Spartakiáda

Ve třídě dnes panovala napjatá atmosféra. Čekaly nás dvě důležité písemky, z ruštiny a matematiky. Můžou rozhodnout o známkách na vysvědčení… V posledních dnech začalo být teplo a každého to táhlo ven, jenže místo toho jsme se museli drtit. Což o to, ruština mi potíže nedělá. Taky už si tři roky dopisuju s Oljou Zimovič, holkou z Chabarovsku. Je nás ve třídě víc, co si píšeme s Rusy, ale Olja z nich všech žije v nejvzdálenějším kraji, až na Dálném východě. Město leží na soutoku řek Amuru a Ussuri, jak mně psala Olja, asi necelých třicet kilometrů od hranice s Čínou. Její otec je voják z povolání, nadporučík, a právě na té hranici slouží, máma učí na základce, kam chodí i Olja. Vyměňujeme si malé dárky, jako třeba známky a drobné suvenýry, co se vejdou do obálky. Dokonce mě k nim pozvala, prý by jí udělalo velkou radost, kdybych je někdy navštívil. No jo, ale i kdyby se mi nakrásně chtělo, na takovou cestu by mě naši nepustili a ani bych nesehnal dost peněz.

Takže ruštiny se opravdu neobávám, straší mě matika, nejdou mi rovnice. Když se začaly probírat, byl jsem v nemocnici a pak už jsem je nedohnal. Kdybych neměl škraloup kvůli spartakiádě, asi by o tolik nešlo, jenže takhle si nemůžu dovolit horší průměr, jestli se chci dostat na zemědělku. Celý ten kardinální průšvih vznikl skrz to, že jsem nechtěl být ovce. My starší žáci máme vystupovat v bílém tričku a červených trenýrkách. To by nebylo to nejhorší, v tomhle normálně cvičíme na tělocviku, akorát teď místo hraní fotbalu musíme nacvičovat tu uhozenou sestavu s modrou dřevěnou tyčkou. Mě ale naštvalo něco jiného. Začali jsme s bráchou Dušanem poslouchat heavy metal a hard rock, kapely jako Scorpions, Def Leppard nebo Slade. Sehnat jejich plakáty mi dalo celkem fušku. Nechali jsme si narůst vlasy až po ramena a patřičně jsme vyladili i oblečení. V tomto směru tedy nejsem pozadu za staršími kluky. Chodit s páčem, celý v černém a se cvočky je docela frajeřina, protože náš vzhled některé dospělé dráždí. Donedávna z toho ale nikdo větší problém nedělal.

Až do jednoho květnového dne, kdy si mě třídní zavolala ke katedře a spustila: „Michale, v mém předmětu máš výborné výsledky a také beru v potaz, že jsi úspěšně reprezentoval během oslav Měsíce československo­-sovětského přátelství…“ a připomněla, jak jsem mezi sto dvaceti žáky získal druhé místo za nejrychlejší překlad knihy A hořel snad i kámen. Zkrátka mě vychválila do nebe.

Netušil jsem, kam míří. „Blíží se okresní kolo a takhle na spartakiádě cvičit nemůžeš. Zítra nemusíš přijít do školy,“ překvapila mě a divil jsem se ještě víc, když z peněženky vytáhla peníze. „Tady máš dvacet korun, to je na holiče. Necháš se ostříhat, jak se sluší na chlapce tvého věku. Pak budeš smět vystupovat a třeba budeš vybrán, abys jel v červnu do Prahy. Jak by to vypadalo, kdybys měl dlouhé vlasy? Lidé by si mohli myslet, že nejsi kluk, ale děvče!“

Hodně mě tou řečí zaskočila a na chvíli mě i zlákala představa, že se uleju z výuky. Zkrátka neuváženě jsem přikývl, že se nechám ostříhat. Jenže než hodina skončila, celé se mi to v hlavě rozleželo a bylo mi nad slunce jasné, že se vlasů kvůli takové blbině jako spartakiáda nevzdám. A to jsem taky řekl klukům, co se kolem mě o přestávce srotili. „Pánové, nechat se olepat kvůli Strahovu? Tak na to já jim zvysoka kašlu! Ten veget ale beru,“ řekl jsem, jako by se nechumelilo. I Zdeněk Šolců na mě koukal jako na boha.

