K pramenům tuzemského punku

Po úmrtí zpěváka a baskytaristy kapely Plexis Petra Hoška 23. ledna 2023 vtrhl punk na pár dní do kulturních rubrik většiny českých médií. V souvislosti se skonem jedné z ikonických postav pražské punkové scény se objevily titulky avizující skutečně definitivní konec punku u nás. Podezření, že je tento žánr mrtvý, se ostatně objevilo už na konci sedmé dekády minulého století, tedy jen několik let po jeho zrodu (o něco mladšímu hardcoru se tato takřka filosofická otázka překvapivě vyhýbá). Ke smrti punku odkazovala už kniha publicisty Radima Kopáče a fotografa Pavla Sojky Punk je mrtvý – a kdo ne? Britský punk a americký hardcore v textech (2016). Na podobném přístupu – důrazu na písňové texty a fotografický materiál – Kopáč založil i svou další publikaci o tvrdém „tříakordovém“ stylu, nazvanou Všechno je špatně, zpátky na stromy! Český punk a hardcore v textech 1979–1989.

Fanzinová estetika

V ediční poznámce Radim Kopáč uvádí, že ho punk fascinuje už od třinácti. Nenápadný text v závěru knihy je nabitý informacemi a možná by si zasloužil být spíše předmluvou. Dozvíme se mimo jiné o „základních orientačních bodech“, jimiž se autor řídil: jedná se o monografii Filipa Fuchse Kytary a řev aneb Co bylo za zdí (2002), on­-line Encyklopedii československé alternativní scény 1968–1993 (projektpunk.cz) od Ladislava Ašenbrenera a vlastní posluchačskou zkušenost. V závěru poznámky je osvětlen název publikace, který je „poctou Modrým tankům, jedné z nejoriginálnějších českých punkových kapel; jejich demo Všechno je špatně, zpátky na stromy! vyšlo v roce 1988“. Na to, že jde o titul populárně­-naučného charakteru, je i v citacích odvedena slušná práce (úvodní text obsahuje přes sto odkazů). Poznámkový aparát je ale občas trochu nepřehledný, například většina zásadních pramenů s datem vydání před rokem 1989 je shrnuta v jediné, snadno přehlédnutelné poznámce.

Kniha nemá ambici být akademickým pojednáním, ale ani ryze uměleckou, respektive fotografickou publikací, ač fotky zabírají minimálně polovinu rozsahu. Formátem a graficky atraktivním vzhledem se Všechno je špatně, zpátky na stromy! hlásí spíše k fanzinům a subkulturním nízkonákladovým tiskovinám v DIY stylu. V nadpisech jsou punkově ignorována velká písmena, text novinově řazený do dvou sloupců je místy efektně vyšisovaný, mnoho černobílých fotek je rozostřených. Některé předělové stránky vypadají jako text psaný křídou na tabuli, což je – podobně jako kolážová metoda výstřižků – fanzinová klasika. Publikace není určena primárně pamětníkům, kteří prožili punkrockové mládí „závadové mládeže“ plné konspirací a obav ze zátahů Státní bezpečnosti, přesto výrazně hraje na nostalgickou notu. Falešný sentiment je nicméně podvrácen hned v úvodu: „Počátky českého punku? To je mlžný opar a moře nejasností, to jsou dojmy a přibližnosti. Prostě výběrová a idealizující paměť.“

Výpověď zahozené generace

Úvodní pětačtyřicetistránková Kopáčova studie se zabývá počátky punku, ale i dalšími žánry, jež byly s punkem v sedmdesátých a osmdesátých letech spřízněny, a především písňovými texty. Ty autor chápe jako výpověď o době, v níž vznikaly. S tím se dá souhlasit, ovšem s vědomím, že se jedná o pohled malé části společnosti s vyhraněným hudebním vkusem a radikálně odmítavým postojem k tehdejšímu režimu. Problematické jsou silně zobecňující závěry – třeba příklad z části nadepsané Jsme zahozená generace: „Český punk předrevoluční dekády se v textech držel většinou formálních limitů vázaného verše, potažmo klasické písňové stavby (…) Takže vnějškově spíš regrese, návrat směr učebnicové, kanonické kóty: jednak národní obrození, jednak klasici československé (post)avantgardy první poloviny dvacátého století, v první řadě Vítězslav Nezval.“

