Recep Tayyip Erdoğan podle očekávání získal v druhém kole prezidentské volby už třetí mandát v řadě. Lze předpokládat, že bude pokračovat ve svém tažení proti opozici a kritikům své vlády. Namísto ohlašované nové éry v zemi nejspíše nastanou těžké časy.
Výsledky prvního kola prezidentské volby a parlamentních voleb v Turecku byly pro opozici deprimující. Ukázalo se, že předvolební průzkumy, které dávaly opozičnímu kandidátovi Kemalu Kiliçdarogluovi šanci na vítězství již v prvním kole, chybovaly více, než by odpovídalo pouhé statistické odchylce. Kiliçdaroglu skončil až za Erdoğanem a nepříznivý trend nedokázal zvrátit ani v druhém kole. Nepovedlo se mu to navzdory koketování s ultranacionalistickými stranami či zostřené rétorice vůči migrantům ze Sýrie.
Ještě větším zklamáním byly pro opozici výsledky parlamentních voleb. V nich Erdoğanův blok získal většinu křesel. Velmi však posílily právě nacionalistické strany, zatímco Erdoğanova AKP mírně ztratila. Zklamáním byl také výsledek levicových a prokurdských sil sdružených v Alianci práce a svobody, kde najdeme i Lidově demokratickou stranu (HDP), jež kvůli údajným vazbám na Stranu kurdských pracujících (PKK) čelí největším represím a hrozí jí rozpuštění.
Nepřipraveni na změnu
Opozice, možná i v důsledku příznivých výsledků průzkumů, chválila svého kandidáta za umírněné vystupování. Ve srovnání s Erdoğanovým dryáčnickým stylem Kiliçdaroglu opravdu vypadá jako uměřený politik. Opoziční kandidát sice silně kritizoval vládu, jeho úmysly byly ale v mnoha ohledech nejasné, což jen usnadnilo práci vládním dezinformátorům. Jako by opozice věřila v pohodlné předání moci, ačkoli Erdoğan zmobilizoval úplně všechny prostředky, které měl k dispozici. Jeho převaha ve vysílání a zpravodajství státních médií i nemalé části soukromého tisku, který nechce mít špatné vztahy s vládou, byla zdrcující a kromě momentů, kdy byl nemocen, neuplynulo dne, kdy by se neukázal při slavnostním otevírání silnic či mostů nebo nepředstavil nové „klenoty“ tureckého zbrojního průmyslu. Opozice se musela spokojit s výrazně menším prostorem v tisku a s propagandou na sociálních sítích, které ovšem zdaleka všichni Turci nevyužívají. Mezinárodní pozorovatelé konstatovali, že kandidáti vedli kampaň svobodně, prostředí bylo ale tak vychýlené ve prospěch Erdoğana, že je otázka, zda se v Turecku plně demokratické volby mohly vůbec konat.
Chování opozice ovlivnila i represe. Místo populárního starosty Istanbulu Ekrema Imamoğlua, kterému hrozí v šikanózním procesu zákaz výkonu veřejných funkcí, opoziční strany nasadily nepříliš výrazného Kiliçdaroglua, jenž je o pět let starší než Erdoğan. Těžko věřit, že by jinak milý stařík dokázal prosadit změnu i vůči té části společnosti a státu, která je plně loajální současnému prezidentovi. Dlouhodobá stigmatizace prokurdských demokratických stran vedla část opozice až ke zcela mlhavému postoji vůči Kurdům a naopak k využívání nacionalistické rétoriky o boji proti terorismu. Jako by jí chyběla schopnost představit změnu a současně ujistit konzervativnější část společnosti, že její návrat k moci by neznamenal marginalizaci konzervativního elektorátu, který Erdoğan zahrnul do tvorby tureckého státu.
Nová éra?
Staronový turecký prezident slíbil svým voličům, že jeho třetím mandátem začne nové turecké století. Využil k tomu fakt, že turecký stát letos slaví sté výročí existence. Polechtal tím nacionalistické ego nemalému počtu Turků, kteří kvitují, že se Erdoğanovi podařilo vrátit jejich zemi na mezinárodní výsluní. Navzdory povinnému vládnímu optimismu však Turecko čekají těžké časy. Boj s inflací není ani zdaleka vyhraný. Oficiální statistiky sice říkají, že tempo růstu cen klesá, nikdo ale neví, zda za to nemohou pouhé triky ve spotřebním koši, jehož skladbu statistický úřad přestal zveřejňovat. Turecká lira po druhém kole prezidentských voleb spadla na minimum a vláda použila k jejímu udržení dolarové půjčky od „přátelských“ zemí, které však jednou budou chtít své peníze zpět. Nečinnost vlády výrazně snížila životní úroveň velké části Turků, ale zvyšuje i náklady na řešení problému. Kabinet bude navíc muset začít s urychlenou rekonstrukcí oblastí postižených únorovým zemětřesením. Již dnes analytici poukazují na skutečnost, že Turecko vykazuje řadu podobných rysů s Argentinou těsně před finančním kolapsem.
Erdoğanovy povolební výroky naznačují, že bude pokračovat v posilování autokratických rysů své vlády. Jedním z nejčastějších terčů tureckého prezidenta se během kampaně stali LGBTQ lidé. Krátce po volbách také ostře zaútočil na lídra HDP Selahattina Demirtaşe, který je ve vězení, načež prezidentovi příznivci začali ihned pro kurdského politika požadovat trest smrti. Voliči AKP interpretují výsledek květnových voleb jako výhru nad západními médii i vládami, které kritizují Ankaru za pošlapávání občanských práv a politických svobod. Důvody k obavám mají i miliony syrských uprchlíků. Ty turecká vláda stále více vnímá jako přítěž a plánuje jejich vystěhování, ačkoli na jejich pomoc čerpá peníze z Evropské unie. Zůstává otázkou, jak bude Erdoğan reagovat na rostoucí hospodářské potíže, které zajisté vyvolají nespokojenost ve společnosti.
Autoritářské vlády samy sebe rády prezentují slovy o začátku nové éry, ta však zpravidla trvá výrazně kratší dobu, než hlásá propaganda. A téměř vždy také končí dosti ohavným způsobem. I tak lze vnímat nové turecké století ohlášené Erdoğanem.
Autor je spolupracovník redakce.