Status umělce je pouze první krok

Jste součástí Spolku Skutek a také sdružení Nerůst v kultuře, které se aktivně věnují zlepšování současného stavu umělecké scény. Jak se jednotlivé skupiny liší a kde se jejich aktivity protínají?

Když bych to zobecnila, Spolek Skutek se dlouhodobě zabývá nastavením podmínek tuzemské umělecké scény a v současnosti se soustředí zejména na debatu o statusu umělce a umělkyně. Naše nerůstová skupina je spíše neformální a řešíme v ní obecnější principy [otevřený dopis ministru kultury Martinu Baxovi jsme otiskli v A2 č. 5/2022 – pozn. red.], v oblasti statusu se ale se Spolkem prolínáme a doplňujeme. Obě skupiny zajímá situace nejen profesionálních umělců a umělkyň, ale obecně všech lidí, kteří v kultuře a umění působí. Je pro nás důležité přemýšlet i o profesích, které jsou s uměleckou scénou přímo spjaté a bez nichž by umění nemohlo existovat.

Co si máme představit pod statusem umělce?

Jedná se o legislativní opatření, která budou umělce a umělkyně podporovat v jejich možnostech tvůrčí práce a obecně důstojné existence. V současnosti se bavíme o novele zákona, který už existuje, ale je nedostačující. Navrhovanou úpravou a doplněním by to určitě nemělo končit, ale kdyby se připravoval zákon kompletně nový, hrozilo by, že se to celé odloží. Aktualizace se proto v současnosti jeví jako cesta, jak něco prosadit – jde nám ale také o to, aby to neskončilo u jedné věty doplněné k existujícímu zákonu, ale aby to byl začátek další debaty.

Jakým způsobem se v návrhu myslí na kulturní pracovníky a pracovnice, kteří se nevěnují přímo umělecké či kurátorské činnosti, ale podílejí se na chodu galerií?

V této fázi na to ten zákon ještě myslet nebude, prozatím je to zúžená verze spojená přímo s výkonnými umělci a umělkyněmi. Širší kontext vnímání toho, co vše kulturní provoz obsahuje a jaké profese se k tomu vážou, v tuto chvíli pro ministerstvo aktuální není. Jde nám tudíž také o to, jak celý proces nastavit tak, aby současná změna byla pouze výchozí bod, se kterým lze dále pracovat – aby tam byla určitá tvárnost a nezůstalo to v nějaké osekané verzi, ze které budou všichni nešťastní.

Předpokládám, že by se jednalo například o propracovanější způsob financování galerií a muzeí, aby zmizela tendence podhodnocovat práci…

V případech lidí, kteří jsou zaměstnanci příspěvkových organizací městských a státních galerií a muzeí, se instituce klasicky řídí tabulkami. Ty jsou už nicméně také velmi zastaralým materiálem, který nereflektuje, jak se proměňuje svět kolem. Jsou tam zahrnuty jen některé pozice, a navíc se ani nebere v potaz jejich vývoj a rozdílnost. Jiný je způsob práce kurátorů a kurátorek v institucích muzejního typu, jiný zase v kontextu současného umění a práce s aktivními umělci a umělkyněmi. Toho se týká i osoba produkčního – všichni to slovo znají, ale v těchto tabulkách se vůbec neobjevuje.

A proto produkční běžně nemají zaměstnanecký poměr a místo toho fakturují?

Mnohé instituce skutečně svoji vlastní pozici produkčního ani nemají. Potom to znamená, že tu práci nad rámec vykonávají jiní zaměstnanci a nějak se to lepí dohromady svépomocí. S vývojem technologií a uměleckých médií musí osoba produkčního navíc splňovat nadstandardní znalosti, často na úrovni vysokoškolského vzdělání. Záleží také na vedení dané organizace, jak je schopna zařídit, aby byl takový člověk vůbec zaplacen. A jak říkáte, často se jedná o externisty a lidi, kteří pracují na živnosťák. Nejde jen o to, jaké má daná organizace finanční možnosti, ale i o to, jak je schopna obhájit svůj rozpočet v grantech. Jsou to spojité nádoby.

Je tedy problém v rámci grantového systému získat odpovídající financování, které by pokrylo všechny potřebné náklady?

