Údržbářky všech zemí, spojte se!

Stojím ve frontě na poštu. Když na mě přijde řada, dívám se, jak paní za přepážkou skenuje dokumenty, a také na naštvané lidi za mnou. Už tu stojím příliš dlouho. Mám dvě děti. Se svým mužem sdílím také hypotéku. Opustila jsem svou akademickou a kurátorskou dráhu a rozhodla se řídit neziskovku. Už netrávím čas čtením knih, konzultacemi se studenty, psaním. Nejsou to činnosti, z nichž se dá v Praze vyžít, máte­-li děti, nejste vlastníkem nemovitostí a je zrovna ekonomická krize. Dnes jsem na poště, jindy píšu hodně e­-mailů, vyplňuji různé formuláře, vyřizuji telefonáty a přemýšlím, jak si to v kanceláři udělat hezké. Jsem ředitelka neziskovky. Jsem královna projektariátu. Vymýšlím, píšu, koordinuji a udržuji při životě projekty. Každým úspěšným grantem dávám možnost placené práce jiným lidem. Nebo je spíš prekarizuji? Denně si prohlížím trávicí systém, který se pravidelně musí krmit grantovými penězi.

Dlouho jsem byla součástí uměleckého provozu, někým, kdo vymýšlí, tvoří a píše. Teď mám možnost si jej osahat z jiné stránky a zároveň jednu jeho jednotku uchopit v celku, s veškerými (ne)viditelnými činnostmi, které ji tvoří. Protože pracuji ve „feministické instituci“, už před čtvrtou utíkám vyzvednout děti ze školy a školky. Doma kraluji nukleární rodině. Donekonečna peru špinavé prádlo, věším ho, skládám a uklízím. Připravuji dětem večeře a svačiny, zatímco můj muž myje nádobí. Kontroluji, jestli mají v aktovkách všechno a jestli tam něco nehnije. Povídám si s nimi a řeším jejich problémy. Po jejich uložení přichází čas nevyřízených e­-mailů, nedodělané práce. Pak jdu spát a zas dokola. Spolu s mužem pečuji o dvě bytosti a já pak ještě o neziskovku. Péče jako péče. Banální, repetitivní úkony, které samy o sobě nemají valného smyslu, ale udržují při životě další bytosti. Díky tomu můžu bydlet v bytě na dluh a nestresovat se, že mi příští měsíc zvýší nájem a budu se muset stěhovat. Můj život pohltila péče a sociální reprodukce, děti a projekty.

Péče o lidi a instituce

Co je to za neviditelnou práci, jež spočívá ve vyplňování tabulek či poslouchání problémů druhých a která je někdy emocionální a naplňující, jindy zas repetitivní, únavná a nekonečně banální? Feministky ji nazývají sociální reprodukcí a zahrnuje i to, čemu se říká péče. Pečujeme nejen o lidské bytosti, ale také o instituce, včetně těch kulturních, které jsou součástí sociální infrastruktury. Zatímco jako materiální infrastrukturu můžeme chápat silnice, dopravní uzly, kanalizaci nebo systém podmořských kabelů, který umožňuje internetovou komunikaci, sociální infrastruktura je síť institucí a míst, jež umožňují sociální interakci. Podle řady sociologů a urbanistů je i sociální infrastruktura klíčová pro kvalitu života. Rozhodující nakonec je, zda máte v okolí park, sousedy, jimž důvěřujete, otevřené komunitní centrum, zahrádku, kde si můžete něco pěstovat, nebo klub, kam lze zajít na koncert. Sociolog Eric Klinenberg tvrdí, že sociální infrastruktury mohou v krizích sehrát důležitou roli, zvýšit nebo naopak snížit vaši šanci na přežití. V obchodě si třeba všimnou, že už jste tam dlouho nebyli, vaši sousedé zaznamenají, že vás dlouho neviděli.

Galerie i umělecké a komunitní prostory – podobně jako knihovny, muzea, školy či nízkoprahová centra – k sociální infrastruktuře patří. Umělecká komunita je podhoubí, které vytváří kulturní hodnoty, zážitky, jež nás přesahují a vrhají trochu jiné světlo na náš život. V ideálním případě, což se v gentrifikovaných městech děje čím dál míň, se díky sociální infrastruktuře potkávají lidé z různých prostředí. Každá infrastruktura se ale musí nějak reprodukovat. Někdo ji musí udržovat při životě, vykonávat základní údržbu vztahů, věcí a prostor – vyplňovat tabulky, vytírat podlahy a záchody, vynášet koš, řešit konflikty, kupovat toaletní papír a zajistit financování. To je práce neviditelná. Když nefunguje, všechno kolabuje.

Každá sociální infrastruktura má více či méně viditelné hrdiny. V kultuře to jsou herci a režisérky, umělkyně, kurátoři, kritičky. Mezi ty méně viditelné „udržovatelky“ a „pečovatele“ kulturní infrastruktury patří produkční, kustodky, uklízečky, účetní, píáristé, korektorky. Uměleckou tvorbu, jak ukazují teoretičky a kritikové, ale nelze oddělit od práce „neumělecké“; nejen proto, že umělci a umělkyně jsou často také projektovými manažery, fundraisery a píáristy v jedné osobě. Historicky je umělecká tvorba nemyslitelná bez práce „neumělců“, která zůstává v dějinách moderního umění absolutně neviditelná. Vzhledem k tomu, že je viditelnost v kulturním poli často považována za ekvivalent mzdy, bývají vystavující umělkyně zároveň produkčními, obávaní kritici editory a uznávané kurátorky autorkami PR kampaní. Je to zvláštní paradox kulturního provozu: tvůrčí činnost sice fetišizujeme, ale skoro neplatíme, a co alespoň špatně honorujeme, to zase vůbec nevidíme.

