Šestatřicet metrů čtverečních

Vydání vzpomínek Dani Horákové na život s Pavlem Juráčkem patřilo mezi literární události roku 2020. Důvody, proč kniha O Pavlovi vyvolala takový zájem, jsou přinejmenším dva. Jednak navázala na populární Juráčkovy Deníky, které vyšly hned ve dvou různých vydáních a čtenářstvu zprostředkovaly pohled do rozporuplné duše věhlasného představitele nové vlny. Druhým důvodem je proměna pohledu na vztah obou osobností. Kniha O Pavlovi rezonovala jako svědectví vzdělané ženy, která část svého života promrhala se ztroskotaným filmařem, místo aby se věnovala vlastní nadějné kariéře. Mnohé přitom dráždilo, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala a Juráčka, který ji psychicky i fyzicky týral, neodsoudila. Ohlas vzpomínek se odrazil i v tuzemských literárních žebříčcích. Kniha figurovala v několika výročních anketách (v Lidových novinách se dokonce stala „knihou roku“) a získala nominaci na Magnesii Literu za publicistiku.

Divadlo Na zábradlí se letos rozhodlo knižní hit převést do divadelní podoby. Nabízí se srovnat výsledek s úspěšnou inscenací Zlatá šedesátá aneb deník Pavla J., která vychází z filmařových deníkových záznamů psaných mezi lety 1959 a 1974 a na repertoáru se drží již devátou sezónu. Přestože starší kus čerpal z emočně vypjatých výpovědí, režisér Jan Mikulášek si od nich dokázal díky troše ironie udržet aspoň minimální odstup a podařilo se mu zachytit rozpad geniální osobnosti na pozadí nadějeplné dekády, jež skončila příjezdem tanků. Režisérka Anna Klimešová s dramaturgem Petrem Erbesem ovšem v inscenaci O Pavlovi na svého předchůdce nejen nenavazují, ale snaží se oprostit i od debaty kolem knihy a najít vlastní pojetí.

Stísněný prostor

Na začátku představení před oponu předstupuje Anežka Kubátová ve slušivém retro sáčku, s výraznými dioptrickými ­brýlemi a s dozadu sčesanými vlasy. Coby Daňa Ho­­ráková nejistým hlasem začíná vzpomínat na svého manžela. Herečka po celou dobu představení udržuje napjatou grimasu a skvěle ovládá těkavá gesta a sevřené držení těla. Přesvědčivým výkonem bohužel trochu zastiňuje svého kolegu Michala Bednáře, který ani typově neodpovídá vážnému Juráčkovi, jehož zastřený pohled upoutá na jakékoliv fotografii. Spíš než jako chladného, ale charismatického tyrana pojímá svou postavu coby pištícího spratka, kterému někdo sebral hračku.

Horáková vypráví, jak se na konci sedmdesátých let přestěhovala za manželem do Mnichova, kde sdíleli garsonku o velikosti třicet šest metrů čtverečních, a jelikož se zapšklý Juráček odmítal setkávat s početnou českou komunitou, trávili většinu společného času doma, kde mezi nimi docházelo k častým konfliktům. Autorka v knize vzpomíná, že nezaměstnaný Juráček psal pouze v noci, načež spal až do pozdního odpoledne. Přestože oba živila, ať už ze svého stipendia, nebo různou manuální prací, „Jurajda“ – jak mu zamilovaně říkala – odmítal respektovat její nárok na spánek.

Představu malého pokoje sdíleného s blízkým, ale často nerudným člověkem divadelní tým zúročil hned v několika ohledech. Ostatně jeviště Divadla Na zábradlí k vytvoření stísněného prostředí, kde nelze mít ani špetku soukromí, svými skromnými rozměry samo vybízí. Zároveň jako by omezený prostor činil jednotlivé vjemy intenzivnějšími. Tuto skutečnost se rozhodli autoři podpořit tím, že hercům na ruce přilepili mikroporty, které funkčně využívají po celou dobu představení, když jimi zvýrazňují nepříjemné tělesné zvuky – třeba mlaskání, kterým Juráček přiváděl svou distingovanou partnerku k šílenství. Navíc herci ruchy různě rytmizují, aby dodali jednotlivým scénám dynamiku a gradaci.

