Lyrika masa a krve

Čím pevněji do popkultury vrůstá nějaké monstrum, tím silnější je tendence vtisknout mu lidské rysy a emoce. Především v příbězích žánru young adult, které jsou primárně určeny dospívajícím, se z upírů, vlkodlaků a outsiderů nadaných paranormálními schopnostmi stávají rozervaní romantičtí antihrdinové. Metafora pocitu jinakosti a vykořenění během přechodu z dětství do dospělosti ovšem nezůstává jen v hájemství juvenilních braků, naopak s tímto typem látky poslední dobou pracují i výrazní autorští filmaři. Vznikají stylově pozoruhodná díla, v nichž dospívání představuje komplikovaný a nejednoznačný terén, kde se nelze spolehnout ani na vlastní rodinu, jež zde bývá zdrojem traumat. Například Joachim ­Trier natočil film Thelma (2017) o dívce, která dovede vlastní myslí přetvářet realitu, a Julia Ducournau si rovnou založila autorskou značku na specifickém pojetí tělesného hororu poté, co se prosadila debutem Raw (2016), jehož protagonistka v sobě objeví sklony ke kanibalismu.

Svérázný vztah k lidskému masu má i hr­dinka Guadagninova filmu Do ­morku kostí (2022), jenž vychází z ­populárního young adult románu Camille DeAngelis Bones & All (2015, slovensky 2022). Když se teenagerka Maren (Taylor Russell) zničehonic pokusí ukousnout prst své spolužačce, vzedme se panika a křik. Její otec nehne ani brvou a okamžitě s dcerou opouští město – podobný incident se nestal poprvé. Koloběh jejich podivného kočování se ale definitivně přetne v den Mareniných osmnáctých narozenin, kdy ji otec bez rozloučení opouští. Jediné, co po něm zůstane, je vědomí zrady, rodný list a kazeta rekapitulující jejich společný život. Ztrátu všech jistot se Maren pokouší překonat cestou ke kořenům své odlišnosti, a proto se rozhodne vypátrat matku, kterou nikdy nepoznala. Brzy však zjišťuje, že svět je mnohem záhadnější a temnější místo, než si myslela. A že rozhodně není jediná svého druhu.

Americké dobrodružství

Rodilý Ital Luca Guadagnino se poprvé vypravil natáčet do Ameriky, byť jednu zdařilou maketu Spojených států s řadovými domky a úhledně střiženými trávníky vystavěl ve své osmidílné televizní sérii Jsme, jací jsme (We Are Who We Are, 2020), jež patří k jeho nejzdařilejším počinům. Už v tomto příběhu frackovitého Newyorčana Frasera, který se stěhuje na americkou vojenskou základnu v Itálii, kde se jeho matka stala novou velitelkou, prokázal mimořádnou vnímavost vůči každodenním dramatům mladých lidí. Jeho spolutvůrcem je ostatně oceňovaný spisovatel Paolo Giordano, známý romány Osamělost prvočísel (2008, česky 2009) nebo Dobývání nebe (2018, česky 2020). Fraser a jeho kumpáni melancholicky bloumají v atmosféře věčných prázdnin mezi nebem a mořem a v lecčems připomínají postavy z takzvané tetralogie citů Michelangela Antonioniho, kterým zdánlivě nic neschází, a přesto se nemohou a mnohdy ani nechtějí odpoutat od svého smutku a nihilismu. Snad jediné, čím se Gaudagninovi hrdinové odlišují, jsou sluchátka v uších, v nichž duní hudba od Blood Orange. Jejich největším trápením je to, že budou muset definitivně opustit dětský svět a přijmout své opravdové já, které se často vzpírá očekáváním okolí.

