Skandální? Kéž by

„Ta kniha v literárních kruzích pravděpodobně vzbudí poprask a hodně lidí se bude ptát, jestli Petra Hůlová spí se svým nakladatelem,“ předvídal v souvislosti s románem Petry Hůlové Nejvyšší karta v dubnové Artzóně novinář Petr Vizina. Zvědavost vyvolávaly i kontroverzní výroky samotné autorky v médiích a nakonec i vyjádření sudiček na přebalu knihy – rusistka Alena Machoninová ji označila za „skvěle mířený výstřel do vlastních řad“ a filosofka Tereza Matějčková se nad obsahem novely ptala, zda si žena může po dvaceti letech uvědomit, „že se stala obětí Me Too“ (ať už tím myslela cokoli).

Jenže to neklaplo. Emocionální diskusi nad tím, zda lze v literatuře nahlížet téma sexua­lizovaného násilí z posedu autorské svrchovanosti bez ohledu na oběti trpící celoživotním traumatem, totiž nakonec rozproudila kniha Aleny Mornštajnové Les v domě. Navíc tato debata „nad knihou“ překročila obvyklé hranice místní literární scény, a to navzdory tomu, že Mornštajnové tvorbě se jinak v kruzích, kde je Hůlová jako doma, dostává nanejvýš tichého pohrdání.

Jistý okruh čtenářů

Kdyby se humbuk před vydáním knihy tak dokonale nemíjel s obsahem knihy samotné, možná by přijetí bylo daleko vřelejší – bez ohledu na autorčin světonázor je totiž třeba uznat, že Nejvyšší karta je napsaná zručně. Věty jsou ohlodány na kost, tytam jsou jazykové hry i bohaté metaforické obrazy. Střízlivost stárnutí, které nás nutí jít po podstatě, protože na prodlévání nemáme čas, se odráží ve výběru stylistických prostředků i stavbě vět.

Oč tedy přesně jde? Sylvie Novak je uznávaná spisovatelka s nadšeným a hojným čtenářským publikem. Autorská čtení střídá se šňůrami po zahraničních literárních festivalech, její knihy jsou vystaveny v každém lepším knihkupectví na čestném místě, včetně jejího nejnovějšího počinu, souboru feministických esejů Mimozemské přítelkyně. Pečlivě vybírá, co na sebe, užívá si života, i po padesátce má prakticky neustále chuť na sex. Taky má, jakoby mimochodem, dvě dospívající děti, Juditu a Ondřeje. S těmi si moc nerozumí, v lepším případě si jich nevšímá (skoro tak přehlédne, že její syn je gay), v horším jsou jí na obtíž.

Judita si jako stereotypní puberťačka vezme do hlavy, že její matce zkazil celý život dávný vztah s etablovaným autorem Janem Sírou, k němuž svého času vzhlížely celé generace. Ten Sylvii svedl, když jí bylo sedmnáct a potřebovala pomoct s prvním románem – tedy stereotypně. Judita se důsledně dožaduje toho, aby se matka se Sírou (nyní starcem nad hrobem, o něhož nicméně – opět stereotypně – pečuje mladá a vzděláním nepolíbená manželka) setkala a dožadovala se jeho veřejné omluvy. Vztah o generaci staršího muže s nedospělou totiž považuje za sexuální násilí. Sylvii to spíš otravuje. Jenže pak se její kumpán na literárním poli a platonická láska David Karel, nepříliš úspěšný autor s „kultovní pověstí“, byť jen „v jistém okruhu čtenářů“, zblázní do Sírovy dcery a Sylvie, která zároveň udržuje takzvaný pracovní vztah s výhodami se svým nakladatelem Otou, začne žárlit i na jeho novou mladou milenku. Ota ji obviní z nymfomanie a přestane s ní spát… Zdá se, že i na postavu líčenou jako osoba, která má emoce zcela pod kontrolou a záležitostmi jako motivace či přesvědčení si karmu nešpiní, je toho už přespříliš. Vše spěje k velkému finále: střetu generací. Jenže i v něm je Sylvie jen nestrannou pozorovatelkou, dění ji vlastně obtěžuje; přála by si jen, aby všechno bylo jako dřív, když ještě nestárla.

Otravné „proč“

Stereotypní je v tomhle románu úplně všechno. Hůlová popisuje, v čem podle ní spočívají problémy feminismu (a několikrát to zopakuje), načrtne základy mezigeneračního konfliktu, vyjmenovává vnější znaky ženského stárnutí. Ale zůstává u popisu. Text je kontroverzní nikoli předkládáním radikálních názorů, formou nebo vztahováním se k realitě našeho literárního provozu, ale tím, s jakou chladností vrství klišé, teze a bonmoty, aniž by ukázal jakýkoli „vnitřní“ život postav, jejich motivaci, osobní, nikoli převzatý postoj ke světu. Za vším je schéma. Jenže pokud měl tento materiál někoho provokovat právě svým chladem, tím, jak je „bez vůně a zápachu“, k velkému třesku, v němž se forma, obsah a záměr setkají, nedošlo.

Nejvyšší karta není skandální, je to až překvapivě nekonfliktní, neprovokativní a především unavený text. Bylo záměrem Hůlové, aby si čtenář kladl otázku „proč“ – proč byla kniha napsána, proč postavy konají, jak konají, proč vůbec čtu tuto knihu – a frustrován nedostával odpověď? Možná, jenže takový experiment je bohužel k neučtení. A neodpustím si dodat, že po všech těch letech, kdy o tématu kariérních možností žen v umění živě diskutujeme, by bylo možná načase nezaměřovat se na stereotypy samotné, ale spíš na otázku, proč o nich pořád ještě debatujeme – jinými slovy, proč se situace stále nezměnila. Číst Nejvyšší kartu je jako probírat se cizím rodinným albem: fotografie jsou podstatné pro toho, kdo je na nich zachycen, či pro jeho příbuzné, a pro kohokoli dalšího je jejich prohlížení jen soubojem s nudou. Upozorňovat čtenářstvo na klišé schematičností je zkrátka od autorky trochu sadistické.

Mladí nečtou

Útěchu v chladném popisu samoúčelných literárních kariér lze najít až v závěru: „Tohle všechno s naší generací beztak končí.“ Literární svět, v němž je psaní používáno jako prostředek k tomu, dostat někoho do postele, má odzvoněno: mladé už literatura nezajímá (opakuje se lamentace nad tím, že „nečtou“) a našli si nové, vlastní hračky.

Je smutné, jak řemeslně dobře je vlastně Nejvyšší karta napsaná. Smutné je to proto, že není jasné proč. Jedná se zkrátka o trefný komentář bez názoru, text vztahující se k realitě, která je tak stereotypní, že neexistuje. Při čtení téhle knihy se nebudete ošívat ani tak nad tím, co skutečná spisovatelka Hůlová (možná) sděluje ústy fiktivní spisovatelky Novak, ale spíš proto, že si nedokážete odpovědět na otázku, proč by vás to mělo vůbec zajímat. Psaní je „práce na sobě, která mi umožňuje se někam posunovat“, řekla Hůlová v rozhovoru se Sašou Michailidisem na Artzóně. Snad tedy Nejvyšší karta posunula dál alespoň její autorku.