Bojuje se i o Karpaty

Je březen 2023, třináctý měsíc ruské invaze na Ukrajinu. Stojím ve svahu nad obrovským poloprázdným parkovištěm a dívám se, jak Ukrajinci lyžují. Ze zahraničí letos do Bukovelu nepřijel skoro nikdo a ani domácích hostů není za války tolik. Část z nich jsou vojáci na dovolené, kteří sem, do největšího lyžařského střediska v Karpatech, dorazili s rodinami, než se vrátí na stovky kilometrů vzdálenou frontu.

Bukovel zná na Ukrajině snad každý, včetně těch, kteří nemají dost peněz na to, aby tady strávili dovolenou. Lidé sem evidentně jezdí rádi, i když se všeobecně ví, že za proměnou zapadlé horské vesnice Poljanycja ve vyhledávané letovisko stojí jeden z největších ukrajinských oligarchů Ihor Kolomojskyj. Před invazí jezdili do Bukovelu snad všichni, kdo měli peníze a vliv, včetně prezidenta Zelenského. Teď tady můžou Ukrajinci mezi lanovkami, kiosky se svařákem a všelijakými atrakcemi aspoň na chvíli zapomenout na válku.

S každým rokem skiareál ukrojí další kus lesa. To ale není nic proti tomu, co lidé kolem Kolomojského plánují hned vedle, ve vyšší a divočejší části Karpat, pod poloninou Svydovec u městečka Jasiňa. Proti výstavbě násobně většího lyžařského resortu už několik let bojují ekologičtí aktivisté u ukrajinských soudů. Ani invaze developery nezastavila, naopak: nedávno vyšlo najevo, že investor v tichosti vyjednává o dalších dvou obřích skiareálech – zřejmě v domnění, že za války mají politici i místní jiné starosti než ochranu karpatské přírody a že nová pracovní místa nikdo neodmítne. Když se v ukrajinských médiích začaly objevovat články o tom, jaká megalomanie s nevratnými důsledky se tu chystá, vyrazil jsem na místo, abych se o celé věci dověděl víc.

 

První válečná sezóna

Na venkovském nádraží ve Valea Vișeului, ztraceném mezi horami, čekáme tři – já a dvě Ukrajinky. S námi tu tráví dopoledne tři potulní pejskové, v budce se schovávají tři rumunští celníci, v dopravní kanceláři sedí přednosta a opodál se popelí hejno slepic. Hned za nádražím teče řeka Tisa a protější kopec s vesnicí Chmeliv už je Ukrajina. Nad vesnicí začíná rezervace Původní bukové lesy Karpat, přírodní památka UNESCO.

Dostat se vlakem do Jasini – nejvýchodnějšího městečka meziválečného Československa a brzy možná do obřího lyžařského resortu – není zrovna snadné. Rychlejší trasa vede přes Lvov, pomalejší přes Budapešť a rumunskou Transylvánii, kudy jsem se vydal já. Donedávna nebylo možné ani to, přeshraniční úsek trati začátkem tisíciletí poničila povodeň a nikomu nestálo za to ho opravovat. Změnila to až válka, jelikož napadené zemi se hodí každé spojení se spřátelenými státy, ať už pro export obilovin, import zbraní nebo pro dobrovolné i nedobrovolné cestující. A tak sem v lednu přijel z Ukrajiny po mnoha letech první vlak. Ta samá souprava teď čeká na sedmé koleji, je to úplně nová dieselová jednotka ukrajinské výroby. Za celníky jsme si radši došli sami, abychom konečně mohli nastoupit. Ukrajinští nádražáci jsou v dobré náladě, a když statná průvodčí prochází vagonem, pobrukuje si písničku Eins, zwei, Polizei. Těsně před polednem se vlak dává do pohybu. Asi po kilometru přibrzdí a krokem projíždí hraniční bránou, kterou hlídají vojáci. Jsme na Ukrajině.

Vybavuje se mi titulek, jímž začíná slavný sovětský film Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků (1964), který se natáčel o dvě údolí vedle: „Karpaty. Huculská země, zapomenutá Bohem i lidmi.“ Bohem možná, i když z vlaku každou chvíli vidím nový kostel nebo aspoň nově pozlacenou kupoli. A lidmi? Jak kterými.

