Jak se pracuje lidem, kteří udržují výstavní instituce v chodu? Pětice produkčních z různých měst i typů organizací odpovídá na otázky vztahující se k podmínkám, ocenění a udržitelnosti práce, bez které by výstavní program neexistoval.
Reproduktivní práce je podpůrná, udržovací a pečující činnost, která umožňuje práci produktivní a kreativní. Termín se začal používat v kontextu debaty o chodu domácností a neplacené práci, kterou odvádějí většinou ženy. Na reproduktivní práci ale narazíme všude tam, kde je třeba něco organizovaně udržovat. Zpravidla není vnímána jako atraktivní či prestižní a často vede k vyhoření – je totiž mimořádně náročná, ale zároveň neviditelná.
Výtvarné prostředí si spojujeme s kreativitou, která je ale možná jen díky intenzivní reproduktivní práci. Ve výstavních institucích narazíme na řadu pracovnic, které žádají o granty, vedou účetnictví, spravují techniku, instalují, deinstalují a hlídají výstavy, uklízejí, starají se o sítě. V tomto článku se ovšem zaměřujeme jen na produkční práci, bez níž výstavu nepostavíte. Potkaly jsme se s pěti produkčními z institucí různých velikostí, veřejných i soukromých, z velkých i menších měst. Zajímalo nás, jak se jim pracuje, co je spojuje a v čem se jejich zkušenosti naopak liší.
Uzel, který propojuje všechny zúčastněné
Tereza má plný úvazek v jedné z našich největších veřejných galerií, která sídlí ve velkém městě. Má bakalářský titul z dějin umění a u práce pokračuje v magisterském studiu, které musí do dvou a půl roku úspěšně ukončit.
Co je náplní vaší práce?
Moje práce spočívá v organizačním zajištění výstavních projektů. Konkrétně jde o vyřizování mailů, organizování schůzek a řešení smluvních záležitostí v součinnosti s právním oddělením. Záleží na projektu, ale produkční bývá i vyloženě na place – koordinuje kurátory, restaurátory, instalační skupinu. Tam se pak ta pozice trochu kříží s projektovým manažerem, který by měl hlavně hlídat harmonogram a propojovat všechna oddělení, která na daném projektu participují. Větší výstava má i projekťáka, menší jen produkčního.
Jak se tedy liší práce projektové manažerky a produkční?
U nás se to hodně prolíná, my sami přesně nevíme a nejsme schopni jednoznačně oddělit to, co má na starosti produkční a co projekťák. Produkční se zkrátka stará o menší projekty nebo dělá opravdu na place a občas musí třeba i vytírat podlahu, když se architekt podesáté rozhodl, že něco předělá.
Berete stejně jako projektová manažerka?
Ne, beru míň. Ten plat se liší – ne o moc, ale liší.
Co podle vás nesmí chybět dobré produkční?
Určitě odolnost vůči stresu, pohotovost, přizpůsobivost. Měla by být pořád k dispozici a umět vycházet s lidmi z různých oborů.
Pít víc kafe, zdvojnásobit rychlost tepu
František pracuje na poloviční úvazek jako kurátor ve veřejné výstavní instituci na malém městě. Rozhodly jsme se s ním potkat proto, že mezi jeho spolupracovnicemi žádná produkční není, a když připravuje výstavu, musí se o její produkci postarat on. Nedávno absolvoval doktorské studium teorie umění a v následujících měsících změní působiště. Přesune se do jiné regionální galerie, kde je ale situace obdobná: i tam chybí produkční.
Kolik času vám práce v galerii zabere?
Jsem tam na půlúvazek, ale práce je tolik, jako kdyby to byl úvazek celý. Snažím se to však nacpat do těch dvaceti hodin týdně. Metoda je pít víc kafe a zdvojnásobit rychlost tepu. Jinou práci už k tomu poslední rok nemám – předtím jsem k tomu ještě učil, ale to bylo absolutně šílené. Dělal jsem třeba docela složitou výstavu, kde umělkyně vymyslely, že chtějí něco zavěsit u stropu. My máme ale jen sádrokartonové podhledy, takže jsem musel sám vymyslet, jak to zafixovat. To jsem dělal o jarních prázdninách.