Údržba není sexy

Naše společnost hodnoty, jako je péče nebo údržba, neuznává, velebí inovaci, kreativitu, flexibilitu a podnikavost. To jsou hodnoty, které byly původně spojeny s představou umělecké tvorby. Kreativita a inovace vede k hospodářskému růstu, slibuje být výtahem v globální mocenské hierarchii, záchranným kruhem pro zanedbané regiony, odkud všichni utíkají, protože tam žádné fungující sociální nebo materiální infrastruktury nejsou. Těžko říct, jestli to zachrání aplikace, v nichž váš obličej vypadá o třicet let starší. Ve stínu startupů se tísní prekarizovaní clickworkeři, kteří datové sety takzvaně čistí, aby na nich bylo možné trénovat dané algoritmy. Tato mentálně úmorná a ubíjející aktivita, kterou si ani Marx nedokázal představit, když psal o odcizené práci, se ztrácí v moři kreativity a inovace. Ani ty nejnovější technologie a všechny umělé inteligence se bez lidské údržby neobejdou. I robotický vysavač musíte pravidelně čistit. Ale údržba není vidět, nemluví se o ní a není sexy. Heslem nové feministické revoluce proto budiž: Údržbářky všech zemí, spojte se! Jednou vyjdou dějiny umění, v nichž bude údržba, podpora a péče hrát stejnou – ne­-li důležitější roli – než tvůrčí myšlenka.

Je ale vůbec možné vyprávět zajímavé příběhy o banální, repetitivní, každodenní, únavné a monotónní sociální reprodukci, péči nebo údržbě? Ursula Le Guin popisuje, jak je to těžké, ale zároveň to vnímá jako svůj úkol. Příběh hrdiny, který zabil mamuta (nebo namaloval obraz či napsal báseň), je více sexy než příběh někoho, kdo sbíral a loupal semínka, pral prádlo, pravidelně někoho umýval nebo trávil dny na poště. Takové příběhy pojednávají o únavě, selhání, o počátcích bez konců, o vztazích a emocích a nebývá v nich čas ani prostor pro hrdinské výkony. Potřebujeme ale vůbec další hrdiny?

Nemít o čem vyprávět

Během pandemie zkoumala britská sociální geografka Sarah Marie Hall, jak škrty v sociál­ní oblasti dopadají na sociální reprodukci: konkrétně jak ovlivňují rozhodnutí mít děti u lidí, kteří je nemají nebo mají pouze jedno. Během rozhovorů respondenti váhali, jak vyprávět svůj příběh – hodně mlčeli a zápasili s tím, jak vtěsnat emoce a myšlenky do slov. Z výzkumu vyplynulo, že pod tlakem prekérní a nejisté materiální situace zpravidla nemají čas a prostor přemýšlet a svá rozhodnutí odsouvají na neurčito. Nemají o čem vyprávět. Vědomě učinit důležité životní rozhodnutí je v podstatě privilegium, možnost daná společenskými okolnostmi. Společnost očekává, že se budeme reprodukovat, a když tak nečiníme, vyčníváme. Nikoho ale příliš netrápí, že za daných podmínek je sociální reprodukce břemenem, pod kterým především ženy nemohou dýchat. Sheila Heti, jejíž román Motherhood (Mateřství, 2018) je věnován několikaletému procesu rozhodování, zda mít děti (nakonec se rozhodne je nemít), je vlastně ve velmi privilegovaném postavení. Nejenže o tom mohla přemýšlet, ale stihla o tom dokonce napsat knihu. Privilegovanou situaci využila velmi feministickým způsobem: zaznamenala nevyhnutelný tlak, jemuž čelí každá žena, než dosáhne věku, kdy už je na jakékoli rozhodování pozdě.

Vládní politika škrtů a intimní rozhodování, zda mít nebo nemít děti, spolu souvisejí. Zvyšuje­-li se počet lidí, kteří potomky nemají, můžeme to chápat jako tichou reproduktivní stávku. Jaká by vypadala stávka lidí, kteří udržují sociální struktury a pečují o ně? Možná se jejich odpor projevuje neochotou a otráveností. Zapomínají, nic neodevzdají včas, jsou nespolehliví a berou antidepresiva. I můj pohár trpělivosti, když už toho mám dost, přetéká a před vším a všemi se zavírám do pokoje. Možná nepotřebujeme stávku umělců a umělkyň, ale spíš kustodů, produkčních a asistentek, případně všech dohromady (nejlépe i s knihovnicemi, sociálními pracovníky a družinářkami). Břemeno kulturní infrastruktury nesou jednotlivci, kterým hrozí brzké vyhoření. Pak odcházejí a nahrazují je mladší.

Kdybych neměla děti a nechtěla jim zajistit život se zájmovými kroužky, výlety za prarodiči na druhý konec republiky, relativně zdravým jídlem a střechou nad hlavou, asi bych se dál oddávala téměř neplacené intelektuál­ní činnosti. Většina lidí ale dělá práci, která je živí, a většina žen se po práci věnuje „druhé směně“. Problém je někde jinde. Fetišizujeme tvůrčí práci a ostatních činností v kultuře si nevšímáme. Hodnotovému žebříčku kraluje invence, kreativita, podnikavost a neustálé chrlení nových a nových projektů. Sociální reprodukce, péče o lidské i nelidské bytosti a údržba sociálních a materiálních infrastruktur zůstávají bohužel v pozadí.

Autorka je ředitelka organizace tranzit.cz.