Rachovský rajón nebyl odlehlou periferií jen za Československa. I z Kyjeva sem cesta trvá déle než na Donbas. Vede sem jediná hlavní silnice a jediná železnice. Obě ožívají v zimní i letní sezóně, kdy do nejvyšší části ukrajinských Karpat míří tisíce turistů. A pokud plány investorů projdou, silnice nemusí stačit. „Také vaše zelené hory karpatské budou jednou spoutány hladkými silnicemi a oprýmkovanými mezinárodními hotely,“ psal Stanislav Kostka Neumann po své výpravě do okolí Rachova a Jasini v roce 1932. „Bohatí budou je huhňavě obdivovati z aut, a chudáci? (…) V jeden jediný veliký podnik obchodní se promění celý kraj. Už tu nebude hladu ani exekutorů ani krve prolité četníky. Ale možná, že tu nebude už ani ukrajinského lidu.“

To se zatím nestalo. Turistický ruch se tu rozvinul v poměrně decentní formě – infrastruktura se koncentruje v údolí Tisy a poloniny zůstaly ušetřeny. Něco se ale přece jen změnilo. Tisu popisuje Neumann jako „jiskřivě čistý, kadeřavý proud“. Teď se o každou větev u břehu zachytávají nánosy plastových lahví, igelitových tašek a všelijakého dalšího sajrajtu. Stejně to ostatně vypadalo i na rumunské, unijní straně. Potom se úzké údolí trochu rozšíří, vlak projede kolem skládky a zastaví v Rachově. Po sněhu tu není ani památky, u kolejí už kvete podběl.

Před nádražím je živo, motají se tu marš­rutky i taxíky, prodává se cokoli od krytů na mobily po brambory nebo špek a jedna teta se mě hned ptá, jestli nepotřebuju někam nasměrovat. Je svým způsobem úlevné vidět, že se válkou život nezastavil. Přes most a kolem maďarského katolického kostela se dostávám na ulici Míru, kde nějaký děda zpívá ukrajinskou hymnu. V restauraci hotelu Europa je plno, v některých hostech tuším turisty, v jiných místní úřednictvo. U baru zkusmo vyzvídám, jak tu vypadá první válečná zimní sezóna. Hostů je prý aspoň o třetinu méně, cizinci teď skoro nejezdí, občas někdo ze západní Evropy. A příjmy z turismu teď v kraji chybějí.

 

Ve jménu Tisy

V Rachově se nechci zdržovat, až sem plány investorů zatím nesahají. Na jedno místo se ale podívat musím. Z hotelu Europa jsem tam za deset minut, stačí projít pár ulic s nízkými domky, po visuté lávce přejít Tisu a pak se vydat po bahnité cestě rozježděné od náklaďáků. Přímo na břehu řeky se tu vrší obrovská, minimálně sto metrů dlouhá hromada převážně plastových odpadků, po které bloudí pár pobudů ve snaze najít nějaký hodnotnější odpad. Uprostřed celé té spouště se tyčí sloup vysokého napětí. Objem se špatně odhaduje, ale určitě jde o tisíce kubických metrů.

Obří smetiště vešlo ve známost díky dokumentárnímu filmu A Tisza nevében (Ve jménu Tisy), který v roce 2021 natočil maďarský filmař a aktivista s ukrajinskými kořeny Dmitry Ljasuk. Putuje v něm po proudu „nejmaďarštější řeky“, která dnes protéká pěti státy a ze všech přivádí do Dunaje nejen vodu, ale také hromady odpadu. Do Černého moře se tak jen z Dunaje denně dostanou čtyři tuny plastů a mikroplastů, o dalším svinstvu ani nemluvě. Leccos se ale po cestě zachytí v křoví. Ve scéně z dunajské delty, jedné z nejcennějších biosférických rezervací v Evropě, Ljasuk na pár metrech čtverečních poblíž pláže najde ukrajinské, maďarské i slovenské PET lahve a plechovky od piva. Při první větší povodni v Zakarpatí hrozí, že Tisa celou rachovskou skládku strhne s sebou a roznese do zatopených nížin – a s často ilegální těžbou dřeva na karpatských svazích se riziko povodní zvyšuje. V Maďarsku se na několika místech odpad z řeky vybírá, ale iniciativa je závislá na dobrovolnické práci. Kauza došla tak daleko, že v roce 2020 napsal maďarský prezident János Áder svým protějškům z Rumunska a Ukrajiny, aby situaci začaly řešit. Před válkou se ale nic nestihlo a teď, kdy musí Ukrajina uhájit samotnou existenci a Maďarsko jí s tím nijak nepomáhá, bude ekologická hrozba na Tise sotva patřit mezi priority kyjevské vlády. A tak další tuny odpadu driftují na jih.