Máte představu, jak často se stává, že v galeriích chybějí produkční a jejich práci odvádí někdo jiný?
Přesnou představu nemám, ale řekl bych, že je to docela časté a že je to pak vidět na první pohled. Většinou se jedná o galerie a instituce, které mají program staršího typu a spadají pod město, takže nemají vlastní ekonomickou složku.
Jaké je vaše finanční ohodnocení?
Je to pod hranicí chudoby. Když jsem nastupoval, tak mi nabídli za plný úvazek osmnáct tisíc čistého, přičemž ta hranice pro rodinu je dvacet tisíc.
Dostáváte tedy nějaké příspěvky?
Tím, že jsem měl dvě práce, jsem na příspěvky nedosáhl. Pak jsem si řekl o osobní ohodnocení, protože už to prostě nešlo. Teď už na příspěvky zase dosáhnu. Jak to bude v nové práci, úplně přesně nevím, ale osobní ohodnocení mi také slibovali.
Zkoušíme to vymyslet tak, aby to reálné bylo
Josef má na starosti produkci malé soukromé galerie ve středně velkém městě. Jedná se o projekt skupiny přátel, který nikoho z nich neživí. Vystudovaný religionista pracuje jako dramaturg v městském divadle. Na instalace v galerii, které mu zaberou jeden až pět dní jednou za dva měsíce, si bere buď náhradní volno, nebo dovolenou. Pracuje na dohodu o provedení práce a peníze z galerie pro něj představují „příjemný přivýdělek“.
Jak u vás probíhá příprava výstavy?
Kurátorka domluví autora či autorku, kteří se tak měsíc, dva před zahájením přijedou podívat na náš prostor, který je hodně specifický. Spolu se domluvíme, co a jak. Samotnou instalaci dělám několik dní předem, některá výstava je hotová během pár hodin, jiná trvá týden. Koncepce vlastně vzniká za pochodu, zjistíme, co funguje, a to, co nefunguje, doladíme.
Sám tedy do toho procesu kreativně zasahujete? Vymýšlíte instalační řešení s vystavujícími?
Určitě, bez toho to nejde. Ten prostor je opravdu hodně specifický, není to na věšení obrazů, nejsou tam skoro žádné rovné zdi. Občas vymýšlíme různé konstrukce, které vznikají až na místě, prostor je pak vlastně součástí díla. Ale dají se vymyslet docela velké divočiny. Autor nebo autorka mají nějakou představu, kterou mi načrtnou, povykládáme si, já řeknu, jestli je to reálné, a když to reálné není, zkoušíme to udělat tak, aby to reálné bylo. A když to není reálné vůbec, zkoušíme vymyslet něco, co se tomu blíží.
Je vaše práce spojená se stresem?
Ne, jsem v pohodě.
Jste v pohodě, protože tam stres není, nebo protože si ho nepřipouštíte?
Asi tam je, ale já ho nějak neprožívám.
Na vernisážích bývám smutná
Anna, která vystudovala teorii umění a management v kultuře, působí v soukromé středně velké instituci sídlící ve velkém městě. Její pracovní podmínky jsou pro nezávislou kulturní scénu typické – s ředitelem je domluvená, že každý měsíc bude fakturovat fixní částku, ale třebaže v galerii pracuje už čtyři roky, nemá podepsanou žádnou smlouvu.
Víte přesně, co všechno patří do vaší pracovní kompetence? Daří se vám dělat jen to, na čem jste se předem dohodli?
To ne, navíc s každým projektem je to jiné. Každý kurátor má jinou představu o tom, co má produkční dělat. Za ta léta jsem si už vytvořila svoji představu o tom, co bych měla dělat, a tu se snažím naplňovat. Někdy se dostanu i ke psaní textů, což by měl dělat kurátor, ale když vidím, že se to nestíhá, tak to udělám já.
Dostanete se tedy i ke kreativní práci?
Jo, ale smetanu stejně nakonec slízne kurátor nebo kurátorka.
Co dostáváte zpět od týmu kromě peněz?
Nic moc. Ředitel si v podstatě nevšimne, co dělám. Když seženu nějaké peníze navíc, tak mi děkuje, ale jinou práci nevidí. Náš kurátor si všímá toho, co na výstavách dělám, a třeba mi koupí croissant. Občas dojde i na slova díků.
