Právo vstoupit kamkoli

Hlavním tématem vašich knih je krajina. Jak vnímáte její propojení s literaturou?

Jde o starobylý svazek. Nejstarší psaná narativní báseň světové literatury, Epos o Gilgamešovi, který ve své první sumerské podobě vznikl před 4400 lety, pojednává o cestě dvou mužů do posvátného cedrového lesa. Je to příběh pěší pouti, kterou ti dva podnikli, aby do lesa dorazili, a vypráví o tom, co objevili, když do něj vstoupili. Dalo by se tedy říct, že je to cestopis a zároveň psaní o přírodě. Na pomezí těchto žánrů se pohybuji i já. Navíc podle mé zkušenosti je každá procházka tak trochu příběhem.

Z vašich knih se zdá, že si vše pečlivě dohledáte, načtete literaturu a sám se pak vydáte na cestu…

Krajina mě vždycky překvapí, to už jsem se naučil. Pobyt v terénu nic nenahradí, i kdyby si člověk předtím udělal sebelepší průzkum. Počasí, setkání s cizinci nebo divokými bytostmi, síla a aura daného místa – nic z toho v knihovně ani u počítače nenajdete. První věta mé knihy The Old Ways [Staré cesty] zní: „Tato kniha by nikdy nevznikla u stolu.“ Myslím, že to platí o všem, co jsem napsal.

Knihy Landmarks [Památky] nebo The Lost Words [Ztracená slova] jsou z velké části postaveny na jazyce, konkrétně na angličtině. Dají se adekvátně přeložit?

Domnívám se, že kniha Landmarks je v podstatě nepřeložitelná, protože vychází z existence tří až čtyř tisíc zeměpisných výrazů z více než třiceti jazyků a dialektů, které se vztahují k aspektům počasí, přírody, krajiny, terénu či života v mořích a oceánech a z běžné řeči se již vytratily. Knihy The Lost Words a The Lost Spells [Ztracená zaklínadla] byly přeloženy do řady jazyků, včetně velštiny, španělštiny, švédštiny, němčiny a čínštiny. Rád na této výzvě spolupracuji s překladateli – zaříkávací básně pak mohu vidět v nové podobě v jiných jazycích a odlišných písemných systémech.

V knize The Lost Words vzdáváte poctu pojmenováním zvířat a rostlin, která vypadla z Oxfordského slovníku pro děti a s nimiž zároveň pracujete jako se zaříkadly. Proč podle vás tato slova ve slovníku chybějí? Máte pocit, že se svět přírody dětem vzdaluje?

Je zjevné, že děti stále více času tráví doma a na internetu. Základní přírodní gramotnost se vytrácí jak u dospělých, tak u dětí. Původním a naprosto jasným cílem této knihy bylo najít způsob, jak znovu oživit dříve běžná jména zvířat, rostlin a stromů, s nimiž sdílíme náš každodenní život – od ledňáčka po vrabce, od žaludu po vrbu – a která se tak snadno vytrácejí z naší pozornosti, paměti a vyprávění. A pak mizí i ze samotné krajiny.

Mělo by se o přírodě a krajině učit na základních školách? A jak?

Rád bych, aby ve Spojeném království byla změněna základní idea našeho zákona o vzdělávání tak, aby příroda stála v čele celého našeho vzdělávacího systému a aby učení venku bylo uznáno jako efektivní a prospěšná forma výuky, která zlepšuje well­-being, podněcuje tvořivost a představivost a pomáhá formovat ekologicky uvědomělou a spravedlivou generaci mladých lidí.

Jak by se (nejen) mladí lidé měli zapojit do dění ve svém okolí?

Postupujte po malých, jednotlivých krocích. Je snadné cítit se zdrceně nesmírností planetární polykrize, ale bortící se hranice, na níž se nyní nacházíme, je dílem mnoha lidí, a bude tedy potřeba mnoha rukou, které vše napraví a zajistí, aby byla Země i v budoucnu obyvatelná pro člověka i jiné formy života. Takže pusťte se do změny k lepšímu ve vaší ulici, v parku, ve vašem městě, ve vaší zemi. Staňte se dobrovolníky, najděte si nejbližší řeku nebo vodní tok, les nebo houštinu a zjistěte, jak je možné zlepšit jejich stav, a zorganizujte se – sbírejte třeba odpadky. Zapojte se také do občanské vědy, například do sledování ptáků. Zaregistrujte se na portálu ornitologické společnosti a přispívejte na tuto platformu svými pozorováními. Ze své práce s aktivistickými ekologickými skupinami v indickém Čenaji vím, jak důležitý může být tento druh dat pro plánování další činnosti.

