Do srdce temnoty

„Rasa, fungující po dlouhá uplynulá staletí jako zakládající kategorie, která je současně materiální i přízračná, byla u kořene katastrofy, byla příčinou mimořádné duševní devastace a bezpočtu zločinů a masakrů,“ konstatuje kamerunský filosof Achille Mbembe. Právě ke kořenům katastrofy, do srdce duševní devastace, zločinů a masakrů se vydává švédský spisovatel Sven Lindqvist v knize Vyhlaďte všechny ty netvory. Próza, která se stala inspirací stejnojmenného dokumentárního seriá­lu haitského režiséra Raoula Pecka (2021), v sobě mísí prvky cestopisu, studie o genezi evropského rasismu, postkoloniální teorie a knihy snů. Rozšiřuje nevelký počet děl pojednávajících o tíživém dědictví evropského kolonialismu a imperialismu, jež doposud vyšla česky, a patří k těm čtenářsky nejpřístupnějším. Což ovšem neznamená, že se jedná o příjemné čtení.

Srdce rasismu

Titulní věta „vyhlaďte všechny ty netvory“ (exterminate all the brutes) pochází z novely Srdce temnoty (1899, česky 1980) polsko­-anglického spisovatele Josepha Conrada. Příběh přednosty Kurtze, který na svém odlehlém postu v černé Africe zešílel, je známý nejen jako předloha Coppolova filmu Apocalypse Now! (1979), ale také jako cíl kritiky postkoloniální teorie. Debatu, která pokračuje dodnes, zažehl v roce 1975 nigerijský romanopisec Chinua Achebe, když v přednášce Obraz Afriky obvinil Conrada z rasismu a dehumanizace černých Afričanů. Lind­qvist novelu chápe, a není v tom zdaleka sám, naopak jako obžalobu kolonialismu. Poukazuje na Conradovy přátelské vztahy s předními kritiky britského imperialismu a inspirační zdroje Srdce temnoty ve skutečných příbězích vražedného třeštění kolonizátorů.

Konstatování, že Conrad mohl odmítat imperialismus, a přitom podléhat dobově mainstreamovému rasismu, zní možná banálně, to ale neznamená, že je nesprávné. Pro první tvrzení snáší nemálo argumentů sám Lindqvist, o druhém každého přesvědčí četba Conradova Nostroma (1904, česky 1935). Joseph Conrad byl ovšem mimořádný spisovatel a mimořádní spisovatelé se většinou nedají redukovat na jednu polohu. Některé jeho prózy nepochybně jsou rasistické svým slovníkem a příležitostně i názory na nebílé obyvatelstvo. Ale rasismus jako pocit nadřazenosti (který sdílejí všichni „civilizovaní“ vůči „barbarům“) sám o sobě nestačí k tomu, aby vyvolal v život myšlenku vyhlazování – k tomu je potřeba buď silná emoce, nebo vidina zisku.

K postupnému ovládnutí třetiny světa napomohla evropským impériím inovace ve vojenské technologii. Římané měli legie, Mongolové jízdní lučištníky a novověká Evropa děla a kulomety – to díky nim mohli v roce 1898 Britové v bitvě u Omdurmánu takřka beze ztrát zmasakrovat devět tisíc mahdistů. Důvodem, proč se z kolonialismu stal tak vražedný stroj, však nebyla samotná územní expanze, ale „objev“ kapitalismu. Středověcí křižáci své státy na Blízkém východě nepostavili do služeb bezohledné akumulace, chtěli se na dobytém území usadit a načas se jim to i podařilo. Až honba za donekonečna rostoucím ziskem způsobila vyhlazení původní populace Kanárských ostrovů nebo drtivé většiny obyvatel Jižní i Severní Ameriky.