„No, Majkle, ty seš stejně frajer,“ připojila se k němu Monika, které neuniklo, o čem se spolu bavíme. Usmála se na mě a prohlásila: „Já z tebe merav!“ To znamená umírám. Musel jsem v duchu ocenit, jak trefně to romské slovo použila. Monika byla v tomto směru jednička. Romštinu už parádně ovládala. Koupila si kvůli tomu dokonce sešit a požádala mě, abych jí do něho napsal základní slova a jednoduché fráze. Netrvalo dlouho a uměla je zpaměti. Jednoho dne mě pozdravila: „Lačho ďives, Michal, sar džives?“ Spolužáci na nás nechápavě čučeli, brzy ale několik holek o romštinu taky projevilo zájem, protože Monika jako nejhezčí holka ze třídy zkrátka udávala styl. Když teď někam společně vyrazíme, děláme si z kolemjdoucích takovou nevinnou srandu. Blondýnky Michaela, Simona a Monika se posadí v parku, kde se schází spousta dětí a mládeže, a začnou mezi sebou mluvit romsky. Moc se jim líbí, jak jsou z toho lidi vyjevení a nevědí, co si o nich mají myslet. Ani další spolužáci ze třídy nechtěli zůstat pozadu, a tak se naučili aspoň základy jako pozdravy a oslovení, ale i větu, kterou se varujeme, když se úča blíží ke třídě. Ten, kdo hlídá dveře, na ostatní houkne: „Imar avel e diliňi!“, tedy něco jako „Bacha, blbka jde“. Každý tak ví, že se má vrátit do lavice a včas ukončit činnost, která by soušce zavdala záminku, aby nás mohla seřvat jako malý fracky.

Když tenkrát vyučování skončilo, strčil jsem dvacku od učitelky do kapsy a plánoval si, jak využiju den volna. Ostříhat jsem se nenechal a místo toho jsem zašel k doktorovi a hodil se marod. Když jsem po týdnu přišel do školy i s hárem, učitelku málem trefil šlak. Dopadlo to tak, že jsem musel na kobereček do ředitelny a vyfasoval ředitelskou důtku. Stalo se ale ještě něco daleko horšího.

Rodiče i mě si předvolali do Paky na národní výbor před nějakou komisi a tam našim vyčetli, že jsem se jako starší žák odmítl účastnit spartakiády, že mně poskytují špatnou výchovu a vedou nežádoucím směrem. Nakonec to došlo tak daleko, že tátovi začali hrozit. Zmínili, že není členem strany a že by to pro nás vůbec nemuselo dopadnout dobře, kdyby se něco takového ještě někdy opakovalo.

Je pravda, že táta nevstoupil do KSČ, i když mu slibovali, že dostane podnikovou půjčku a další výhody. On se ale nenechal uplatit, komunisty nenáviděl. Měl k tomu své důvody. Vyprávěl nám, že jeho táta i s bratry za války bojovali v okolí Svidníku jako partyzáni. Přidali se ke Svobodovi a na Dukle je poslali do první úderné vlny. Děda byl raněný, přežil, ale poznamenalo ho to zdravotně i psychicky, do konce života dostával partyzánský žold. Když začala válka a Slováci Romům zakázali chodit do školy, bylo tátovi sedm let. Stihl jen jeden rok obecné. Mohl se vrátit, až když mu bylo čtrnáct. Jenže po válce místo hodného starého faráře, který školu v Šemetkovcích založil, nastoupil zapálený komunista a strašný řemen. Děti musely kvůli každé maličkosti nastavovat ruce a on je přes ně liskal pravítkem. Jednou klepl přes prsty i tátu, což ho v jeho věku dost urazilo. „Co si to dovolujete?“ ohradil se a za to dostal facku. Táta hrdě odešel a do třídy už nikdy nevkročil. A když se k moci dostali komunisti, tenhle učitel si na mého dědu a jeho bratry vymyslel udání, že spolupracovali s Němci. Kvůli tomu je na týden, dokud se neprokázalo, že to byla lež, zavřeli do vězení. Od té doby táta bolševikům nemohl přijít na jméno.

