Co je nejlepší pro děti?

Pozice ministra školství je nejspíš prokletá, nikdo na ní totiž dlouho nevydrží. Takže už máme zase nového, a to Mikuláše Beka (STAN). Ten se v prvních rozhovorech pro média vyjádřil k nutnosti reformovat české školství. Hlavní obrysy toho, co by se mělo změnit, znějí dobře. Ministr chce, aby se o jeden rok zkrátilo základní vzdělávání a první dva roky střední byly povinné. Zároveň by na středních školách přibylo vše­­obecného vzdělávání a odborné znalosti by studenti získávali na nově vzniklých polytechnikách. To není v evropském kontextu nijak převratná idea, ale překvapivé je, že ji u nás konečně formuloval někdo, kdo má teoreticky možnost uvést ji do praxe.

V době, kdy nedokážeme odhadnout, co bude potřeba za deset let, aby se člověk mohl důstojně a smysluplně živit, je snaha dostat všechny děti na střední školy a dát jim kompetence, aby světu kolem sebe co nejvíce rozuměly, určitě pozitivní. Na různých učitelských platformách se tato vize diskutuje a kromě vizionářů, kteří velmi opatrně a s výhradami tuto novinku vítají nebo si alespoň umějí představit, že by dávala smysl, kdyby se splnilo mnoho nesplnitelných podmínek, se ozývá i mnoho kritických hlasů.

Krátit základní školu je prý nesmysl, protože se nestihne probrat vše, co je v rámcových vzdělávacích programech. Všechny děti na střední školy, na nichž by bylo více všeobecného vzdělávání, jít nemohou, protože by tam nebylo dost učitelů, kteří by všeobecné předměty učili. A k čemu jim ty dva roky dalšího vzdělávání na střední škole budou? I takové se objevovaly argumenty. Je potřeba říct, že velká část pedagogů se do debat zapojila bez znalosti celkové vize, tudíž například nepochopili, že cílem vlastně je, aby děti zůstávaly mnohem déle v hlavním vzdělávacím proudu, kde bude kladen důraz na všeobecné vzdělávání. Přesto je šokující, jak velký nedostatek imaginace mnoho učitelů má.

Argument, že něco nejde, protože existují nějaké vzdělávací plány a je nedostatek pedagogů, ukazuje, že vnímají systém s je­­ho omezeními a těm podřizují veškeré úvahy nad tím, co by se dalo dělat. Uvažovat bychom ale měli přesně opačně, a sice nad tím, co je nejlepší pro děti, jaké jsou výzvy současnosti, a teprve tomu přizpůsobovat systém. Něco jako vzdělávací plán lze změnit velmi snadno, zajistit dostatek kvalitních středoškolských učitelů je sice o něco komplikovanější, ale i na tom se dá pracovat.

Není to poprvé, co nedostatek imaginace brání potřebným reformám. A je vlastně jedno, jestli se jedná o deinstitucionalizaci péče o ohrožené děti nebo seniory, či o systém nejprve zvláštních, později praktických a dnes etnicky segregovaných škol a tříd, nebo o situace, v nichž rodičky slýchávají zcela vážně míněné argumenty, že musí ležet přikurtované na zádech, aby to měl porodník pohodlné, případně že nemohou být s dítětem, protože na to není v porodnici místo. Pokaždé se najdou lobbisté, kteří politikům vysvětlují, že dané věci takto fungují už padesát let a nedají se změnit. A že náš systém je nejlepší a závidí nám ho lidé z celého světa. Na české kotlině musí být opravdu něco speciálního, protože i ve východní Evropě jsme poslední, kdo má kojenecké ústavy pro děti mladší tří let. Všude jinde už pochopili, že pobyt v ústavu tak malé děti velmi brutálně poškozuje.

Reforma, kterou Bek představil a jež není pouze nahodilým nápadem, nýbrž navazuje na diskuse o vzdělávání ve světě, je potřebná z mnoha důvodů. Jako člověk, který se dlouhé roky pohybuje i mezi lidmi bez vzdělání, vidím jako zásadní právě povinnost jít na střední školu. V komunitách, kde má většina lidí jen základní nebo zvláštní školu, se vždy najde i pár jedinců, kteří mají školu střední. I ti, kteří ji navštěvovali třeba jen dva roky, jsou se svými schopnostmi pohybovat se v současném světě úplně na jiné úrovni než ostatní. Nejsou nutně inteligentnější, ale mají mnohem víc kompetencí, mnohem lépe si shánějí a udržují práci a méně se bojí okolního světa. Ty dva roky navíc jim dodají něco, z čeho pak těží celý život. Je samozřejmě potřeba domyslet, jak umožnit studium na navazující polytechnice i těm, kteří celý proces na střední škole nedokončí – systém by měl být každopádně co nejprostupnější.

Bek se podle rozhovorů, které poskytl mé­diím, domnívá, že pro podobnou reformu uzrál čas i vzhledem k tomu, že se letos značné množství žáků na střední školu nedostalo. Věří, že je společnost připravena podobné změny přijmout. Akceptace ideových východisek odbornou i laickou veřejností je nutná, protože jinak se jakékoli inovace zahodí ve chvíli, kdy přijde nový ministr a spolu s ním i noví náměstci. Moc ráda bych věřila, že se Mikuláš Bek nemýlí a že se potřebnou debatu o školství podaří rozjet a my jako společnost pochopíme, že čím budeme vzdělanější, tím nám bude lépe. A také to, že vzdělání nemá být přístupné pouze těm, které motivuje rodina a prostředí, z něhož vzešli, protože teprve široce pojatý vzdělávací systém znamená výhru pro celou společnost.

Autor je redaktorka deníku Alarm.