Limity meziválečného státu

Ačkoliv je období první republiky v tuzemské historiografii zpracováváno z mnoha perspektiv, téma postavení romské populace zůstávalo doposud spíše na okraji zájmu. Nejsoustavněji se mu věnoval v několika monografiích brněnský historik Ctibor Nečas, který se však zaměřoval především na druhorepublikové a protektorátní represe. Třebaže autorovi nelze upřít dlouholetý archivní výzkum, jeho práce nebyly propojeny s žádnými teoretickými koncepty ani s pokusem o nový pohled na meziválečné a válečné dějiny. Mnohem komplexnější cíle si vytyčil historik Pavel Baloun, který se v knize „Metla našeho venkova!“ Kriminalizace Romů od první republiky až po prvotní fázi Protektorátu skrze analýzu protiromské represe, ale také školské a asimilační politiky pokouší proniknout hlouběji k podstatě fungování „masarykovského“ státu, jenž se v oficiálních proklamacích hlásil k idejím republikanismu a liberální demokracie.

Kolonizace?

Baloun si všímá meziválečné legislativy i dobových kriminologických a medicínských diskur­sů. K analýze využívá nejen známý koncept „biopolitiky“ Michela Foucaulta, ale i práce italského filosofa Giorgia Agambena. Toto jméno dnes může některým čtenářům nepříjemně zavánět po demagogickém zneužívání jeho díla během covidové krize. Baloun však do své práce umně zapojil jeho pojetí výjimečného stavu jako permanentní krize, kdy je možné vytrhnout lidský život z ochrany stávajících právních norem a podřídit ho mocenské praxi bez kontrolních mechanismů. Podle Balou­na totiž zaujímal československý stát tento postoj právě vůči různým skupinám romského etnika, které bylo v rámci trestního práva vystaveno permanentní nedůvěře a kriminalizaci. Vyvrcholením byl nechvalně proslulý zákon z roku 1927, prosazený agrární stranou a dalšími subjekty politické pravice, který výrazně posílil protiromskou represi: mimo jiné omezoval svobodu pohybu vytvářením „kočovných listů“ a zaváděním „cikánských legitimací“; v případě některých trestných činů byly romským rodinám odebírány děti.

O této legislativě referovala i starší literatura, Baloun ji však propojil s teoretickým konceptem morální paniky. Zobrazování Romů jako „metly venkova“ a asociálních kriminálních skupin (včetně smyšlených obvinění z kanibalismu) na předních stranách dobových tiskovin vedlo k upevnění nepřátelského postoje nemalé části veřejnosti, na což pak odkazovaly politické strany i úřady státní správy při uplatňování represe. Nutno dodat, že jakkoliv se historik vyvaroval přímé politické aktualizace své práce, jedním z původních impulsů pro její sepsání byla podle jeho slov pogromistická atmosféra v Českých Budějovicích na počátku desátých let, kdy se tu konaly protiromské pochody a demonstrace podněcované bulvárními zprávami.

Pro pochopení vztahu majoritní společnosti k romskému etniku se však Baloun obrací také k postkoloniálním studiím a koncepcím orientalismu podle Edwarda de Saida. Kniha je tedy i příspěvkem do debaty o tuzemských dějinných narativech a k otázce, nakolik do nich lze začlenit problémy kolonialismu. Zde ovšem mohl autor vyjít z textů Stanislava Holubce, který se věnoval meziválečné orientalizaci Zakarpatské Ukrajiny, spojené právě i s přístupem k romské populaci, která byla na východě republiky početnější. V tomto pojetí byli Romové chápáni jako příslušníci necivilizované rasy, jejíž sklony ke kriminálnímu a asociálnímu jednání si vynucují státní intervenci.

