Mezi optimismem a iluzí

„Většina lidí je dobrá,“ říká původní, holandský název knihy historika Rutgera Bregmana Lidstvo. Dějiny naděje (De meeste mensen deugen, 2019). V souladu s touto základní myšlenkou autor usiluje najít v dějinách nový úhel pohledu v duchu sloganu „člověk musí u ostatních hledat to dobré“. Mimo to se Bregman domnívá, že civilizace představuje kletbu, zatímco divočina radostný život – realita pradávných lovců a sběračů prý byla neobyčejně pohodová. Lidé coby „hypersociální učící se stroje“ jsou ve své podstatě altruističtí, mírní, nevykazují sklony k agresivitě a hostilitě, naopak inklinují ke kooperaci a solidaritě a v krizích je zaplaví „odvaha a láska k bližnímu“. Zkazil to ovšem vynález soukromého vlastnictví a korumpující moci. Jakmile však uvěříme základní autorově tezi, všechno se změní. A navíc je třeba být programovým optimistou. „Žijeme v tom nejbohatším, nejbezpečnějším a nejzdravějším období v dějinách,“ prohlašuje Bregman ve své čtyři roky staré knize. Dodejme, že v Evropě mezi lety 1871 a 1914 převládal totožný názor a budoucí genocidy si stěží někdo dokázal představit.

Všechno bylo jinak?

Autor svou popularizační práci ­koncipuje jako velký příběh – odtud i český nakladatelský titul. Kniha se rozvíjí na půdorysu dokumentů po vzoru seriálů BBC. Od úvodního východiska se rozjíždí pátrání, které posléze vyvrátí dosavadní falešné předpoklady a dokazuje, že všechno bylo úplně jinak. Důraz se klade na emoce, moment překvapení a důkladnou afirmaci. Bregman se zaměřuje na několik výrazných témat: válku na Velikonočním ostrově, brutální psychologické experimenty Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda, známý případ veřejné vraždy Susan Genovese, komunikaci s teroristy, chování lidí ve válkách, vánoční příměří 1914, nové pojetí družstevnictví nebo ruské výzkumy lišek, dokumentující, že ty „přátelské“ produkují méně stresových hormonů.

Úpornost německého odporu v druhé světové válce pak Bregman vykládá hodnotami kamarádství, sounáležitostí a obětavosti ve prospěch druhých. Přátelství, loajalita a věrnost tak podle něj vlastně „způsobily největší jatka v dějinách“. Dále polemizuje s Goldingovým románem Pán much (1954, česky 1968) – vyznění díla přitom zdůvodňuje charakterovými vlastnostmi samotného spisovatele, tím, že to prý byl alkoholik a zlý člověk. I jinde Bregman argumentuje bizarně a nepříliš validně. V souvislosti s případem Adolfa Eichmanna například odmítá Arendtovou s její teorií „banality zla“ a zjišťuje, že šlo o skutečného nacistického fanatika.

Povážlivé poznatky

Některé zmiňované výzkumy a poznatky o malých dětech jsou zajímavé, jiné povážlivé. Děti vždy sáhnou po loutce dobráka, ale také upřednostňují „zlého“ jedince se stejnými chutěmi před přátelským s jiným názorem. Výzkumy potvrzují, že malé děti jsou sice velmi přátelské, ale ve vysoké míře podléhají manipulaci, a je tedy snadné je poštvat proti sobě („empatie a xenofobie jsou dvě stránky jedné mince“). Jinde se dočteme, že v roce 1971 chodilo ve Velké Británii 80 procent dětí ve věku sedmi až osmi let do školy samo, dnes se jedná pouze o deset procent. Průzkumy v deseti západních zemích prý prokázaly, že děti chodí ven méně než vězni…

Mnohá Bregmanova tvrzení jsou na první pohled sporná. Autor například věří, že ve válkách většina vojáků záměrně nestřílí na protivníka (prý pálí jen šestina mužstva). To se ale podle všeho týká jen zcela specifických situací či sekvencí; třeba Sartre ve svých denících popisuje atmosféru před začátkem německého „blitzu“, kdy si vojáci na žádné ze stran nedokázali představit, že válka vůbec začne – což se pak velmi rychle změnilo. Zabíjí se především na dálku (Engels věřil, že vynález kulometu války znemožní, protože by se změnily v nesmyslné oboustranné masakrování), kdežto zblízka dovede usmrtit jen málokdo (ve starověku a středověku by však takto skrupulózní válečník těžko obstál).

Zvláštně působí, když Bregman proklíná zemědělství – ale copak mohl člověk zůstat jen sběračem a lovcem? Pro ekosystémy by to možná bylo příznivější, pro vývoj homo sa­­piens stěží. Dodejme ještě, že přírodní pospolitosti se od sebe mírou násilnosti velmi liší. Záleží na tradici a výbavě, dostatku potravy, míře rivality i na tom, jaká hodnota se přisuzuje válce a chování v boji. Vedle společenství mírumilovných a bezmála krotkých existují i ta silně militaristická a válkychtivá.

V mlze voluntarismu

Problém Bregmanových rozvah spočívá v tom, že blahodějný optimismus se může rozlévat krajem jen do té doby, než jím fundamentálním způsobem otřese katastrofa. Svého času stačilo zemětřesení v Lisabonu, aby silně znejistilo fideismus evropského obyvatelstva. Jednoznačné to není ani s proklamovanou „pozitivností“ (svět prý ničí zpravodajství) – totalitní režimy také potlačují negativní zprávy, a přesto se v nich nežije dobře. Autor se navíc vůbec nezabývá teodiceou ani psychologickými či biologickými teoriemi zla, třeba známou diskusí mezi Konradem Lorenzem a Erichem Frommem (první považoval zlo za instinkt a soudil, že nemáme dostatek mechanismů regulujících vnitrodruhovou agresi; druhý mluvil o nekrofilii jako zničujícím lidském sklonu).

Podobně nizozemský historik ignoruje zku­­­šenost lidstva s koncentračními tábory, které představují jeden z limitů dějin člověka. Vybírá si zkrátka pouze taková fakta a poznatky, které podporují jeho euforickou tendenci, a vychází z romantického ideálu Jeana­-Jacquese Rousseaua a dalších optimistických myslitelů. Jeho přesvědčení o nutnosti založit společnost na sdílení a přátelské spolupráci (věnuje se participativní ekonomice, komunitnímu soužití, střední cestě mezi státem a trhem) míří správným směrem, opomíjí však příliš velké rozdíly v mentalitě jedinců i skupin, které v dohledné době nebude možné zcela odstranit.

Není pochyb o tom, že potřebujeme utopismus, kterého se nám dnes nedostává ani v politické teorii, ani v umění. Každý optimismus však musí doprovázet a korigovat potřebná dávka realismu, skepse a kriticismu, jinak se ztratí v mlze voluntaristického iluzionismu. Ostatně i nakladatelská úprava názvu ukazuje, že si redaktoři tou autorovou pravdou nebyli tak úplně jisti.

Autor je literární historik a kritik.