Vinit ze situace jen místní lidi by bylo příliš jednoduché – ano, jsou to oni, kdo odpad produkuje, nicméně za skládku je zodpovědný komunál, a i ten funguje v nějakém sociálně­-ekonomickém kontextu. Rachovská skládka je ostudou místních úřadů, ale také slepou skvrnou evropského systému, který se nedokáže a nejspíš ani nehodlá zbavit křiklavých nerovností. Zakarpatí je chudý kraj i v rámci chudé Ukrajiny, průměrná mzda tu činí asi čtyři sta eur. Napadá mě, že o něco blíž než na frontovou linii je odtud do Vídně, jednoho z nejblahobytnějších měst světa. A průměrný Vídeňák sice nehází PET lahve do Dunaje, ale ke klimatické krizi svou spotřebou přispívá víc než kdokoli, koho jsem dnes mohl v Rachově potkat.

Masový turismus, který se chystá dobýt karpatské hřebeny, produkuje mimo jiné spoustu odpadů a nezdá se, že by na to kraj byl připravený. Jde ale jen o jedno z mnoha rizik. Je čas vyrazit do Jasini a popovídat si o tom s Bélou Franczem, jedním z hrdinů Ljasukova filmu. I on je Maďar, ale zůstal na rodné Ukrajině a navzdory nečinnosti úřadů i válce se snaží věci změnit.

 

Ovcí nemusí být tisíc

Na nádraží v Rachově čekají noční vlaky do Kyjeva, Oděsy a dalších měst, ale levný osobák pro místní jezdí jen jednou denně. Usedám na dřevěnou lavici a zatímco se šineme proti proudu Tisy, dívám se, jak jedna cestující v kulichu vyšívá tradiční huculský vzor do nějaké dečky, zřejmě budoucího suvenýru. Potom vagonem prochází ošuntělý chlapík a snaží se mi prodat ponožky, kterých má plnou tašku. Docela dlouho odolávám, ale co naplat, prý se jmenuje Mychajlo, čili stejně jako já, a než vlak zastaví v Jasini, jedny si koupím. Neměl jsem mu prozrazovat, že se chystám do Bukovelu. Tvrdí totiž, že kdo tam jede, ten musí mít peníze.

Kontakt na Bélu Francze jsem dostal od lidí z ekologické iniciativy Free Svydovets, kteří se snaží výstavbě resortů zabránit – aktivistickou, osvětovou i soudní cestou. Neprozradili mi ale, že Béla umí česky. Pracoval totiž několik let v Praze. Teď mi nicméně píše po telegramu ukrajinsky, že mě čeká „u sebe“. Nevím, co to přesně znamená, a teprve na místě, v bezejmenné uličce za fotbalovým hřištěm, mi dojde, že Béla Francz na vlastní pěst provozuje sběrný dvůr. Zastihnu ho, jak na malém nezpevněném dvorku v pohorkách a bundě něco domlouvá se spolupracovníkem. Když jsou hotovi, podáváme si ruku a Béla mi hned ukazuje náklaďák Iveco EC s ukrajinskou espézetkou a maďarskými nápisy. „Ten jsem si mohl pořídit díky ekologickým grantům z Maďarska,“ vysvětluje. Donedávna měl čtyřicet let starý UAZ. Zdá se, že stížnosti maďarské strany na odpad v Tise přece jen k něčemu byly. Pak se jdeme podívat do hangáru na slisované kvádry plastu, který vykupuje a sváží z Jasini a několika okolních vesnic, kde rozmístil drátěné kontejnery na tříděný odpad.

„S logistikou to není žádná sranda,“ říká a vede mě dál. Roztříděný odpad vozí do zpracovatelských míst hlavně na východě Ukrajiny, některá se ale ocitla pod ruskou okupací a navíc klesla výkupní cena. „Ale už je vidět, že tady máme bordelu o něco míň.“ Souhlasím, že oproti Rachovu je to znát, a ptám se ho na tamní skládku. Prý se to radnici nechce řešit, a tak se Béla rozhodl, že si v Rachově najde parťáka a otevře tam pobočku své sběrny – „jenže přišla válka a chlap narukoval“.

^{Béla Francz ve svém sběrném dvoře. Foto Michal Špína}

Sedáme si v improvizované kanceláři, kouříme, Béla nalévá tureckou kávu a zakarpatské víno do plastových kelímků – má jich tu až až –, a zatímco se za oknem smráká, bavíme se nad videem, které nedávno publikovali ekoaktivisté. Do vesnice Usť­-Čorna v sousedním údolí přijel zástupce investora, aby na setkání s občany obhajoval projekt ski­areálů. Pak ale přišla otázka z publika: „Pane Juriji, mluvíte opravdu moc hezky. Poslyšte, šel byste si umýt obličej do říčky Poljanycje?“ Řečník se k odpovědi moc nemá – Poljanycja totiž protéká skiareálem Bukovel a opouští ho silně znečištěná. Nakonec řekne, že nad Bukovelem ano, ale „dál je to otázka“. Hned nato je přinucen uznat, že ve středisku není dostatek vody a musí se tam dovážet v autocisternách. Slibuje sice, že u nových projektů to bude jinak, ale je vidět, že přinejmenším část sálu mu to nevěří.

