Ve středu 19. dubna proběhla v malém sále pražské Městské knihovny česká premiéra polského filmu Zygielbojmova smrt (Śmierć Zygielbojma), který v roce 2021 natočil režisér Ryszard Brylski. Vznikl podle skutečné události, líčí osud polského politika židovského původu, celým jménem Samuela Szmula Mordocheje Zygielbojmy, představitele odboje, jenž 12. května 1945 spáchal v Londýně sebevraždu na protest proti liknavosti Spojenců tváří v tvář židovské tragédii. Film byl uveden ve spolupráci s Polským institutem a Kulturním centrem Židovského muzea u příležitosti osmdesátého výročí povstání ve varšavském ghettu.
Zygielbojma byl členem Národní polské rady a zároveň reprezentoval židovskou bojovou organizaci Bund. V Londýně měl přimět BBC i britský tisk, aby naléhavěji a intenzivněji informovaly o vyvražďování polských Židů. Nejčtenější deník Times tehdy psal o „židovském problému“, a to v „Židovské rubrice“. Zprávy byly nejčastěji zařazeny až na sedmou stranu, dokonce i ta o heroickém varšavském povstání, které vypuklo z 22. na 23. duben 1943.
Ale zpět k filmu – jeho slabému scénáři a rozpačité režii. Režisér a spoluscenárista Ryszard Brylski hojně pracuje se střihovými zkratkami, jednotlivé záběry jsou často uspořádány nechronologicky a některé scény působí fragmentárně, čímž ovšem klesá jejich účinnost. Divák musí vynaložit značné úsilí, aby se v příběhu vůbec orientoval.
Jen kratičce zahlédneme klíčového svědka Jana Karského, enigmatickou postavu polského odboje. Je vykreslen jako mladý modrooký a světlovlasý elegán s poněkud nejapnými replikami. Ve skutečnosti byl nejen elegantní, ale i výjimečně duchaplný až do vysokého věku. Pro úplnost dodávám, že právě Karski byl z prvních, kdo v letech 1942 a 1943 informovali Spojence o tragické situaci v okupovaném Polsku. Další z řady postav je mladý novinář, kterého si zahrál Jack Roth. Ten rovněž usiluje o to, aby noviny informovaly o masakrech a deportacích na předních stránkách, a má kvůli tomu vážné neshody se šéfredaktorem, neboť redakce odmítá tajným zprávám z Polska uvěřit. Jednou se hrdina toulá se svým fotoaparátem nočním Londýnem a stane se svědkem pokusu o sebevraždu, kterou hodlá spáchat půvabná polská emigrantka. Zachrání ji, zamilují se a ona se mu hned během jedné z intimních scének (sic!) svěří se svou bolestnou zkušeností: manžel se synem nestačili z Varšavy včas uprchnout. Posléze se potvrdí, že oba byli s největší pravděpodobností zavražděni. Zhuštění a teatrálnost podobných scén však brání tomu, aby divák mohl k postavám skutečně přilnout.
Vůbec nejproblematičtější je však snaha šokovat, které Brylski podlehl, když do filmu zařadil dobové dokumentární záběry z koncentračních táborů, což slavný režisér Claude Lanzmann vždy ostře kritizoval jako nepřiměřený nátlak na diváka. Autoři hraných filmů o holokaustu tak ovšem činí často, a zvláště když chtějí zakrýt vlastní neschopnost. Ta se ostatně projevila ve vrcholné scéně Zygielbojmovy sebevraždy; dlouhodobé trauma z nemožnosti splnit své poslání a ze ztráty bližních ve varšavském ghettu je ztvárněno jen povrchně. Přitom z jeho posledního dopisu plyne, že dobrovolný odchod byl důkladně uvážený: po zhroucení všeho je lepší uniknout do nicoty. Tento moment nám ale režisér zprostředkoval necitlivě až neumětelsky a herec Wojciech Mecwaldovski to jen sotva mohl zachránit. Jeden z diváků mi po představení řekl, že „potřeboval chvilku, než pochopil, že hlavní postava si neohřívá polívku, ale že otevírá plynové kohoutky, aby dobrovolně ukončila svůj život“. Ta poznámka byla bohužel přesná.
Škoda, že jsme nemohli raději vidět interview, které v Tel Avivu v říjnu 1979 pořídil Claude Lanzmann se Samuelovým bratrem Faivelem Zygielbojmem a které se nachází v americkém Muzeu holokaustu v souboru archivních materiálů Claude Lanzmann Shoah Collection. Právě v tomto dokumentu čte Faivel dopis, který krátce před sebevraždou jeho bratr napsal: je protestem proti lhostejnosti a pasivitě Spojenců, jež pisatel neváhal označit za komplice vrahů polské židovské populace. Alespoň že v Brylského filmu zazněl úryvek z tohoto dopisu.
Snímek Zygielbojmova smrt opět potvrdil, že schopnost ztvárnit skutečnou tragédii v posledních deseti či patnácti letech v evropské kinematografii značně zeslábla. Film ostatně v Městské knihovně uváděl pracovník Polského institutu, který divákům rovnou oznámil, že to není nejlepší film polské kinematografie. A měl pravdu.
Autorka je publicistka.