Ten starý farář je učil psát azbukou, táta se v Čechách přeučil na latinku, ale když po něm chtěli podepsat přihlášku do strany, vymlouval se: „Já jsem negramotnej, nepůjdu vám dělat tři křížky. Ty svede každej blbec, a jak se pak pozná, že jsem je neudělal já? A pak, dáte mi něco podepsat a já nebudu vědět, co to bylo.“ Nemohli na něj, protože táta je dříč a ochrannou ruku nad ním drží ředitel továrny. I ostatní zaměstnanci ho mají rádi. Když byl oceněn jako nejlepší pracovník kolektivu, chtěli mu předat diplom, ale táta na to kašlal. „To si nechte,“ řekl a hodil jim ho na stůl.

Maminka zprvu myslela, že to na výboru vyřídí po dobrém, takže když nám začali funkcionáři vyhrožovat, zalekla se a celá vystrašená jim slibovala, že dohlédne na to, abych se dal ostříhat. Můj táta ji ale okřikl a otočil se na hlavouny: „To je můj syn a já ho nebudu trestat za to, že nechce cvičit! Má za sebou těžký úraz, půl roku byl ve špitálu a já si nechám napsat zprávu od doktora, jestli vůbec něco takovýho může vykonávat.“

Když skončil a zvedal se k odchodu, chytil ho za rameno příslušník veřejné bezpečnosti, který tam byl taky. „Nikam nepůjdete, ještě jsme s váma neskončili!“ Neslyšel jsem, co mu na to táta řekl, ale najednou koukám, jak ten esenbák mému tátovi vrazil facku. V tu chvíli jsme pochopili, že je situace vážná. Na mamince bylo vidět, že se bojí nejen o mě, ale taky o tátu, aby ho nezavřeli, a tak mu raději chytila ruku a pevně ji držela, aby to tomu policajtovi nevrátil.

Bylo mi hrozně, protože mi došlo, že do téhle situace jsme se dostali jen kvůli mně a mé frajeřině, a tak jsem vstal a řekl: „Dobře, zítra přijdu do školy ostříhaný, a jestli budou ještě chtít, abych vystupoval, tak budu.“ Pak mě poslali za dveře, ať tam počkám. Asi za čtvrt hodiny rodiče vyšli ven s nějakým papírem. Tátovi napařili pokutu pět set Kčs, které se mu strhly z výplaty. Domyslel jsem si, že to muselo být za to, co vpálil tomu příslušníkovi. Ptal jsem se, co jim tam ještě řekli.

„Budeš teď muset ve škole sekat latinu, Michale. Pokud něco provedeš, schytáš dvojku z chování, jdeš do ústavu a my s tím nic nezmůžeme. Budou tě hlídat, to si buď jistý. A poděkuj ruštinářce, která tě velice chválila, to nám moc pomohlo. Ale jinak nikomu neříkej, že jsme tu byli, rozumíš?“ ujistil se táta, že kapíruju, do jaké bryndy jsem se dostal. Pokýval jsem zahanbeně hlavou.

Bylo mi to celé strašně líto, že jsem rodičům udělal takovou starost. Zároveň mě ale hrozně štvalo, jak si cizí lidi můžou dovolit takhle hnusně jednat s mými rodiči, nařizovat jim, co můžeme a co ne, a dokonce tátu napadnout a ublížit mu. Měl jsem strach, aby se naší rodině nechtěli mstít.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.