To ale neznamená, že by podobně ostražití byli všichni. Většina místních, kteří se o věc aspoň trochu zajímají, si od megaprojektu naopak slibuje vzestup regionu a hlavně práci, za kterou teď často musí jezdit za hranice. Podle Bélova známého ze sousední vesnice tak smýšlí zhruba sedm lidí z deseti. A podobný je postoj zastupitelstva v Jasini: „Starosta je pro – znamená to pro něj rozvoj za málo práce, radnice tak nemusí nad ničím dumat a nic plánovat,“ konstatuje Béla Francz. Nemyslí si přitom, že by se kraj měl zakonzervovat nebo že by nedokázal pojmout o něco víc turistů. Smysl by podle něj měla spíš podpora lokální ekonomiky, udržitelných projektů, agroturismu: „Ovcí nemusí být tisíc, stačí jich sto,“ cituje Béla „zakarpatského Francouze“ Oresta del Sol z iniciativy Free Svydovets, který poblíž Chustu provozuje ekologickou farmu. Na takové vize ale zatím nechce slyšet ani komunál, ani Kyjev.

 

Nejdřív je potřeba vyhnat Rusy

„Jeden podnikatel tady má automyčku, ze které šel všechen chemický sajrajt do Tisy,“ vypráví Béla při další cigaretě. „Napsal jsem o tom status na facebook a on sem za mnou přijel, ať to koukám smazat. A já na to, že dokud je to pravda, tak to nesmažu, ale můžu napsat, že už to spolu řešíme.“ Začínám chápat, že Bélova pozice v městečku nebude zrovna jednoduchá. Pár novinářů už tu ale za ním bylo, a tak ho radnice i byznysmeni musí respektovat. Navíc je znát, že má rád nejen zdejší kraj, ale i lidi, což je zřejmě nutná podmínka, pokud se tu člověk má o něco pokoušet. Optimismus mu prý dodávají děti, jimž jezdí do okolních škol povídat o nakládání s odpady. V ideálním případě to pak doma vysvětlí rodičům, které ekologii nikdo neučil. I oni ale postupně chápou, že nemají házet petky do Tisy nebo je pálit v kamnech v domnění, „že se ty jedy ztratí v kosmu“. Proto také časem pochopí, že je umělé zasněžování sjezdovek může připravit o vodu, jako se to stalo v okolí Bukovelu. Loni v létě navíc jako by se možná budoucnost ohlásila sama: pramen řeky Tisy v kopcích nad Jasiňou na několik dní vyschl – snad v důsledku nízkých srážek, ale podle řady ekologů na tom má podíl lesní správa, která poblíž kácí kvůli rozšiřování cesty, čímž způsobila proschnutí půdy. Co by se asi s pramenem stalo, pokud by se ocitl uprostřed souboru tří skiareálů?

Říkáme si, jestli lidé nakonec pochopí i to, že lyžování v našem klimatickém pásu stejně nemá žádnou dlouhodobou perspektivu. Zatím to většinou nechápou ani v bohatších zemích a městech, kde se ekologické vědomí formuje už dlouho, protože bohatá města už dlouho viditelně žijí na úkor jiných ekosystémů. V Karpatech ale lidé žili tradičním způsobem hluboko do 20. století – meziváleční čeští spisovatelé tomu říkávali „středověk“, podstatnější ale je, že se tu produkoval jen biologický odpad. Za sovětských dob přišlo průmyslové znečištění, ale nepoužívaly se skoro žádné jednorázové obaly. Příchod plastu nastal v době, kdy se rozpadal nejen Sovětský svaz, ale i státní struktura jako taková. Nastoupil divoký kapitalismus, najednou bylo v plastu skoro všechno, a málokdo tušil, kam s ním. To se mění teprve teď a v takových podmínkách je těžké dát přednost udržitelnosti před vidinou rychlého rozvoje. Jasiňa a obce v okolí nemají kanalizaci ani čističky odpadních vod a nejjednodušší je nechat si je naslibovat od investora, i když je to nechvalně známý oligarcha. Odpůrci výstavby navíc proti sobě mají jak velký kapitál, tak většinu politiků. Když o legálnosti projektu letoviska Svydovec rozhodoval oblastní soud v Užhorodu, přišlo investory podpořit šedesát lidí, zatímco z opačného tábora se odvážil dorazit jen Béla.

