastní výzkum, ať už na další vývoj AI, nebo na zkoumání toho, jak tyto technologie zastavit, omezit a regulovat.
Na některých českých vysokých školách zase s počátkem zimního semestru vypuklo zděšení, když začali ChatGPT masivně využívat studující, a chvíli to vypadalo, že namísto hledání způsobů, jak umělou inteligenci do výuky začlenit a využít k prospěchu vzdělávání, budou školy hledat způsoby, jak tyto nové technologie zakázat a jejich využívání studenty vyslídit a potrestat jako etické pochybení. Teprve postupně se na většině škol dopělo k názoru, že je potřeba možnosti využívání AI ve vzdělávání zkoumat, experimentovat s nimi a s chladnou hlavou a bez moralizování pro ně stanovovat pravidla.
Jestli naopak někde reflexe umělé inteligence a reflexe možné budoucnosti ve světle jejího možného vývoje téměř úplně chybí, pak je to česká vláda. Zrovna u aktuálního tématu důchodové reformy by přitom zvážení možností AI bylo více než namístě. Česká debata o reformě staví na představě, že svět bude v příštích desetiletích v základu stejný jako ten dnešní – z hlediska podoby trhu práce, sociální textury a podoby rodiny, faktorů demografie, lidského zdraví i fungování kapitálových trhů. Budou se měnit jen dílčí parametry, na které bude důchodový systém reagovat, ale fundamenty vývoje jsou lineární a v zásadě předpověditelné. AI přitom do všech těchto parametrů nejspíš významně zasáhne, a změní tak pole, na kterém se budou důchodové výpočty odehrávat.
Čeští politici by se mohli při svých četných cestách ke spojencům za oceán inspirovat debatou o AI, kterou vede americká vláda. Nejenže ve Spojených státech téma umělé inteligence systematicky řeší Prezidentská rada poradců pro otázky vědy a technologií (PCAST), ale součástí zkoumání jsou i veřejné konzultace, při nichž má široká veřejnost možnost zasílat „actionable ideas“, jak technologie AI vyvíjet a využívat co nejspravedlivěji, zodpovědně a bezpečně. Při pohledu na postup české vlády, která se bojí v procesu přípravy projednat ve veřejné diskusi i důchodovou reformu a retroaktivitu při výpočtu valorizací legitimizuje tím, že většina důchodců si ani nedovede spočítat trojčlenku, se nelze vyhnout závěru, že pokud něco přivede národ ke zblbnutí, umělá inteligence, fabrikující obrázky papeže v péřovce, to nebude.
Autorka je socioložka.