Bible není tragická, říkává se někdy. Možná tragiku jako takovou vůbec vylučuje. Tady je přece za scénou Bůh, který do všeho a do každého vidí a každého tak či onak vede. Již proto prý v biblickém světě nenacházíme temnotu, do které hledí Oidipús nebo Antigoné.
Tenhle pohled nejsnáze obstojí, když si „tragično“ stanovíme abstraktně jako tvar vyprávění, třeba jako cestu z výšin na hrozné dno. Prorocké spisy a evangelia naopak směřují ke spáse pro ty, kteří jsou jí hodni. Na zatracení těch druhých pak není nic tragického. Tak uvažoval třeba kanadský literární teoretik Northrop Frye.
Když se však zaměříme na konkrétní biblické příběhy, tento pohled neobstojí. Bible je naopak tragických, temných osudů plná. Tragicky, z Hospodinova rozmaru tu trpí Jób. V knize Soudců trpí Jiftách nucený silou svého vlastního slova obětovat vlastní dceru. Ježíš v noční zahradě roní krvavý pot a hovoří dost oidipovsky bez ohledu na to, co se stane pak. A úplně nejblíž Oidipovu příběhu, vnímanému díky Aristotelově Poetice obvykle jako vzor všech tragédií, stojí příběh krále Saula. Saul je tím vladařem padajícím z výšin na dno kvůli nejasné tragické vině. Roli věštce Teirésia tu zastává prorok Samuel, roli Kreonta svým způsobem hraje David, jehož dynastie nakonec nastoupí na trůn izraelského království namísto té Saulovy.
K ustavení scény pro tragédii dochází v šestnácté kapitole První knihy Samuelovy. Na jejím začátku je Saul definitivně zavržen a Hospodin posílá Samuela, aby na krále pomazal Davida. To se skutečně děje – na venkově, daleko od centra moci, od zavrženého krále, který dosud nic netuší. Saul má svých starostí dost. Duch Hospodinův od něj odstoupil a namísto toho se jej začal zmocňovat duch zlý. I ten pochází od Hospodina, jak je v příběhu jasně řečeno. V tu chvíli do Saulova života poprvé vchází David. Některý z králových služebníků si vzpomene, že právě tento mladík z venkova dovede dobře hrát na strunný nástroj (harfu nebo citeru, podle překladu) a že by ta hudba mohla králi posedlému zlým duchem ulevit. To se také děje. David je pozván ke dvoru, přichází a hraje. „I bývalo, že kdyžkoli napadal duch Boží Saule, David, bera harfu, hrával rukou svou; i míval Saul polehčení, a lépe mu bývalo, nebo ten duch zlý odstupoval od něho.“ To se píše v Bibli kralické, Český ekumenický překlad poněkud ohlazuje ostrost té scény, když na místo zlého „ducha Božího“ klade „ducha od Boha“, nějakého pomocného démonka namísto váhy Hospodina samého.
S Davidem, Saulem a Samuelem vězíme ve světě starozákonních historických knih. Bůh tvoří dobro i zlo. Žárlivě miluje, za hříchy otců trestá generace potomstva. On tuto scénu inscenuje, nikdo jiný. A inscenuje ji tak, že sám sebe omezí. Stačí, aby přišel člověk a začal hrát. Trestání se pro tu chvíli zastaví.
Ono to se Saulem o patnáct kapitol později samozřejmě dopadne špatně. Prohrává v boji, a aby nebyl zajat nepřáteli, žádá svého zbrojnoše o ránu z milosti. „Ale nechtěl oděnec jeho, nebo se bál velmi. A pochytiv Saul meč, nalehl na něj.“ Tragédie i se sebevraždou nakonec. Ale tam někde na začátku mohlo být všecko jinak. Šance jsou. A jsou v našich rukou, které se ledasčeho chytají. Mečů, stébel i harf.