Návštěva se trochu protáhla. Dovídám se o nelegální těžbě dřeva, které tu za nocí svážejí s koňmi, o tom, že část okolních lesů vlastní jeden poslanec, a jsem upozorněn, že až půjdu kdekoli v Jasini za záchod, splašky se dostanou do Tisy: „Ale hovna jsou ještě v pohodě, chemie a plasty jsou horší.“ Venku se mezitím setmělo, a tak se pomalu zvedáme. Za pár hodin začne zákaz vycházení. „Teď je potřeba vyhnat Rusy, a ne se starat o lyžování. A i potom budou peníze potřeba hlavně na zničeném východě, než se znovu postaví na nohy,“ uzavírá Béla Francz. Zhasíná v kanceláři a zamyká bránu. Domů pojede na kole.

 

Problémy? Jaké problémy?

Hned u Jasini přitom už jeden skiareál funguje. Dokonce jde o nejvýše položené lyžařské středisko na Ukrajině. Drahobrat leží asi 1300 metrů nad mořem a vleky vedou až na hřeben o čtyři sta metrů výš. Nejsou tam sněžná děla ani velká parkoviště. Vede tam totiž jediná štěrková cesta, tak strmá, že ji zvládnou jen terénní auta nebo sovětské dodávky UAZ.

Jedna taková dodávka s nápisem Drahobrat čeká na hlavní ulici, ale řidič mi říká, že nahoru nejspíš nevyrazí, protože žádná skupina už asi nepřijde. Slabá sezóna. Popojedu tedy pět kilometrů linkovým minibusem až k místu, kde odbočuje cesta do střediska. Mám štěstí – v jednom vyčkávajícím UAZu už sedí tři pasažéři a čtvrtý se jim hodí, můžeme jet.

Řídí mladý metalista s kozí bradkou, vedle něj sedí snowboarďák z Kyjeva a já sdílím zadní prostor s paní a jejím asi osmiletým synem. Brzy zjišťujeme, že aspoň trochu česky umějí všichni kromě snowboarďáka. Matka s dítětem přijely na jarní prázdniny z Charkova, kam se vrátily teprve nedávno – první půlrok po invazi díky známým prožily v Žatci, který si nemohly vynachválit. Na tátu malého kluka se radši neptám. Metalista v Česku pracoval: „Dělal jsem všechno možný, v Brně lisoval lepenku, u Karlových Varů sázel stromky,“ huláká od volantu, abychom ho přes řev motoru slyšeli. Pak ukazuje kamsi do lesa, že tam někde prý „měl chatu Masaryk, ale byl tam jen jednou“.

Snowboarďák prohodí, že četl o plánech na skiareál Svydovec a že by to bylo bezva. Zkouším se zapojit s poukazem na ekologické problémy. „Jaké problémy?“ ptá se nedůvěřivě řidič. Snažím se říct něco o nedostatku vody nebo o odlesňování, ale metalista jen kroutí hlavou. Družnou atmosféru v dodávce jsem úspěšně zkazil, ale naštěstí už jsme na místě. Teprve tady si můžu sáhnout na sníh.

Kdyby cestu vyasfaltovali, znamenalo by to postavit tu obrovská parkoviště. Každý by si nahoru dojel sám a místní řidiči dodávek by přišli o obživu. Možná by se potom letovisko rozrostlo, kdoví. Teď tu díky omezení v podobě příjezdové cesty není nic navíc – žádné nesmyslné atrakce, jen shluk penzio­nů a restaurací, postavených většinou po roce 2000, a pár vleků. I když je tu sněhu dost, fungují jen některé. Podél jednoho z nich se po hranici lesa snažím pěšky vystoupat až na hřeben, na poloninu Svydovec. Až nahoru se ale nedostanu, fičí prudký vítr a na svahu se tvoří ledové plotny. Schovám se do závětří opuštěné salaše, otočím se směrem k údolí a rozhlédnu se po obzoru, který na východě uzavírá Hoverla, nejvyšší hora Ukrajiny. Konečně si můžu udělat přesnější představu o rozměrech toho, co se tu chystá.