Zapojujete se do aktivit odmítajících privatizaci oblasti Dartmoor, kde se návštěvníci dosud mohli volně pohybovat a přespávat. Co by měly vlády udělat pro to, aby byla krajina přístupná všem?

Vzorem je mi Skandinávie, kde je již dlouho zakotven princip Allemansratten – právo každého, tedy model veřejného přístupu k půdě a přírodě, podle kterého má každý právo vstoupit kamkoli – s některými odůvodněnými výjimkami, jako jsou školy, vojenské prostory a malé soukromé zahrady a obytné domy –, kdekoli tábořit, procházet se, koupat se, jezdit na kánoích, rybařit či shánět potravu. Z tohoto práva pak plynou povinnosti – chovat se ohleduplně, nezpůsobovat škody a nezanechávat po sobě stopy vyjma těch pozitivních, jako je sbírání nalezených odpadků. Ve Skotsku již dvacet let platí určitá verze tohoto kodexu, ale Anglie je žalostně pozadu a přístup do krajiny je značně omezen. Až 97 procent naší půdy a vodních ploch je nepřístupných. Co by měla vláda udělat? Reformovat zákony o přístupu podle skandinávského vzoru a věnovat mnohem více prostředků na veřejnou dopravu a na vzdělávání veřejnosti o takzvaných zelených a modrých oblastech.

Může dnes člověku něco dát masová forma cestování?

Na cestování do jiné země nebo kultury moc nevěřím, pokud k tomu není podstatný důvod nebo jasná příčina. Jalové turistické prohlížení „cizího“ místa pro mě nemá žádnou přitažlivost, ba dokonce ve mně vzbuzuje jisté rozpaky. Mou definicí kulturního pekla by bylo ocitnout se na velké výletní lodi, která by brázdila Středozemní nebo Baltské moře; obrovský a bezmyšlenkovitý plující stroj na spotřebu…

Dá se dnes ještě po Evropě cestovat pěšky, třeba ve stopách cestopisce Patricka Leigha Fermora?

Určitě, spisovatel Nick Hunt se vydal ve Fermorových stopách před několika lety a svůj příběh vypráví v knize Walking the Woods and the Water [Cesta lesy a vodami]. Já jsem při práci na knize The Old Ways ušel přes tisíc mil. Chůze je nejpřístupnější způsob cestování, jaký znám; nejste chráněni před nepřízní počasí a nabízejí se vám přívětivá a otevřená setkání s lidmi, která si tak užívám. Chůze je v mnoha ohledech nejstarší technologií našeho druhu, stále ji používáme jako prostředek poznávání a objevování.

Jaký je váš vztah k atomové energii? Mnoho zemí v čele s Českou republikou se snaží, aby byla brána jako zdroj obnovitelné energie, přitom budou pozůstatky její činnosti ohrožovat lidstvo po další tisíce let.

Připadá mi, že jaderná otázka je ve skutečnosti souborem několika otázek, z nichž každá je zcela specifická. Přispěla jaderná energie ke snížení emisí? Ano. Bylo její nebezpečí v minulosti přeceňováno? Ano. Máme stavět nové obří jaderné reaktory? Ne. Budou malé modulární reaktory důležitou součástí budoucího energetického mixu antropocénu? Mám za to, že ano. Měli bychom mnohem lépe a prozíravěji zajistit hlubinné, bezpečné a dlouhodobé ukládání vysoce radioaktivního jaderného odpadu? Ano, bože, ano!

Psal jste o horách, podzemí i starých cestách a teď připravujete knihu o řekách. Jak jste s ní daleko a co od ní můžeme čekat?

Připadá mi, že jde o nejzajímavější a nejnaléhavější knihu, do níž jsem se kdy pustil. Terénní výzkum jsem prováděl v Ekvádoru, Čenaji a naposledy v kanadském Quebecu. Bude se jmenovat Is a River Alive? [Je řeka živá?] a do roka ji budu mít hotovou. Je o životě a smrti řek i o rychle rostoucím, inspirativním a stále vlivnějším hnutí, které usiluje o uznání řek, hor a lesů jako živoucích bytostí s právním statusem a právy, jako je například právo řeky téct bez překážek a znečištění do moře.