Ve filmu Do morku kostí takové výzvě čelí právě Maren. Její putování po několika amerických státech má až romantizující nádech. Industriální krajinu s dálnicemi a viadukty střídají lány kukuřičných polí a nekonečné horizonty, za nimiž se rozprostírá krása i nebezpečí; neustále tu hrozí střet s pochybnými individui, ale dojde i na osudové setkání. Tím je pro Maren excentrický mladík Lee (Timothée Chalamet). Oba dva okamžitě přirozeně sdílejí životní prostor a zkušenosti, ale též úzkost ze samoty. Guadagnino byl vždycky spíš režisérem křehkých nálad než vypravěčem rozmáchlých příběhů. Nechává proto své protagonisty odbočit na vedlejší silnici, aby jejich cesta chvíli plynula bez zjevného účelu. Neustálé míhání krajiny i lidí připomíná pohled z okénka ikonického amerického autobusu s cválajícím chrtem. Tvůrce své obrazy často stylizuje jako módní fotografie (ostatně v rámci své vlastní produkční společnosti Frenesy se dlouho věnoval režírování reklam a propagačních filmů pro luxusní značky). Občas je nechá jen nespojitě plynout v proudu volných asociací, jindy je na okamžik úplně zastaví a my v doprovodu subtilního soundtracku Trenta Reznora a Atticuse Rosse dlouhé vteřiny pozorujeme odpolední stíny na stěnách prázdného pokoje nebo v předměstských ulicích, na něž se zvolna snáší soumrak.

Guadagnino však v žádném případě nezachycuje banality. Svou schopností vyprávět obrazem, vést herce a pracovat s hudbou navazuje na tradici nezávislých filmů Sofie Coppoly nebo Harmonyho Korinea. Navzdory zdánlivé jednoznačnosti a přístupnosti se od naleštěných povrchů nenápadně vzdaluje k čemusi hlubšímu, co nám na první pohled uniká. Záliba ve výrazné stylizaci se v jeho tvorbě doplňuje se smyslem pro autentičnost a místy i syrovost. Guadagninovy postavy jsou v mnohém výstřední a okázale nad věcí, zároveň si ovšem introvertně stráží svá tajemství. Za schopností střídat protichůdné polohy stojí i pečlivý výběr herců. Režisér upřednostňuje výrazné herecké typy, občas třeba i na úkor talentu. V remaku italského giallo hororu Suspiria (2018) tak vytěžil pohybové nadání Dakoty Johnson a jeho letní romance Dej mi své jméno (2017) zase znamenala průlom v kariéře Timothého Chalameta, který je už pevnou součástí Guadagninovy herecké suity spolu se slavnými jmény jako Chloë Sevigny nebo Tilda Swinton.

Jíst a nechat jíst

Režisérův smysl pro exces se dobře snáší s jeho zálibou v temnějších žánrech. Zapadlé motoresty, vybydlené karavany, zastávky autobusů i neudržované proluky různých zapadákovů vynikají fádní neurčitostí míst, která míjíme bez povšimnutí, a zároveň se nenadále mění v prostor vypjatých, až hororových situací. Důležité věci se odehrávají za soumraku či svítání, případně v nehybném klidu hluboké noci, z nějž se tu a tam vynoří zlověstný stín. V temnotě proběhne i Marenino setkání se stárnoucím příslušníkem vlastního „druhu“ Sullym, které je stejnou měrou objevné i děsivé. Sully je něčím mezi roztržitým strýčkem, který jí vysvětlí pravidla bezpečného kanibalismu (nepožírej jiné požírače a vyhlížej slabé oběti), a vyšinutým stalkerem.

Otázka, zda jsou Maren a jí podobní obyčejní kanibalové, nebo snad nový živočišný druh, zůstává se všemi znepokojivými konotacemi otevřená. Tvrzení, že tito „požírači“ jsou schopni vycítit jeden druhého nebo blízkost smrti, mohou být součástí svébytné mytologie, ale také projevem skupinové psychózy. Stejně zneklidňující je i zachycení samotného aktu konzumace, při níž nejsou potřeba žádné nástroje, protože zásadně probíhá pomocí holých rukou a úst. Bzučící mouchy pak víří nad zakrvácenými postavami, které se pomalu lepí k židlím a připomínají líně odpočívající kočky. A jak poznamenává David Gordon Green ve „vidlácké“ cameo roli, vrcholným zážitkem dělícím život na před a potom je pozření oběti takzvaně až do morku kostí. Zatím poslední Guadagninův film sice podobnou transformaci nezprostředkovává, ale bezpochyby je náležitě syrovým příspěvkem k objevování nových možností, jak propojit příběhy o dospívání s hororem.

Autorka je filmová publicistka.