Kopáčovo pojednání, jehož název Ještě nám zbývá čas pochází ze stejnojmenného textu kapely Divize T z roku 1989, je nicméně čtivé, informačně přínosné pro pamětníky i mladé punkery chtivé historických informací a především přehledně strukturované. Čtyři pododdíly, seřazené spíše podle motivů textů než podle chronologického klíče, se poté zrcadlí v druhé části knihy, ve vybraných písňových textech skupin, které měly něco společného s tuzemským punkem.

Úvodní text se nevyhýbá ani problému, který na konci osmdesátých let, během „skinheadského intermezza“, pronikl i do československého punku a hardcoru: rasismu. Kopáč je právem kritický a také až zinově expresivní (někdy až na úkor češtiny: „důsledkem tohohle frustrovaného, v jádře úzkostného a slabošského žvástu…“). Styl Kopáčova psaní je poněkud nesourodý: některé věty mají podobu spontánních výkřiků, zatímco jiné jsou pro složitost a množství vsuvek na hranici srozumitelnosti. Těžko pochopitelné je také autorovo rozhodnutí uvádět názvy písní zahraničních kapel pouze v českém překladu (například o písni Chickenshit Conformist od Dead Kennedys se tu píše jako o Zbabělém konformistovi).

Pogo, cvočky a číra

Jádrem knihy Všechno je špatně, zpátky na stromy! jsou kromě písňových textů československých punkových formací fotografie Štěpána Stejskala. S „nejznámějším českým fotografem punku“ si navíc můžeme přečíst obsáhlý – a velmi zdařilý – rozhovor. Stejskal se focení koncertů věnuje od roku 1977 a až na pár výjimek dodal fotky ke všem kapelám, které mají v knize text. Kromě snímků skupin jsou do knihy zařazeny také fotografie publika, často zaměřené na typický tanec pogo nebo na specifickou módu čír a cvočků. Pavla Jonssonová ze skupiny Dybbuk v této souvislosti v dalším z rozhovorů připomíná, že typická punková móda přišla až po revoluci a v době železné opony byla volba oděvů výsledkem naprosté improvizace, jejímž jediným kritériem bylo vybočení z šedi.

Jestli Kopáč něčím opravdu vyniká, je to nepochybně schopnost vést rozhovory. Kromě Stejskala a Jonssonové vyzpovídal ještě režiséra Petra Zelenku, který v mládí působil v kapele V noci, a hudebního publicistu a rozhlasového dramaturga Josefa Vlčka, jenž se do dějin punku zapsal mimo jiné tím, že o něm informoval veřejnost během přednášky v Divadle hudby v květnu 1978, konané pod hlavičkou Jazzové sekce. Na vyprávění o zběsilé ostrovní hudební novince tehdy přišlo skoro dvě stě padesát lidí.

Při listování písňovými texty skupin, z nichž některé se staly mainstreamovými hvězdami, jiné zůstaly v undergroundu a další nepřežily nástup devadesátkového kapitalismu, se ukazuje, že je lze číst nejen jako dokument o českém punku, ale i jako svéráznou poezii. Syrovou, řádně naštvanou, trochu naivní, ale naprosto unikátní. Punkové hnutí se do pozdější kultury zapsalo výrazněji, než si běžně uvědomujeme. Kopáčova slova týkající se textů kapely Modré tanky lze bezesporu chápat i v obecnějším smyslu: „Pokud má český punk v rukávu takováhle nadčasová, motivicky věčně aktuální esa, nemůže být nikdy mrtvý. Ještě mu zbývá čas…“

Autorka je portugalistka.