Dva přístupy

Jedním z hlavních námětů Balounovy práce jsou odlišné přístupy k romskému etniku v Čechách a na Moravě na straně jedné a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na straně druhé. V západní části státu podle historika převládal přístup represivní, ve východní se uplatňovaly asimilační modely. Na příkladu některých jihočeských vesnic Baloun dokumentuje snahu místních samospráv i četnických stanic o vysídlení místních romských komunit z regio­­nu, podpořenou právě jejich kriminalizací. Při odebírání domovského práva pak sehrávalo roli i moralistní poukazování na nemanželské svazky v romských rodinách. Autor připomíná také případy vykonávání „lidové spravedlnosti“ formou protiromských pogromů, které se odehrávaly jak v divokých časech po vzniku republiky, tak v pozdějších letech. Zároveň se už v meziválečných časech ozývalo volání po budování internačních táborů, k jejichž zavedení došlo v období druhé republiky.

Naopak asimilační model se nejvýrazněji uplatnil v Podkarpatské Rusi, která byla chápána jako oblast československé civilizační misie. Výkladní skříní novopečeného státu se měla stát „cikánská škola“ v Užhorodu, která u nejmladší romské populace pěstovala loajalitu vůči novému zřízení. Zároveň se jednalo o prototyp segregovaného školství, jež se uplatňovalo i na Slovensku. V rámci této politiky měli být sice Romové uznáváni ve specifické identitě, ta však nabývala spíše folkloristických forem a takto stereotypně byla konstruována i v učebních osnovách. Celý projekt pak byl prezentován především jako československý úspěch při civilizování „zaostalých“ etnik.

Jak psát dějiny?

V porovnání s meziválečným státem věnuje Baloun období Česko­-Slovenské republiky méně pozornosti. Už se nezabývá romskými dějinami na území Slovenska ani odtrženou Podkarpatskou Rusí, všímá si však kontinui­ty v „cikánské otázce“ mezi první a druhou republikou, kdy byly zřízeny internační tábory v Letech u Písku a Kunštátu u Hodonína. Připomíná, že ačkoliv bylo z československé strany nacistické Německo kritizováno za politické represe, představy o koncentračních táborech jako krajním, leč legitimním řešení sociálních problémů byly od třicátých let stále silněji přítomné i v Československu.

V anketě webového deníku Alarm o „nonfiction roku 2022“ zmínil Balounovu monografii politolog a publicista Ondřej Slačálek, který ji ocenil jako příklad psaní dějin „zdola“. To se autorovi v mnohých pasážích nesporně podařilo – třeba tehdy, když popisuje často odlišné přístupy soudů a územní samosprávy k romské populaci nebo snahu některých řemeslnických komunit distancovat se od nálepky „cikánství“. Samotná romská etnika jsou přitom v knize představena spíše ve formě stereotypizujících sociálních konstruktů, které se pak stávaly východiskem státní politiky. Poněkud stranou tak zůstalo zkoumání vztahů mezi sociálním postavením Romů a kriminálním jednáním v podobě drobných krádeží a majetkových deliktů, které mohlo mít spojitost s úpadkem řemeslné výroby a nastolením kapitalismu v průběhu 19. století.

K současnému pojímání romských dějin i k některým sporům o jejich psaní se kriticky vyjadřovala romská historička Renata Berkyová. Americký aktivista a novinář Paul Polansky, který upozornil na českého „kostlivce ve skříni“ v podobě letského tábora, kritizoval Ctibora Nečase za neadekvátní přístup k oficiálním historickým pramenům, jež byly vůči Romům zaujaté. Berkyová naopak viní Polanského z šíření zavádějících mýtů a zbytečného nafukování rozsahu romské genocidy za druhé světové války. Chápání Romů jako pasivních obětí staletí perzekuce podle ní sice může vést k prohloubení dějinné reflexe a historické odpovědnosti, také však k viktimizaci a marginalizaci obětí. Ideá­lem je podle Berkyové plnohodnotná integrace romských dějin do soudobých historických rámců – jak to rekonstrukcí příběhu romských partyzánů učinil Jan Tesař v České cikánské rapsodii (2016). Balounova monografie patří naopak mezi práce zachycující státní represi a „nastavuje zrcadlo“ i současné společnosti. V každém případě jde nesporně o průkopnickou práci, poukazující na limity meziválečného státu, jenž byl v polistopadových letech nezřídka idealizován.

Autor je historik.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.