Čtyřiadevadesátiletý filmový a komiksový mystik Alejandro Jodorowsky, jehož nejlepší snímky teď můžeme nově sledovat v kinech, má za sebou několik kontroverzí. Hodně rozporuplný je jeho výrok z dokumentu Jodorowského Duna (Jodorowsky’s Dune, 2013), kde přirovnává adaptování klasické space opery Franka Herberta ke znásilnění a mimo jiné říká: „Když chcete dítě, nemůžete mít nevěstu v úctě. Musíte jí roztrhat šaty a znásilnit ji.“ V jiném dokumentárním filmu Moebius Redux: A Life in Pictures (2007) zase mluví o tom, že manželky komiksových výtvarníků se starají jen o praktické záležitosti, protože svým manželům suplují matky – samotní kreslíři totiž povahou své práce uvízli v dětství. Tyto výroky svědčí o tom, že tvůrce, který se považuje za dědice uměleckých avantgard a zároveň za esoterického terapeuta, je zároveň ukázkový konzervativní šovinista. Mezi avantgardisty své generace ostatně není jediný.
Nechci volat po tom, abychom Jodorowského pohřbili na smetišti dějin coby překonaného a odsouzeníhodného tvůrce. Naopak, dodnes se určitě vyplatí se k němu vracet a vnímat ho v celé jeho problematičnosti. Dá se na něm mimo jiné skvěle demonstrovat, jak si různé doby přivlastňují umělecká díla a interpretují si je po svém. Jeho filmy bývají vnímány radikálně odlišněji, než jak je sám zamýšlel. Své snímky vždy považoval za upřímně míněné iniciační mystické zkušenosti – ať už šlo o jejich natáčení nebo sledování. V některých případech, například v souvislosti s adaptací Herbertovy Duny, jež nakonec nebyla realizována, dokonce mluvil o tom, že mají bezmála za úkol reformovat celou společnost a vyvolat spirituální probuzení populace.
Namísto toho se ale staly prominentními příklady tzv. půlnočních projekcí a fenoménu kultovních filmů. Krtek (El topo, 1970) zahájil v newyorském kině Elgin, kde se do té doby promítaly snímky Jonase Mekase či Kennetha Angera a první výtvory pozdějších hvězd nového Hollywoodu, sérii Midnight Movies. Šlo o díla, v nichž se spojovalo dědictví kontrakultury a záliba v šoku. Mnoho z těchto filmů, z reperotáru Elginu například Watersovi Růžoví plameňáci (Pink Flamingos, 1972) či jamajská krimi The Harder They Come (1972), je dnes považováno za klasiku. Fascinující jsou mimo jiné právě tím, jak se postupem let proměňuje jejich vnímání a hodnocení – jak se zpětně v různých dekádách posuzovala jejich provokativnost a hodnota. John Waters se z papeže nevkusu stal úctyhodným předchůdcem New Queer Cinema, The Harder They Come je dnes zase vyzdvihováno jako významný milník v reprezentaci Jamajky v popkultuře. Obojí nastalo s odstupem, kdy opadla radost z pobouření a osvobozující euforie z překonávání zapovězeného.
Krtek ani následující Jodorowského půlnoční hit Svatá hora (Holy mountain, 1973) se podobného zpětného uznání nedočkaly. Žádný spirituální filmař, který sám sebe bere vážně (s velmi specifickou výjimkou Nicolase Windinga Refna), se k nim nehlásí a dodnes jsou chápané především jako surreálné filmové excesy. To zároveň nevypovídá nic o hodnotě těchto děl. Naopak, můžeme být rádi, že při jejich sledování lze pořád zakoušet vzrušující pocit výstřednosti a neuchopitelnosti. Nestala se z nich klasika ani camp, kterému bychom se dnes mohli povýšeně vysmívat. I po padesáti letech umějí překvapit.
Zároveň je samozřejmě nesledujeme stejnýma očima, jakýma je viděli diváci v sedmdesátých letech v Elginu či Waverly, také spojeném s půlnočními filmy. Na rozdíl od nich máme odstup, a proto je snad můžeme snáze posoudit. Je na to možná ideální příležitost, protože celá myšlenka půlnočních filmů dnes ztrácí na heroičnosti. V současné společenské situaci nemáme pocit, že pojídání psích výkalů před kamerou nebo ukazování lidí s amputovanými končetinami je něco, co si a priori zaslouží obdiv či zavržení. Provokativní styl už není téma. To nám ale pomáhá vztáhnout se k takovým dílům bez přehnaně obranných či útočných gest.
Jodorowsky je k tomu vhodný materiál. Jeho největší skandál se totiž týká výroku, který pronesl dávno před zmíněnými dokumenty o Duně a Moebiovi. V jednom dobovém promorozhovoru ke Krtkovi prohlásil, že ve filmu vidíme nesimulované znásilnění herečky Mary Lorenziové. Když se na scénu samotnou pečlivě podíváme, brzy nám dojde, že je nepravděpodobné, že by Jodorowsky coby představitel hlavní role Lorenziovou před kamerami opravdu znásilnil. Ke svému výroku se nicméně zpětně vyjádřil až v roce 2019 poté, co se z něj stala mediální kauza. Řekl, že coby neznámému zahraničnímu režisérovi mu v USA nezbývalo než upozorňovat na svůj snímek skandálními výroky. Novinářům prý tehdy například tvrdil, že nenávidí ženy, že jedl lidské maso a zabíjel zvířata pro účely filmu – nic z toho přitom nebyla pravda. Tato kauza je opět důležitá ani ne tak pro posouzení Jodorowského jako tvůrce, ale spíš jako trefný obraz dobové nálady kolem půlnočních filmů. Samotný Jodorowského výrok je dnešníma očima jednoznačně odsouzeníhodný bez ohledu na to, jestli herečku opravdu znásilnil, nebo ne. Tento zvláštní případ rape culture, jakýsi bizarní „rape marketing“, je pozoruhodný právě v tom, že ukazuje limity tehdejší kontrakultury a kultovních filmů. A proto je namístě ho spíš připomínat než se ho snažit zamlčet.
Autor je filmový publicista.