Hudba a politika afrobeatu

Fela Anikulapo­-Kuti (1938–1997) byl jednou z klíčových osobností hudby nezávislé Afriky. V jeho tvorbě i politické činnosti se odrážejí zvláštní podmínky globálního Jihu, který hledal autonomní pozici vůči někdejším kolonizátorům, utvářel nové politické i kulturní rámce nezávislosti a současně se zmítal vnitřními konflikty. Součástí postkoloniální situace bylo také zapojení umělců, intelektuálů a aktivistů do intenzivní mezinárodní komunikace o národní, rasové a sociální emancipaci. Pařížská výstava Fela Anikulapo­-Kuti: Rebéllion afrobeat ukazuje, že nigerijský hudebník byl výraznou postavou tohoto dění.

Postkoloniální fúze

Fela pocházel z prostředí nigerijské inteligence. Jeho matka Funmilayo Ransome­-Kuti byla jakožto přední africká feministka aktivní v mezinárodním hnutí za ženská práva, otec byl anglikánský kněz a bratři známí lékaři. Jeho příbuzným byl i lau­reát Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka. Na konci padesátých let Fela Kuti odešel do Londýna, kde studoval hudbu na Trinity College of Music. Zde se seznámil se soudobým jazzem, který propojil s africkým hudebním stylem highlife. Klíčovou událostí pro něj byla návštěva Spojených států v roce 1969. Díky své tehdejší přítelkyni Sandře Izsadore, umělkyni a aktivistce z Los Angeles, se seznámil s hnutím Black Power, spisy Malcolma X, Stranou černých panterů a také s funkovou hudbou a především tvorbou Jamese Browna.

Jestliže Felova osobitá fúze moderního jazzu, funku a africké hudby vedla ke vzniku afrobeatu, propojení antikoloniálního aktivismu, radikálního politického myšlení afroamerické emancipace a afrocentrismu položilo základ jeho politickým názorům. Rytmika inspirovaná tradiční hudbou národa Jorubů se prolínala s motivy funku, jazzu a kalypsa. Texty Felových skladeb tvořila politická prohlášení, která útočila nejen na kolonialismus a imperialismus, ale také na zkorumpované a autoritářské postkoloniální elity a armádu zapojenou do politických represí v Nigérii. Fela kritizoval slepé přejímání západních kulturních vzorců a požadoval, aby nezávislost na někdejších koloniálních vládcích nebyla pouze politická a ekonomická, ale aby prostoupila všechny oblasti života.

Hudba jako zbraň

Výstava se zaměřuje především na sedmdesátá léta, která byla vrcholným obdobím Felovy hudby i politické činnosti. Úvodní sál expozice představuje politickou a kulturní geografii Lagosu, hlavního města Nigérie. V nástěnné mapě jsou zaneseny hudební kluby, ale také kasárna a věznice, které hrály v hudebníkově příběhu podstatnou roli. Smyslem výstavy je ukázat úsilí o propojení hudební tvorby s politickým aktivismem. Fela Kuti byl v této době nejen nejvýznamnější postavou lagoské hudební scény, ale také hlasitým kritikem nigerijských politických elit, skutečným opozičním aktivistou. Součástí expozice je například inzerce, kterou si platil v hlavních nigerijských novinách a která zahrnuje pozvánky na pravidelné koncerty v klubu Africa Shrine, jejž založil a vlastnil, nebo krátké politické komentáře psané stejně jako texty jeho skladeb v pidginu, lokální verzi angličtiny. Fela se netajil svými politickými ambicemi – založil politickou stranu a chtěl se stát nigerijským prezidentem.

Další hudebníkovou snahou bylo budování autonomních komunit, což bylo typické pro kontrakulturu šedesátých let a z ní vycházející politická hnutí a kulturní projekty. V Lagosu založil komunu nazvanou Kalakuta Republic, která měla být zcela nezávislá na nigerijském státu. Výstava dokumentuje život v komuně, jež byla nejen Felovým sídlem a tvůrčím prostorem, ale také důležitým centrem nigerijské nonkonformní kulturní scény. Kalakuta Republic byla terčem politické represe – Fela byl policií několikrát zatčen a zbit. V roce 1977 na komunu za­útočila armáda a vypálila ji. Během zásahu vojáci vyhodili z okna hudebníkovu sedmasedmdesátiletou matku, která na následky zranění později zemřela. Mezi roky 1984 a 1986 strávil Fela ve vězení celých dvacet měsíců. Propojení hudby a aktivismu tak našlo výraz nejen v textech skladeb jako Zombie nebo Coffin for Head of State, ale také v reálném politickém střetnutí s militaristickým státem.