^{Pohled z Drahobratu do zóny plánované výstavby. Foto Michal Špína}

 

V režimu utajení

Všechno, co vidím před sebou na severu a severozápadě, celé horské hřebeny a několik údolí, se má proměnit v lyžařský areál Svydovec. Lidé kolem miliardáře Kolomojského přišli s projektem v roce 2016. Předseda zakarpatské oblastní správy Hennadij Moskal plány okamžitě podpořil, aniž by odtajnil jména investorů. Projektová dokumentace není veřejně dostupná a všechno, co se o plánech ví, pochází z dokumentů, ke kterým se dostali aktivisté přes místní úřady nebo při vyjednávání lobbistů s lokální administrativou. Od místa, kde stojím, by rekreačně­-zábavní komplex sahal až za obzor, aby se spojil s dvacet kilometrů vzdáleným střediskem Bukovel. Území od Svydovecké poloniny přes okraj Jasini a horní tok Tisy až za hranici oblasti má vyplnit areál čítající třiatřicet lanovek a vleků, dvě stě třicet kilometrů sjezdovek, sto dvacet restaurací, šedesát hotelů, pět vícepatrových parkovacích domů pro šest tisíc aut. Myslelo se i na autoservisy, pobočky bank, fitness centra. Zastavěno má být čtrnáct set hektarů. Celková kapacita lůžek v ubytovacích zařízeních má dosáhnout dvaadvaceti tisíc, což je víc, než kolik obyvatel má Jasiňa se spádovou oblastí. Spotřeba vody byla vypočítána na čtyři sta litrů na lůžko a den, tedy 8,8 milionu litrů denně, a stejný má být i objem vypouštěných odpadních vod. Elektrickou energii má dodávat vedení vysokého napětí v délce pětatřiceti kilometrů. A tak dále.

O ekologii jsem se toho v dokumentu určeném úřadům v Rachově příliš nedočetl. Jediná zmínka působí spíš cynicky: „Z ekologického hlediska je území velmi atraktivní. V areálu letoviska se nenacházejí žádné obytné ani průmyslové objekty, tedy potenciální znečišťovatelé ovzduší, půdy a podzemních vod.“ Zřejmě je to dostatečný důvod vmáčknout sem takových objektů celé stovky. Jiná pasáž zase vyzdvihuje relativně vysokou polohu, což Svydovci dává „výhodu před konkurenčními územími“ – ano, v pozdním kapitalismu si konkurují i horské masivy. Oligarchům ale nejspíš došlo, že skiareál Bukovel leží příliš nízko na to, aby přežil klimatickou krizi, takže je potřeba vyhnat lyžařskou infrastrukturu o něco výš.

Většina masivu Svydovec není chráněným územím, a to přesto, že se tu nachází polovina ledovcových jezer Ukrajiny i zbytky panenských horských lesů a vyskytuje se tu kolem tří set ohrožených druhů rostlin i živočichů – třeba čolek karpatský, který nikde jinde než v Karpatech nežije. To všechno by s výstavbou přišlo vniveč. Na mimořádnou cennost zdejších ekosystémů léta upozorňují nejen aktivisté, ale i vědci z různých univerzit a organizací. Investor ale neustoupil. Naopak uprostřed ruské invaze ještě znásobil svůj apetit.

Koncem roku 2022 vyplulo na povrch, že zástupci investora jednali s radami obcí Poljanycja a Usť­-Čorna o výstavbě dalších dvou skiareálů – Bystrycja a Turbat. V obou případech uspěli. První z nich má být podobně rozsáhlý jako Svydovec, druhý o něco menší, přibližně pro pět tisíc lidí. Záměrem je všechny tři resorty propojit nejen mezi sebou, ale i s Bukovelem a Drahobratem. Jedna z nejzachovalejších částí Karpat, na niž se právě dívám od poloprázdné sjezdovky v Drahobratu a kterou dnes neprotíná ani obyčejná silnice, by se tak změnila v jeden velký zábavně­-rekreační komplex pro šedesát tisíc návštěvníků. Patřil by k největším na světě a možná by dostihl i Les Trois Vallées, ležící v mnohem vyšších francouzských Alpách. Byl by to, jak říkají aktivisté z Free Svydovets, kurort­-monstr.

^{Mapa projektu skiareálů Svydovec, Bystrycja a Turbat. Foto freesvydovets.org}

Dolů se vracím pěšky s kelímkem svařáku, kterému tu říkají hlintvejn – až tak se dá zkomolit německé Glühwein. Těsně před koncem osmikilometrového sešupu dojdu ženu, která míří domů po směně v jednom z penzionů. Na parkovišti u hlavní silnice se dáme do řeči s hloučkem místních. Při cestách na východ se mě často ptají, jaké jsou v Česku mzdy a životní náklady. Tady ne. Lidé tu nejspíš mají o poměrech v Česku jasnější představu než o tom, co se plánuje v jejich vlastním kraji.

