Divákova muka obraznosti

Čtyři muži v kabátech, s klobouky vraženými do čela. Usazeni proti sobě za dlouhým stolem tak, že sedí dva a dva co nejdál od sebe, v protilehlých rozích pomyslné úhlopříčky vedené napříč stolem. Atmosféra na jevišti, kde se výjev odehrává, je ponurá. Muži spolu ve dvojicích vymění pár slov, jejichž smysl se dotýká uší, slyšení a myšlení. Ukazuje se, že jeden z nich má uši po stranách hlavy, ale má je taky uprostřed hlavy. Nejméně jeden ze tří zbývajících mužů má uši pouze uprostřed hlavy. Jak se to má s ostatními dvěma, o tom bych nerad spekuloval. Autorský hlas, který před námi scénu předestírá v konkrétních, a přece nejasných detailech, vede náš pohled velmi přesně, ale o tom, co se na jevišti vlastně děje, musí se každý domýšlet sám. Jsme diváky, kteří vidí a slyší jen tolik, kolik toho z místa, kde sedíme, vidět a slyšet je. Nikdo tu nikomu neříká, co si má myslet. Všichni předpokládají, že okolnosti situace jsou zřejmé, a rovnou přecházejí k věci. Výstup, který plyne v trvalé nejistotě, je zakončen, nikoli za­vršen výrokem jednoho z mužů, jehož povědomí o tom, kde se na jeho hlavě nacházejí uši, bylo jiným mužem zpochybněno. Nařčení přijímá se znatelnou úlevou, třebaže je pociťuje jako plivnutí do tváře: „Jako by mi špinavou rukou roztíral po obličeji chladnoucí slinu.“ – Zhruba takhle vypadá a působí vstupní obraz nové knížky Bohdana Chlíbce Stereo. Dalších devatenáct, zpravidla vrstevnatějších a složitějších, následuje.

Chtít vidět nedohledno

Jakkoli se jednotlivé výjevy co do námětu a provedení liší, mají podobnou kompozici. Začínají obvykle popisem scény, po němž následuje rozhovor mezi postavami, případně dialog pouhých hlasů. Často přichází ještě dovětek, který líčí dění na jevišti nebo uvádí zdánlivě pointující promluvu některé z postav. Vedle toho používá Chlíbec po způsobu dramatu kurzivou značené scénické poznámky. Všechny tyhle složky tvoří vlastní výjev, na nějž v každém z dvaceti případů navazuje krátké, nic nevysvětlující „commento“. Spojitost „komentáře“ s výjevem bývá různá. Nejčastěji běží o další, dodatečný obraz, který situaci dále problematizuje. Někdy se přímo na nás, na čtenáře, obrací autorský hlas a naléhavými otázkami – pobaveně i rozčíleně – prověřuje aktuální míru naší trpělivosti: „Tak tedy až sem dolistovaly růžové klky vašich dlaní?“

V popisu toho, jak jsou jednotlivá čísla knihy udělána, bylo by možné pokračovat dlouho. Provokujících vychýlení i průniků různých rovin výpovědi je tu tolik, že sestavit jen zkusmý inventář aporií lidské existence, kterých se autor postupně dotkne, znamenalo by přepsat celou knížku a tím setřít její konsternující účinek. Co je pro obrazy Sterea příznačné, je zúžená perspektiva, jíž je lze nahlížet. Jako by zvlášť záleželo na prostorových souvislostech ohraničeného jeviště, na tom, co je odsud, z hlediště, vidět a co vidět není. Oč úzkostlivěji je divadelně podaná scéna popsána, o to nejistější je čtenář, totiž divák, má­-li se zorientovat v dění, natožpak postihnout jeho smysl. Ale čím méně se mu dostává přímočarého, důvěryhodného sdělení, tím víc toho vědět chce.

Divák se přistihuje, že by rád ze svého místa dohlédl i tam, kam vidět není, a ověřil si pár souvislostí, které by snad mohly výjev objasnit. Vyklání se v sedadle na všechny strany, ale autor mu víc neukáže. Zmateného diváka tahle narůstající deprivace rozumění kupodivu neodrazuje. Platí, co v „komentáři“ k jednomu z výstupů formuluje autorský hlas, ztotožňující se v tu chvíli s námi v hledišti: „Dokud pozvolna ubývající světlo zcela nepohltila tma, viděli jsme, že němohra pokračuje, pak už jsme si sice nemohli být jistí, ovšem to nebyl důvod, abychom odešli. Schopnost odejít už kdysi zeslábla, nyní se zdá dokonce chromá.“ Podobná depersonalizace postihuje jednu z postav, která v nenadálém sebe­uvědomění pronáší větu: „Takhle se ode mne nikdy nic nedozvíme.“

Zápas o život

Pozornost diváka v Chlíbcově divadle, tak jako pozornost člověka v životě, je rozpolcena mezi údiv nad nesrozumitelností světa ústící do rezignace a sebezáchovnou zkušenost, která jej pohání, aby se přece jen pokusil přijít věci na kloub. Jako diváci jsme nuceni sledovat jednotlivé výstupy v pořadí, nasvícení a zorném úhlu, které jim autor určil. A jestliže jim nerozumíme, nerozumíme jim právem, protože rozumění ve světě Sterea nejde ruku v ruce s jeho podáním, jako se to děje v literatuře názorného střihu, která se sice zaklíná realismem, ale pracuje v modu nejplošší idealizace skutečnosti. V Chlíbcově světě obvykle platí, že oč urputněji se lidé snaží dorozumět, pochopit navzájem svá hlediska a smysl svých slov, o to víc si nerozumějí a o to častěji se jeden druhého doptává, jak to nebo ono myslel. Jindy spolu sice lidé mluví, ale ne o něčem, co je třeba si sdělit, nýbrž v hutných, obrazných replikách, jimiž navzájem ubíjejí svoji bezvýchodnost. Před divákovýma očima se tak možná odehrává rozhovor, v němž postavy zápasí o svůj život. Chápeme, co jejich repliky označují, ale nemáme tušení, co znamenají: „– Zase to udělal. / – Co? / – Já nevím co. / – Jak tedy víš, že to udělal? / – (Lhostejně) Nevím nic, jen říkám, že to udělal. Možná to vůbec nikdy neudělal. Možná ani netuší, že by někdy někdo něco mohl udělat.“

Divadlo kolabuje. Stejně se od počátku hrálo přes hranici jeviště a hlediště. A o tom, že jevištěm je lidská mysl a hledištěm lidské tělo, že na jevišti se může stát cokoli, zatímco v hledišti jsme předurčeni sedět právě tak a právě na tom místě, jako vězni vlastního těla, v jehož útrobách naše mysl prohání nejzběsilejší představy, totiž o tom, že všechny ty přízračné výstupy Chlíbcova Sterea nejsou než skutečnost nejskutečnější, není třeba se zvlášť rozepisovat.

Autor je literární kritik.