Ačkoli výstava zdůrazňuje komunitní rozměr Felových aktivit, převážně jej portrétuje coby charismatického solitéra. Více prostoru by si určitě zasloužili spoluhráči z hudebních skupin Africa 70 a později Egypt 80, kteří měli na jeho hudbu zásadní vliv. Kromě nedávno zesnulého bubeníka Tonyho Allena, jehož hra definovala rytmickou složku afrobeatu, se jedná i o další hudebníky, kteří dohromady utvářeli komplexní a nezaměnitelný zvuk nahrávek i živých vystoupení. V expozici jsou promítány koncertní záznamy, na nichž vystupují Felovy početné ansámbly, avšak pro návštěvníka výstavy zůstávají ostatní hudebníci anonymními hráči stojícími ve stínu všudypřítomného frontmana. Podobně by výstava mohla poskytnout více informací o dalších osobnostech nigerijské nonkonformní intelektuální a umělecké scény, které spoluutvářely kulturní milieu Lagosu sedmdesátých let.

Patriarchální limity

Silnou stránkou pařížské expozice je atraktivní propojení hudby s výraznými vizuálními prvky. Na velká plátna jsou promítány záznamy z koncertů a velkoplošné fotografie zachycují život v Kalakuta Republic. Vystaveny jsou texty a obrazové materiály, ale také dobové předměty, například kolekce pódiových obleků. Zdánlivě bizarně působí sbírka Felových slipů, které byly v Lagosu často jeho jediným oděvem. Kurátoři však v doprovodném textu vysvětlují, že minimalistickým oblečením prezentoval fyzický rozměr politického odporu – byly tak vidět jizvy na jeho těle coby památka na policejní násilí. Současně tímto způsobem kritizoval zálibu místních elit v západním životním stylu. Na to ostatně na výstavě upomínala skladba Gentleman, parodující nigerijské zbohatlíky, kteří napodobují evropské „gentlemany“ a v nigerijském vedru chodí v oblecích, potí se a „smrdí jako sračky“.

Nedostatečně výstava mapuje Felovu problematickou maskulinitu. Mediálně vděčným tématem z jeho života je událost z roku 1978, kdy se na tradičním ceremoniálu oženil s 27 ženami, takzvanými Kalakuta Queens, které byly jeho spolupracovnicemi z Kalakuta Republic. Polygamní sňatek odkazoval k předkoloniálním tradicím, ale jeho motivací bylo rovněž zajištění dalšího fungování komuny poté, co byla vypálena. Felova polygamie ukazuje na ambivalentní tvář postkolonialismu – byla radikální kritikou západních společenských norem, tedy reprodukce koloniální nadvlády místními elitami, ale také výrazem tradičního patriarchátu. To se odráželo rovněž ve Felově vztahu k ženské emancipaci. Ženy hrály v jeho uměleckém a politickém vývoji důležitou úlohu, jak demonstruje příklad Sandry Iszadore, a sám byl synem významné feministky. Současně ale kromě zmiňované písně Gentleman nahrál také skladbu Lady, která ironizovala africké ženy, jež po západním vzoru usilují o osvobození z mužské nadvlády. Felovy sexistické výroky i životní praxe, jeho vztah k ženám a feminismu svědčí o tom, že postkoloniální rebelie mnohdy narážela na vlastní patriarchální omezení.

Autoři výstavy sice blíže představili osobnosti několika Kalakuta Queens, což není běžné – ve výkladech o hudebníkově životě manželky obvykle figurují coby anonymní postavy –, mohli však toto téma vytěžit více. Například zahrnutím dobové prezentace Felovy polygamie v západních mé­­diích, která k tématu přistupovala s využitím rasistického motivu exotického černošského machismu a nezmiňovala její politický podtext, jejž nebylo možné pochopit bez znalosti místních politických a kulturních kontextů. Podobně tomu bylo v případě Felova úmrtí v důsledku zdravotních komplikací spojených s AIDS, kdy byly ve hře rasistické stereotypy o „africké nemoci“ a hudebník současně vytrvale odmítal uznat samu existenci tohoto onemocnění. Podrobnější rozpracování těchto témat by vneslo do expozice více kontroverzních prvků. Taková výstava by byla sice divácky náročnější, ale mohla by lépe postihnout složitost Felovy osobnosti a otevřít diskusi o rozporech mezi postkolonialismem jako politickým projektem a kulturním fenoménem a jeho každodenní praxí.

Autor je historik.