Druhá kniha spisovatelky Anny Cimy je opět o Japonsku. Tentokrát popisuje detektivní pátrání po zmizelém novináři. Vyprávění je stylisticky propracované, protkané aluzemi na mytologii a plné pochroumaných mezilidských vztahů, jako celek však próza zůstala nedotažená.
Druhý rozsáhlý román Anny Cimy Vzpomínky na úhoře vyšel na sklonku loňského roku. Předvánoční sestavování čtenářských žebříčků a konkurence jiných objemných titulů, které se většinou vynoří během podzimu, ho na nějakou dobu upozadily. Stalo se tak ale nezaslouženě, neboť kniha patří k těm titulům tuzemské beletrie poslední doby, které si zaslouží pozornost.
Cima je nepochybně jednou z našich nejnápaditějších autorek. Ve svých prózách se nezabývá komunistickou minulostí, nezajímá se o český venkov, nesklouzává k laciným politickým proklamacím ani se nesnaží vyhovět duchu doby a za každou cenu do textu propašovat angažovanost a aktuální témata. Sází spíše na sílu vyprávění, jazyk a imaginaci, přičemž inspiraci pro oba romány jí poskytly roky studia japanologie i osobní zkušenost s japonskou kulturou.
Tři hrdinky
Vymírání úhoře japonského v důsledku lidské činnosti, které se propsalo i do názvu knihy, představuje pouze první tematickou vrstvu, která není ústředním motivem příběhu, ale pouhým spouštěčem děje. Stěžejními náměty knihy jsou japonská mytologie, přátelství a touha po překročení společenských vzorců chování. Z této směsice Cima těží spletitý příběh s přesahem k osudu zmíněných ohrožených hadovitých ryb. Všechny tyto složky vytvářejí celek, v němž fantastické prvky přesvědčivě odrážejí reálné obrazy a svou intenzitou předčí jiné vypravěčské a stylistické prostředky.
Autorka vyváženě dělí pozornost mezi tři hlavní postavy. S protagonistkami, z nichž ani jedna zcela nezapadá do většinové společnosti, se čtenář seznámí hned na začátku a provázejí ho celým příběhem. Sára Fukuharová pochází z japonsko-české rodiny a upoutává na sebe pozornost už svým – pro Japonku netypickým – vzhledem. Postupně se dostane poměrně vysoko na společenském žebříčku: ukončí vysokou školu a zabývá se vědeckým výzkumem vymírajícího úhoře. Také druhá postava, Mija, se výrazně vyděluje z davu – trpí mentálním hendikepem, a proto neudělá ani krok bez dřevěného meče a růžového batohu a nejraději v akvaristické prodejně rozmlouvá s představitelem čeledi úhořovitých. V důsledku prodělaného psychického otřesu se pomalu propadá do fantazijního mezisvěta, který v příběhu dokresluje záhadná místa realistické části vyprávění. A konečně poslední hrdinka Juky Suzukiová je bývalou Sářinou spolužačkou, která zůstala po autonehodě odkázaná na použití holí a pomoc jiných lidí. Jako jediná nemá s úhoři nic společného.
Přílišná důkladnost škodí
Zmíněná trojice je po sérii zvláštních událostí nucena vystoupit ze zavedených společenských rolí a vzít na svá bedra vyšetřování záhadného zmizení novináře Tojamy. Mija se postupem času stále více ztrácí v minulosti, kdežto zbylé dvě dívky se nechají plně pohltit detektivním pátráním. V tomto okamžiku sice tempo vyprávění nabírá na intenzitě, ale příběh začíná pokulhávat, neboť přespříliš důkladný vypravěč se snaží vylíčit každou syžetovou odbočku a popsat s až chirurgickou přesností nejskrytější touhy postav, zároveň však naprosto rezignuje na záhady a prázdná místa v příběhu, která vzbudila čtenářská očekávání. Navíc i detektivní příběh vyžaduje tajemství, intriky a závěrečné objasnění záhady. Druhá polovina Vzpomínek na úhoře se nicméně mění ve zběsilé chrlení zbytečných informací a trpí doslovností, která v nejslabších místech sklouzává až k banalitě: „Čím víc toho člověk ví, tím méně vzdělaný, tím méně schopný si připadá.“ Paralela mezi narušenými mezilidskými vztahy, prohlubující se ekologickou krizí a mizejícím mytickým světem v tomto světle vyzní poněkud lacině.
Vzpomínky na úhoře tak nakonec vlastně zapadají do českého literárního univerza. Kniha sice převyšuje většinu produkce svou stylistickou úrovní, ale v kombinaci jednotlivých rovin příběhu pokulhává. Detektivní zápletka, jež měla ambice oslovit širší publikum, se do jisté míry vydařila, avšak zničila autentické kouzlo vyprávění.
Autorka je komparatistka.
Anna Cima: Vzpomínky na úhoře. Paseka, Praha 2022, 720 stran.