Podstata Evropy

Lindqvistova kniha je nejpůsobivější a zároveň i nejmrazivější tam, kde funguje jako „stručné dějiny vyhlazování“ a líčí násilí dobyvatelů a kolonizátorů na původním obyvatelstvu. Na druhou stranu poněkud přepjatě působí pasáže „dějinně­-filosofické“, v nichž autor mimo jiné tvrdí, že věta „vyhlaďte všechny ty netvory“ představuje „podstatu evropského myšlení“. To totiž vyvolává přinejmenším dvě námitky. Jednak proti reduktivnímu esencialismu takového tvrzení, jednak proti vymezení Evropy, které předpokládá. Evropa nikdy nebyla homogenním celkem a krom geografického rozčlenění, jež do značné míry rozhodlo o tom, které státy kolonie mít budou a které ne, se vždy členila i třídně. Těžko přičítat stejnou zodpovědnost za zločiny kolonialismu Britům a Polákům, kteří byli od konce 18. století rozděleni mezi trojici velmocí, nebo Slovákům, kteří až do roku 1993 neměli suverénní stát. A koloniální expanze byla dlouho projektem šlechty a buržoazie, kdežto masy venkovského obyvatelstva na něm mohly participovat jen omezeně.

Nebylo by ovšem namístě vyprávět příběh o zlé Evropě aristokratů a kapitalistů a hodné Evropě revolucionářů a lidu. Sama Francouzská revoluce se k původním obyvatelům zámořských území zachovala více než macešsky a černochy na Haiti osvobodil teprve jeden z nich, Toussaint Louverture. Navíc nelze popřít, že čím demokratičtějšími se stávala impéria, tím více se demokraté, včetně sociálních, stávali imperialisty – to platí pro britského labouristu Clementa Attleeho i francouzského socialistu Guye Molleta. To však nic nemění na tom, že vědecký rasismus, jemuž se Lindqvist rovněž věnuje, popisoval nižší rasy i v rámci samotné Evropy a podobně populární frenologie ukazovala nevyhnutelnou podřadnost nižších tříd. Zvláštní nicméně je, že v Lindqvistově výčtu stoupenců vědeckého rasismu chybí Arthur de Gobineau i Houston Stewart Chamberlain.

Podobně těžko pochopitelnou lakunu představuje absence zmínky o Hannah Arendt. „Osvětim byla moderní, industriální realizace genocidy, na níž odedávna spočívala evropská nadvláda nad světem,“ prohlašuje Lindqvist a obviňuje evropské intelektuály z přehlížení spojitosti mezi kolonialismem a totalitarismem, které se přitom věnuje celý druhý svazek Původu totalitarismu (1951, česky 1996).

Břímě bílého muže

Jak uvažovat v kontextu evropského kolonia­lismu o komplicitě a odpovědnosti? Zodpovědět tuto otázku může pomoci srovnání s paradigmatickým politickým „zlem“ – totalitarismy 20. století. Podpora, jíž se nacismus těšil do konce války, participace na vyhlazování a nedostatek odporu a odboje otevřely otázku německé viny, jak ji kladl německý filosof Karl Jaspers. Na druhou stranu za zločiny komunistických diktatur nepochybně nesou odpovědnost ti, kdo je budovali, sotva ale ti, kteří byli vězněni v lágrech jako „nepřátelé lidu“. Jak ale hodnotit vinu těch, kteří se ve státním socialismu naučili žít, někdy i docela pohodlně? Byl bych za zločiny komunismu také odpovědný, kdyby režim nepadl v roce 1989, ale až o patnáct let později?

Brutalita kolonialismu byla snad nejhorší tam, kde nešlo o prosté vykořisťování, ale kde se halila do roušky civilizačního úsilí, mýtu „břemene bílého muže“, který v Evropě rezonuje dodnes. Ten si zaslouží být vyvrácen jednou provždy a v tomto kontextu lze chápat Lindqvistovy úvahy o podstatě Evropy. Skutečnost, že nikdo z dnes žijících nebyl v době páchání hrůz, jež jeho kniha popisuje, na světě, by však měla být dostatečným argumentem proti přepjatému sebemrskačství. Na druhou stranu, pokud bývalým impériím schází upřímná snaha vyrovnat se s koloniální minulostí, jsou ostrá slova namístě. Pojmenování zločinů kolonialismu, vrácení nakradených předmětů, které dodnes zůstávají ve sbírkách evropských muzeí, nebo poctivá reflexe neokolonialismu, jejž bývalá impéria ke svým bývalým koloniím uplatňují – to jsou kroky, na které stále čekáme.