Kráska a Kafka

Divadelníkům nelze upřít technickou nápaditost ani originalitu v přístupu k výchozímu textu. Děj knihy je vyprávěn s časovým odstupem bez vyhrocených emocí, a to i ve chvílích, kdy pojednává o Juráčkově nespravedlivém a agresivním chování. Klimešová s Erbesem přitom neusilují o co nejvěrnější ztvárnění textu – uchopují jej v tragikomickém duchu. To se jim daří na výbornou i za přispění herců Vojtěcha Vondráčka a Kateřiny Císařové, kteří hrají většinu vedlejších postav. Originální je také výprava pod vedením Terezy Bartůňkové, která z retro stylizace dokáže čerpat náměty podtrhující, nebo přímo určující komické vyznění mnoha scén. Postava filosofa Ivana Svitáka se sklenicemi místo čoček dioptrických brýlí se zkrátka vryje do paměti.

Petr Erbes k uvedení inscenace sdělil, že se vztah Horákové k Juráčkovi rozhodli vnímat „univerzálně nehledě na dobu“. K tomu vybízí i způsob, jakým Horáková v knize konstruuje svůj vztah k Juráčkovi. Evokuje pohádku o krásce a zvířeti, příběh Němcové o zamilované Viktorce či poměr Franze Kafky s Milenou Jesenskou, aby poukázala na mocenský princip, který dle jejího názoru určuje některé vztahy mezi muži a ženami. Klimešová a Erbes, kteří rádi pracují s nadpřirozenými prvky, si nenechali ujít šanci, a na pódiu se tak objeví postavy diabolického černého myslivce i krásné Viktorky. Samo téma potýkání mužského a ženského živlu nicméně nevyužili.

Neškodné kočkování

Inscenace se nicméně snaží alespoň ztvárnit dynamiku manželského soužití. Přestože Juráček většinu času vystupuje jako agresor a líný budižkničemu, autoři se nevzdali nároku vylíčit také pozitivní vlastnosti, které jmenuje sama autorka. Když pár navštíví „nejmenovaný“ český režisér, který podepsal Antichartu, aby mohl dál točit filmy podle Bohumila Hrabala, Juráček oproti němu v Daniných očích představuje morální konstantu – odmítl spolupracovat s režimem, jenž zakázal činnost mnoha jim blízkým umělcům a umělkyním. Jedná se sice o potřebnou, ale kusou informaci. Důležitou linku se autorům nepodaří dostatečně rozvinout a zhruba v polovině představení se začne projevovat nejasnost dramaturgického řešení. Počáteční příval nápadů se omrzí a postupně se stává jakousi šablonou, kdy jeden výstup střídá další. Tragikomické pojetí bohužel nedrží pohromadě.

Mnohem přesvědčivější byla režie Klimešové v Pozdravuju a líbám vás všecki, kde nad tématem xenofobie dokázala plynule přecházet mezi tísnivou a úsměvnou polohou. V aktuální inscenaci se však vážné scény postupně stávají jen čímsi navíc, co brzdí plejádu scén vtipných. Adaptaci rovněž nepomáhá, že příliš následuje uspořádání knižní předlohy, která se rozbíhá v dílčí vzpomínky a medailonky spřátelených osobností. Nejvíce se dramaturgická nevyjasněnost projevuje ve finální scéně. Palčivá otázka, jak dokáže žena milovat muže, který se stal citově závislým tyranem, je nahrazena cukrkandlovým shledáním za ploužáku More Than a Woman od Bee Gees. Problematický vztah tak vyznívá jako zcela neškodné kočkování. Některé disko hity sice nezevšední, mnohým inscenacím to ale hrozí až příliš rychle.

Autor studuje bohemistiku a historii na FF UK.