Já jsem na ministerstvu v grantové komisi jiných projektů, většinou se jedná o festivaly a akce ve veřejném prostoru, což je taková nejmenší oblast. Ze zkušeností, které mám, ale dokážu říct, že v rozpočtech, které mi přijdou dobře poskládané a srozumitelně nastavené tak, aby se všechno zaplatilo, někdy i lidem v komisi, kteří působí jako profesionálové ve své oblasti, ale patří ke starším generacím, připadá, že to jsou částky zbytečně „přestřelené“. Samozřejmě je podstatné i to, s jakými objemy peněz pracuje samotné ministerstvo kultury. Můžete mít projekt, který je komisí hodnocený pozitivně, ale pak stejně dostanete o čtyřicet procent méně. To mnohdy vede k tomu, že s rozpočty žadatelé pracují strategicky a uměle je navyšují, protože už počítají s tím, že dostanou méně, než o kolik žádají.

Máte pocit, že tento grantový systém má přímý vliv na kvalitu práce a projektů? Kromě toho, že jich je často jednoduše nedostatek, přicházejí peníze až v průběhu roku.

Výsledky financování grantů jsou známé někdy koncem února, počátkem března, ale je pravda, že peníze z ministerstva často mohou přijít až v květnu. Když pracujete s tím, že máte nějaké hypotetické peníze, ale ještě je reálně nemáte ani na účtu, tak to přináší mnoho problémů. Je nepříjemné lidem říkat: „My ti honorář dáme, ale můžeme ti zaplatit až za dva měsíce.“ Tím spíš, když víte, že je potřebují hned. Téma restrukturalizace grantového systému a možnosti jiného přístupu je také věc, která se diskutuje už delší dobu.

Zdá se, že tento stav nakonec nutně musí vést k práci v prekérních a značně stresujících podmínkách. Jde pouze o chybné strukturální nastavení, nebo si to dělají galerie také trochu samy, když toho chtějí nabídnout co nejvíce?

Já myslím, že je to obojí. Není to tak, že by se v současnosti v komisích hledělo zejména na kvantitu, ale dalo by se říct, že probíhá postupná změna určitých hodnoticích kritérií a celkově celého prostředí. Před pár lety bylo například slovo „udržitelnost“ chápáno pouze jako ta ekonomická, ale potěšilo mě, že řada projektů v poslední době popisuje také udržitelnost samotné lidské existence, funkčních vztahů na pracovišti a tak dále. Změna nepřijde okamžitě, ale když se tato témata budou v žádostech čím dál častěji objevovat, stanou se běžnými a pochopitelnými.

Nebylo by tedy řešením jednoduše dělat méně věcí?

Není to tak jednoduché. Když začnete fungovat mimo zažité rámce a soustředíte svou pozornost na méně projektů, práce sice ubude, ale zase může jít více do hloubky. Pro řadu lidí to pak znamená dokonce nárůst činnosti – než se změní pracovní návyky, může to vést k tomu, že se zaměstnanci galerie cítí zmateně a zahlceně, a je potřeba se více ponořit do vztahů uvnitř instituce. Zamyslíte se pak nad tím, co má skutečně smysl, a změní se chápání toho, co ta práce vůbec je. To je důležité také s ohledem na hranice placené a neplacené práce. Pro mnoho lidí z oboru je náročné odlišit, co je práce a co volný čas, ale často by vlastně bylo umělé to oddělovat. Podle mě jde o jeden z argumentů, který se dotýká zmiňovaného statusu umělce, ale také například nepodmíněného základního příjmu.

Probíhají podle vás procesy, o kterých jsme se bavili, dostatečně rychle?

Na ministerstvu jsou určitě lidé, které toto téma zajímá a pro něž je důležité, i zde se však projevují limity systému. Zaměstnanci tam dělají velký objem práce v podmínkách, které nejsou ideální. Je jich tam na to málo a zároveň v tom nekonečném koloběhu povinností a úkolů chybí čas se na chvíli zastavit a zamyslet se, zda by nešlo řešit věci od základu jinak. Neříkám, že žádné papírování není potřeba, ale mít možnost podívat se na celou situaci z jiné pozice a přenastavit ji je náročný proces, na který už nezbývá kapacita.
Není však nutné řešit všechno pouze shora. Obecně jsem optimistka v tom, že i skrze drobné změny může postupně dojít k těm větším, ale samozřejmě jsou důležitá i velká politická rozhodnutí. Vnímám pozitivně, že celá ta proměna vůbec probíhá, ale jestli probíhá dostatečně rychle, to nedokážu říct. Určitá pomalost tohoto procesu ale může nakonec vést k tomu, že se změny lépe ukotví a propracují.