Stopy mě přivedly před plevel

Florální a rozvětvená básnická sbírka Bi­zarrum multiflorum krajinářské architektky Anny Sedlmajerové je rozčleněná do šesti nejmenovaných částí, jež otevírají krátké, do sebe zavité texty. V úvodní sérii jsme konfrontováni s abstraktními verši, které jako by se zprvu zdráhaly vyrašit, dotknout se okolí přímo: „Vznáším se v pralese lehce / abych se nedotýkala živého / snažím se splynout“. Básně tuto situaci, ve které je možné dotýkat se světa pouze nepřímo, řeší viděním obráceným dovnitř na sebe samu. Reflexivita, v níž se texty nacházejí, u Sedlmajerové není banální; představuje svébytnou výchozí polohu, nejjasněji vyjádřenou v druhé básni sbírky: „ta fobie ze strachu / že někdo vybafne // stopy mě přivedly až před sebe“. Tento zpětnovazební pohyb se nachází i uvnitř sekvence událostí fobie–strach–bafnutí, která vytváří jakousi smyčku (byl první strach, fobie, nebo bafnutí?) bez zřetelného předmětu svého strachu. Bezpředmětnost tu nepramení z kulhavé představivosti, jako spíš z nemožnosti vůbec nějaký předmět obsáhnout v celku či se ho vůbec dotknout. První část sbírky završuje báseň, která začíná verši „neexistence podstaty / je znát při každém pohlédnutí mimo / korunu světového stromu“, a předkládá tak úrodnou koncepční půdu pro další texty sbírky. Vše, co dále existuje, jsou jen rozmanité druhy; společný kmen chybí a kořeny se začínají obracet do sebe.

Živelnost veršů i formy

Básně uvozující druhou část knihy – Horizonty kolem jsou a Barvy kolem se sbíhají do domu – dokládají pozoruhodný důsledek periferního východiska; bez centra se mohou verše volně množit. Texty se neomezují pouze na obrazy měnících se zvířat nebo na dynamické zaříkávání, pod odstředivým pohledem se rozrůstají, natahují, duplikují verše. Začínají se objevovat trsy ojedinělých rýmů („přestože tušíš konec ocasu / ustáváš v pozdním triasu“), které zprvu mezi analytickými a mytizujícími obrazy trčí, brzy ale začnou určovat směr.

Místo pevného jádra udává básním směr růstu jejich vlastní formální podoba. Taková autonomie a živelnost veršů a formy ve spojení s přírodními motivy rozesetými po celé sbírce odkazuje k poznatkům ze současné biologie, jak ji známe například z knihy Andrea­se Webera Cítí, tedy je (2016, česky 2022). Vezmeme­-li do důsledků princip Weberovy poetické ekologie – „věci uvádějí do pohybu samy sebe“ –, začneme odhalovat Bizarrum multiflorum jako morfologické zkoumání slov v básni a struktur, které si určují slova sama.

V krajních případech připomínají verše Anny Sedlmajerové ty výdobytky avantgard, které nechává současná poezie spíše ležet ladem. Zprvu je forma prostupná a stále podléhá sugestivní obrazotvornosti, jako třeba v básni ***, kde autorka záměrně vezme zdánlivě prázdný znak (třemi hvězdičkami bývají redakčně označovány nepojmenované básně) a zaměří se na něj. Text poetizuje samotnou hmotu, z níž je složen a která se tak dostává do popředí: „*** / myšlenka je vzduch co plu­­je / ~ / soustředěním se ustavuje / | / do nitě která šije den / a jehly co noc propichuje // hvězdy jsou díry po modlitbě“. Jinde zase vytváří kaligramy; v básni Miluju tě tělem duší vším i vší například tvaruje verše do podoby menstruačního kalíšku. Z názvu se dá vytušit blížící se bujení formy, když se slovem „vším“ vtrhne do textu pomocí poetické dysgrafie i veš, a ovlivňuje její tvar i význam.