Býváte uvedena v tiráži výstav?
Ano, celkem nahoře. Spolu s grafikou a architekturou.
A děkují vám za vaši práci na vernisážích?
Jednou mi poděkoval náš kurátor.
Je to něco, co vám chybí?
Na vernisážích bývám smutná, to je pravda. Nelíbí se mi, když se v poděkování zapomene na produkční, ale i na kohokoli dalšího z týmu. Člověk udělá hodně práce, která pak ani není vidět. A bez produkce by tam spousta věcí vůbec nebyla.
Nedokážu si představit, že tu práci dělám dlouhodobě
Oldřich vystudoval uměleckou školu a nadále sám působí jako umělec. Stejně jako Anna pracuje ve středně velkém týmu soukromé instituce ve velkém městě a i on každý měsíc fakturuje. Na rozdíl od Anny má ale finančně kompenzované nadměrné vypětí ve finální fázi přípravy výstav, a navíc dostává třináctý plat.
Jak se vám daří s tím, co vyděláte, vyžít?
Je to balancování, musíte si ujasnit priority. Zatím to nějakým způsobem zvládám. Zároveň mám i nějaké vlastní granty, případně dělám své projekty. Takže část financí je občas můj vlastní honorář. V tento moment je to pro mě udržitelné, ale jestli se od příštího roku zvýší odvodové sazby pro živnostníky, tak už to, myslím, udržitelné nebude.
Je to něco, co už teď řešíte?
Ano, nedokážu si představit, že tu práci dělám dlouhodobě. Mám nastavené určité limity a jeden z těch limitů je, že to pro mě přestane být finančně udržitelné. Teď to ještě funguje, ale v momentě, kdy to fungovat přestane, budu muset najít nějakou alternativu.
Jaké další limity, kromě tohoto finančního, máte?
Často je pro mě složité se vyrovnat s tím, že pracujeme s etablovanými umělci, kteří třeba deklarují queer nebo feministickou agendu, ale když s nimi jednáte, tak vidíte, že jejich jednání nekoreluje s tím, k čemu se ve své práci hlásí. Dlouhodobě cítím velký rozpor mezi politikem, které místní kulturní obec proklamuje, a tím, co ve skutečnosti dělá. Řekněme si na rovinu, že ta práce nedává smysl z finančního hlediska. Hledal jsem v ní útočiště, čekal jsem, že to bude komunita, která bude mít i politický rozměr, ale za posledních několik let jsem zjistil, že je to prostředí, které je nasycené narcismem a egem. Tenhle limit je pro mě ve výsledku důležitější než ten finanční.
Jak dlouho myslíte, že v tomhle prostředí vydržíte?
Setrvávám v tomto systému, protože zatím nemám alternativu. Je pro mě hrozně těžké z toho cyklu vystoupit, jsou v něm všichni v mém okolí. Mám pocit, že to všichni společně řešíme, ale nedokážeme prolomit bariéru a přesunout se někam jinam. Zásadní bude asi i finanční faktor – až to bude neúnosné i po finanční stránce. A zároveň se k tomu možná připojí i dlouhodobější vyhoření. Pak budu muset odejít.
Líčíte frustraci z pokrytectví, s nímž se setkáváte, zmiňujete, že finančně vaše práce nedává smysl a zároveň se v ní nerealizujete. Jaká je tedy vaše motivace pracovat jako produkční?
Vím, jakým vzděláním jsem prošel a jaké jsou moje možnosti na trhu práce. Mám představu, co dělají moji kamarádi a lidé, co skončili školu v podobné době jako já, jaké problémy řeší. V rámci své sociální skupiny jsem extrémně privilegovaný – mám stabilní příjem, nemusím shánět práci z měsíce na měsíc, nemusím pracovat do půlnoci za barem.
(Re)produkce ve výstavních institucích
Setkání s respondenty a respondentkami trvala mezi dvaceti minutami a hodinou a probíhala formou polostrukturovaných rozhovorů. Všech jsme se ptaly na náplň jejich práce, čas, který tráví prací, odměnu, kterou za to dostávají, a právní formu jejich pracovního vztahu. Zajímalo nás, v jakém prostředí pracují, jaké jsou jejich motivace a jak vidí svou budoucnost. K otištění jsme vybraly části rozhovorů, které se nám zdály příznačné.
