Jak bolí vzpomínky

Zrnitý obraz, vybledlé barvy a hlasitý zvuk zoomování okamžitě prozrazují, že úvodní záběry snímku Aftersun (2022) byly pořízené starou videokamerou. Skotská režisérka Charlotte Wells tyto záznamy z letní dovolené třicetiletého Caluma a jeho čerstvě jedenáctileté dcery Sophie v poněkud oprýskaném a „použitém“ tureckém resortu nevyužívá jen proto, aby dodala svému jemnému melancholickému debutu dojem autentičnosti. Analogový záznam zároveň funguje jako konzerva schopná archivovat střípky minulosti a v tomto případě jde o záběry, které jsou tím jediným, co Sophii po otci zbylo. S největší pravděpodobností šlo o jejich poslední společně strávené chvilky.

Kým vlastně jsme?

Jako okamžitě zřejmý kontrast přichází druhá scéna, která se na moment vmezeří mezi staré VHS vzpomínky: ostrý obraz ve vysokém rozlišení, jenž se však jen na zlomky vteřiny stroboskopicky vylamuje z okolní tmy. Za zneklidňujícího sonického podkresu, v němž je slyšet mimo jiné dětský pláč, ukazuje dospělou mladou ženu – zjevně Sophii – obklopenou klaustrofobně působícím tanečním rejem. Právě toto dvojí rámování usazuje nenápadný, ale velmi obratně vystavěný film o jedné krátké dovolené do jiných, komplikovanějších kontur.

Aftersun jinak po většinu času sleduje dvojici hrdinů, jak tráví společný týden mezi několika utrápenými atrakcemi ospalého tureckého letoviska, kde se každá hodina natahuje na celou věčnost. Nejen proto, že tu není do čeho píchnout, ale také proto, že režisérka zachycuje křehké okamžiky mezi dvěma nejbližšími příbuznými, kteří dosud neměli šanci se pořádně poznat a další příležitost už se nenaskytne. Právě vědomí, že vlekoucí se čas lemovaný banálními činnostmi – který by jinak snadno šlo vnímat jako nejnudnější prázdniny na světě – je pro oba protagonisty důležitý, dodává i těm nejvšednějším scénám na intenzitě. Přesvědčivé jsou i herecké výkony: debutující Frankie Corio působí v roli Sophie velmi přirozeně a Paul Mescal dokázal do tváře třicátníka Caluma vepsat bolest stoletého muže.

Režisérka a scenáristka nám nedává příliš vodítek; je zřejmé, že otec a dcera spolu nežijí a že otec bojuje s něčím nepřekonatelně tíživým. Přesto se tu snaží být pro dceru, která je v citlivém věku na prahu mezi dětstvím a dospíváním. A nejspíš si dobře uvědomuje, že se cosi děje. Oba dělají, co mohou, aby trávili čas pospolu. Charlotte Wells činí spoustu drobných, přesných rozhodnutí: kdy nechat vyprávět amatérské záběry, v nichž se těla v protisvětle mění v temné siluety a emoční reakce aktérů si lze jen domýšlet; kdy nechat kameru odjet někam do kouta – často v momentě, kdy by jiní zoomovali na detail – a hledět jen na odraz vody v bazénu, co už má nejlepší léta za sebou.

Aftersun nepotřebuje vytvářet dramatické oblouky či konflikty mezi postavami. Bezdějový snímek meandruje mezi obyčejnými chvilkami a napětí roste s tím, jak čím dál více vychází najevo, že otec a dcera se mají opravdu rádi, přitom však jeden druhého vůbec neznají. A zjevně není způsob, jak tuto nenápadnou, ale citelnou trhlinu v jejich vztahu napravit. Skotská filmařka natočila subtilní drama o tom, jak nás definují vzpomínky a jak těžké je připustit si, kým vlastně jsme. A také jak obtížné může být tyto vnitřní neduhy odhalit druhým, včetně těch, na nichž nám záleží nejvíc.

Tragika banalit

Wells zachycuje pnutí mezi dětskými zálibami, jako jsou závodní videoautomaty, prvními polibky a prvními záchvěvy dospělosti. Ale Aftersun navzdory schopnosti vyobrazit toto zvláštní bezčasí není v jádru žádnou „coming of age“ story – sice po většinu času zachycuje prožitky náctileté hrdinky, jenže perspektiva snímku je jasně ukotvená v budoucnosti. Z té uvidíme jen několik letmých momentů. Ale právě ony dávají tomuto uhrančivému dílu tragický rozměr. Tragédie přitom neplyne z toho, co by se nabízelo, tedy z vědomí ztráty blízkého člověka a ze zachycení posledních společných momentů. Největší síla snímku pramení z něčeho jiného. Stačí se pozorně zadívat do stroboskopických záblesků, které se v průběhu filmu opakovaně vracejí. V životě mnoha lidí dojde k momentu, kdy si uvědomí, že se právě mění ve své rodiče. Pro Sophii byl otec tím, kdo absentoval ještě dříve, než zmizel navždy. Ale „cizincem“ byl i kvůli tomu, čím se užíral jen on sám, co „strašilo“ pouze v jeho hlavě. A mladou matku Sophii tak vidíme uprostřed taneční párty ztracenou právě proto, že si začíná uvědomovat, že si nejspíš už dávno nazula tátovy boty. I se všemi kameny, které tolik tlačí.