Jazykové mutace

Morfologická podobnost většinou v mezilidské komunikaci neurčuje – a ani nemůže určovat – její plynutí, jinak by došlo naprostému rozpadu a nepochopení. Text toho ale snese víc, takže autorka v Bizarrum multiflorum nechává promlouvat i komunikační přešlapy, vytváří transmutace či téměř strukturní plané rýmy, očekávaná slova nahrazuje jinými na základě jejich zvukové podobnosti („když se všichni otáčí / kolem své vlastní vosy“). Jindy autorka vytrhává slova z jejich prostředí i s kořeny a přibližuje obě tematická prostředí („po vodíkovém můstku / klopýtá flétna / pravidelný rytmus doprovází vánek / tóny k tobě proniká / a ovíjí se kolem lan / PAN“). Autorka jako by roubovala na uřezané části veršů jejich podobné náhrady a tím je rozmnožovala dál: „nicota vysílá dnes / už jen ultrazvukové vlny / aby sebe nedoslechla ani // co? ta?“ Navazuje tak – vědomě či nevědomě – na tradici konkrétní poezie. Slova raší, kde chtějí a kdy chtějí, se svobodou plevele se rozlézají všemi směry. V této krajní situaci, v níž jazyk začíná mutovat a křížit se s anglickými a latinskými frázemi, přichází nespoutané plevelné jádro knihy.

V Kladivu na pancířnatce, jež začíná verši „expelliarmus dunkleosteus / buch a! / c’mon orgon! / c’mon orgon! / c’mon orgon!“, se proměnlivá fauna ocitá v područí velmi živelného jazyka. Básnířka si tu hraje s frází jako v předchozích textech. I když nahradí čarodějnice pancířnatci, čarodějný kontext zůstává a latinizuje pancířnatce. Nejedná se ale o analytickou a mrtvou latinu. Bez jasného předmětu verše dostávají vernakulární podobu, a tak je brutální inkvizice v sousloví Kladivo na čarodějnice nahrazena jazykem masivně distribuované knihy pro děti. Báseň se až chvěje energií řeči, množí se, jako by byla poháněná živou sílou orgonu.

V textu Wald Sedlmajerová píše: „deset tisíc hořících principů / deset tisíc hořících hranic / deset tisíc součástek naoko fungující dichotomie“ a odhaluje další, tentokrát sociál­ní rovinu sbírky, vycházející z neexistence podstaty. Ostatně i titulní Bizarrum multiflorum nechává vyznít feministicky laděné verše, obehnané výčtem latinských názvů rostlin: „kvete kvete kvete / bizarrum multiflorum / na košilích ze zkrabatělé kůže / žen co zhubly během několika dní / aby ve jménu letniček / odehnaly první mrazíky // thunbergia alata a rudbeckia hirta / dál kvetou kvetou“.

Obrana plevele

Sedlmajerová se svou tekutou a imaginativní poetikou, která se snaží bořit nesmyslné hranice a hierarchie – literární, společenské nebo jazykové –, přiklání ke kontextu českých autorek a autorů, jako je Jan Škrob, Emma Kausc, Kino Peklo, Marek Torčík nebo Ladislav Zářecký. Na rozdíl od nich ale hranice v poezii nerozpouští, raději je prorůstá po vzoru plevele.

Řízkování, vykořenění, roubování, plané rýmy, slovní hříčky a jiné figury ukazují na bezbřehé a radostné tvoření, jež nechává jazyk kontaminovat rozmanitou flórou a faunou. Spousta čtenářů a čtenářek bude k těmto prostředkům pro jejich neuchopitelnost, formální experimenty a občasnou rozvleklost přistupovat jako k nežádoucímu zaplevelení. Bez této psychedelické nové divočiny by ale byla poezie o poznání šedší a kostrbatější. Jakub Vaněk v črtách k přírodní lyrice na platformě Psí víno stran plevelu varuje: „V péči o plevel je třeba dbát na to, abychom o něj nezačali skutečně pečovat. Tím bychom se jej sice pokusili přizpůsobit vlastním měřítkům a zbavit ho jeho divokosti, ale patrně bychom přišli o plevel samotný. Způsoby plevele je třeba bránit.“

Autor je básník a student bohemistiky.