Ze všech dotazovaných mají smlouvu jen Tereza a František, kteří pracují pro veřejné instituce. Ostatní fakturují, případně mají dohodu o provedení práce. Většina z nich pracuje na „plný úvazek“, což představuje třicet až sedmdesát hodin týdně – záleží na tom, v jaké fázi je příprava výstavy. Těsně před vernisáží tráví v práci i dvanáct hodin denně a jsou připraveni*y řešit vše, co by se mohlo na poslední chvíli pokazit. Co přesně mají na starosti, závisí hlavně na velikosti instituce, většinou ale hlídají harmonogram a rozpočet a koordinují všechny zúčastněné. Jak padlo v jednom z rozhovorů, jde vlastně o manažerskou pozici – dávalo by tak smysl o produkčních mluvit jako o manažerkách či manažerech a mělo by tomu odpovídat i jejich finanční ohodnocení.
Důstojné mzdě přitom neodpovídá finanční ohodnocení čtyř z pěti zpovídaných (minimální důstojná mzda v současnosti činí 40 912 Kč hrubého, v Praze jde o 42 776 Kč). Když Tereza bydlela v tržním nájmu, za bydlení utratila dvě třetiny své výplaty. Do platu Oldřicha, jediného z respondentů, jehož průměrný příjem se kolem této hranice pohybuje, se propisují odměny kompenzující nadměrné vytížení v době dokončování výstav. Produkční, s nimiž jsme se setkaly, se shodují na tom, že nejde o adekvátní finanční ohodnocení, zároveň si ale většinou nedokážou představit, že by jim instituce, pro něž pracují, mohly vyplácet víc. Možné by to podle nich bylo jen tehdy, kdyby se radikálně proměnilo financování kultury. Když jsme se respondentek a respondentů vyptávaly na motivaci k jejich práci, ukázalo se, že prostředí výstavních institucí a touha neztratit s ním kontakt pro ně vyvažuje nedostatečné finanční ohodnocení. Chtějí-li zůstat v kultuře, moc alternativ se nenabízí.
Josefa jako jediného z dotazovaných práce produkčního neživí, zároveň pracuje pro nejmenší a nejméně institucionalizovanou galerii. Jeho odpovědi se tak od ostatních odpovídajících lišily nejvýrazněji. Jako jediný má na starosti fyzickou instalaci a jen on označil svoji práci za víceméně pohodovou. Jeho role zároveň není redukována jen na realizaci vize někoho jiného – může totiž při instalacích tuto vizi spoluurčovat. František připravuje výstavy po kurátorské i produkční stránce, a vlastní realizace tedy tvoří integrální součást jeho práce. Anna v rozhovoru zmiňovala, že přijala za vlastní jeden z nevýstavních projektů, který původně dostala na starost. Oldřich pracuje v týmu, který vědomě usiluje o nehierarchické fungování, což mu do jisté míry umožňuje podílet se na směřování instituce, v níž pracuje. Jak ale poznamenává: „Produkce je hlavně práce, míra realizace je podle mě jiná než u kurátorů.“
Produkční, které jsme zpovídaly, realizují vize druhých a zároveň za to nezískávají adekvátní finanční ohodnocení. Když jsme se ptaly na to, zda si to jejich okolí uvědomuje a jejich reproduktivní práci vidí a oceňuje, ukázalo se, že nejde o nic samozřejmého – většinou záleží na konkrétních vystavujících či kurátorech a kurátorkách. Někdy mají s produkcí vřelé a rovnocenné vztahy, jindy jsou arogantní a chovají se povýšeně. A ačkoli se současná výtvarná scéna zaklíná nehierarchičností, z rozhovorů vyplývá, že o rovnosti profesí, které se podílejí na přípravě výstavy, zatím plošně hovořit nemůžeme. Dostane-li se produkčním za jejich práci ocenění, pak jedině ze strany dalších členek a členů týmu. Pro veřejnost jejich práce zůstává neviditelná. V lepším případě se jim na vernisáži poděkuje – a pak už si všímáme jen tvůrčí a kurátorské práce. Produkční jako kdyby zmizeli*y.
Jména respondentek a respondentů byla změněna.