 

Mentální mód Bukovel

Je mlhavé dopoledne. Než odjedu z Jasini, jdu si ještě jednou projít hlavní ulici. Před obchodem potkávám Bélu Francze: „Však vidíš, už teď jsou tu zácpy, Jasiňa není stavěná na víc aut,“ říká, než nasedne na kolo. Před kulturním domem o kus dál postává kolem padesáti lidí, hlavně žen. Jedné z nich se ptám, co se tu děje. „Dnes je výdej humanitární pomoci přesídlencům z východu,“ dovídám se od ní. „Někdy jsou to trvanlivé potraviny, jindy zas čisticí prostředky, hygienické potřeby, jak kdy.“ Invaze jí vzala domov v dalekém Charkově a lidí jako ona je v městečku několik stovek. A nedávno se Jasiňa rozloučila s desátým vojákem padlým v ruské válce.

Oficiální stanovisko místní radnice k výstavbě skiareálu jsem nezískal, po jednom mailu korespondence utichla. Starosta Andrij Deljatynčuk ale projekt znovu aktivně podpořil pár týdnů po mém odjezdu. Opět argumentoval sousední obcí Poljanycja, na jejímž území vyrostl resort Bukovel – od té doby odtamtud prý jediný člověk neodjel za prací do zahraničí. Nasedám do autobusu a jedu se podívat, jak to tam vypadá.

Po dvaceti minutách se vyšplháme do průsmyku na rozhraní Zakarpatské a Ivanofrankivské oblasti, dávné hranici Uher a Haliče. Vojáci tu postavili blokpost z betonových kvádrů a pytlů s pískem, ale doklady nám nekontrolují. Autobus nicméně do Poljanycje nezajíždí, a protože se mi nechce přestupovat, dojdu tam pěšky polní cestou přes kopec. Díky tomu mám celý areál jako na dlani: z údolí se zástavba penzionů postupně rozlézá do kopců, kde jí kousek po kousku ustupuje les, a v dáli celému panoramatu vévodí hotel Radisson Blu.

Seběhnu do údolí a dostanu se na hlavní ulici – nebo spíš silnici, protože na chodníky se při živelném rozrůstání letoviska nemyslelo. Zástavba postupně houstne a po dvou kilometrech přicházím do samotného Bukovelu, tedy do jeho levnější, méně uspořádané části. Staveniště s jeřáby střídají vlhnoucí skelety nedostavěných objektů, provizorní dřevěná schodiště, autocisterny, kiosky a hipsterské dodávky coffee to go, generické budovy ve stylu alpských letovisek se mísí s nápodobami tradičních huculských chalup, o kus dál zase ční novostavba hotelu v duchu zbohatlického neoklasicismu – vlastně je na tom chaosu i něco malebného. V další ulici se tyčí několikapatrový dům ve tvaru houby, restaurace Hrybova chata. Neodolám a za chvíli už si z menu ve tvaru houby objednávám hlintvejn, který mi krojovaný číšník přinese v keramické nádobě, opět ve tvaru houby.

Díky houbovému svařáku se mi podaří mentálně přepnout do módu Bukovel. O kus dál totiž uvidím nejen hotely a parkovací domy, ale i obří nápis Becherovka, muzeum voskových figurín lákající na ne zrovna povedeného Donalda Trumpa, světelné megaboardy, lanovku, nad níž vede křížem další lanovka, automaty na plyšáky, stánky nabízející pětilitrové zavařovačky plné naložených hřibů, huculské kroje a magnetky na lednici ve formě instagramových stories s horskou faunou, zatímco do soumraku hraje z reproduktorů ukrajinský a anglosaský pop. To všechno je ale pořád ještě zábava pro obyčejné lidi, kteří si sem přijedou vydechnout. Jak brzy zjistím, o velké peníze jde až o kus dál. Dnes už mám ale dost a noční zákaz vycházení mi vlastně přijde vhod.

Hotely v Bukovelu si smlouvají dodávky vody předem, a když je překročí, platí velké penále nebo se musí spolehnout na autocisternu. Netuším, jak je na tom můj hotel, který stojí uprostřed rumiště přístupného po dřevěných schodech. Uvnitř je všechno nablýskané a luxusní, až si připadám nemístně. Když ale otočím kohoutkem, voda smrdí.

^{Centrum Bukovelu po setmění. Foto Michal Špína}

 

Lyžařský Donbas

Přes noc nasněžilo – až by se chtělo věřit, že tady je klima ještě v pořádku. Celý skiareál dnes působí o něco smysluplnějším dojmem a sněžná děla si můžou na chvíli odpočinout. Jdu se podívat do nejexkluzivnější zóny u přehradní nádrže, která tu vznikla jako zásobárna kvůli umělému zasněžování. U břehu jsou čerstvě vykácené asi dva hektary lesa a betonují se tu základy pro nový akvapark – „v srdci Karpat“, jak hlásá několik tabulí s vizualizacemi. Hned vedle se buduje osmipatrový a asi dvě stě metrů dlouhý komplex Glacier Premium Apartments, opět místo lesa, tentokrát pro „budoucnost v srdci Ukrajiny“ a s „talentem spojovat byznys a odpočinek“. Podle realitních webů půjde o hlavně investiční byty, kde ceny garsonek začínají na sto tisících eur. Podobných developerských projektů tu vzniká víc a další jsou v plánu. Smrky a jedle ustoupí betonovým kasičkám na peníze. A takhle to nejspíš dopadne všude, kde se sejde deregulace, velký kapitál a turistický hype.

Proti plánovaným skiareálům je přitom Bukovel vlastně trpaslík – celý komplex by byl zhruba desetinásobný. Plán mohl přinejmenším do invaze počítat s podporou ukrajinského premiéra Denyse Šmyhala, a to přesto, že za ním stojí oligarcha, který upadl v nemilost. Spojení Ihora Kolomojského s investorskými firmami je komplikované, ale prokazatelné, jak mi potvrdila environmentální právnička Olha Meleň­-Zabramna. Kolomojskyj zbohatl hlavně na privatizacích energetického sektoru a na největší ukrajinské bance PrivatBank, která se později dostala do problémů a v roce 2016 ji musel zachránit stát. Volodymyr Zelenskyj byl v době kandidatury považován za Kolomojského chráněnce a vystupoval na jeho televizním kanále, po volbách se od něj ale emancipoval. Ještě pár týdnů před invazí se nicméně v médiích propíralo, že se v hotelu Radisson Blu ve stejnou noc ubytovali Zelenskyj i Kolomojskyj. Několik měsíců nato odebral prezident Kolomojskému ukrajinské občanství. Oligarchovi ale zůstal izraelský a kyperský pas, a když policie prohledala jeho rezidenci v Bukovelu, mnozí to považovali jen za divadlo. Kolomojskyj navenek vyklidil pozice, ale v politice má dál své lidi. Jeho plány na kurort­-monstr každopádně ukrajinské vládě nijak nepřekážely.

Na jaře 2023 ale iniciativa Free Svydovets spustila petici určenou prezidentovi Zelenskému, v níž požaduje zřízení přírodní rezervace Svydovec a zabránění výstavbě skiareá­lů. Snad i díky instagramové podpoře čím dál populárnější angažované rapperky Aljony Aljony se podařilo rychle nasbírat potřebných pětadvacet tisíc podpisů a Zelenskyj musel na konci května reagovat. Prý se obrátil na premiéra Šmyhala, aby „za účasti dotčených správních orgánů prozkoumal vznesené otázky“. Uvidíme, na co přijdou.

Mezitím aktivisté podali kasační stížnost k Nejvyššímu soudu v Kyjevě. Správní soud totiž nezrušil rozhodnutí zakarpatských místních orgánů, které projekt schválily. „Pokud rozhodnutí úřadů nezruší Nejvyšší soud, máme stále právo účastnit se posuzování vlivu stavby na životní prostředí,“ napsala mi k soudnímu procesu právnička Meleň­-Zabramna. „V případě vydání kladného stanoviska se proti němu odvoláme k soudu. Pokud bude záporné, středisko se stavět nemůže.“ Aktivisté ale pořád ještě tahají za kratší konec provazu.

Znovu procházím celým Bukovelem, abych od parkovacího domu překrytého obrovskou plachtou s nápisem Vse bude Ukrajina odjel maršrutkou k nejbližšímu nádraží. V čekárně pročítám zprávy z fronty na Donbasu: generální štáb hlásí, že Bachmut stále drží. Představuju si upadající a vylidňující se města v kdysi prosperujícím kraji kolem Doněcku, který svou existenci založil na těžbě a pálení uhlí, a napadá mě, že se změnou klimatu budou i lyžařské regiony brzy potřebovat transformaci, podobně jako ty uhelné. V lepším případě se v nich bude jezdit na kole, v horším zůstane jen měsíční krajina. O tom, jak budou zanedlouho vypadat Karpaty, rozhodnou Ukrajinky a Ukrajinci. Chci věřit, že i tahle bitva dopadne dobře.