Ve střední Evropě si rozumíme

Co to vlastně Rozstaje jsou?

Maciej Piotrowski: Rozstaje začaly jako setkání literárních překladatelů, ale stalo se z nich něco víc – komunita přátel, kteří se navzájem podporují, vydávají knížky a organizují společné projekty. Když přišla válka, ukázalo se, že to je velice užitečné. Díky síti kontaktů jsme například dokázali rychle zorganizovat služby tlumočníků na hraničních přechodech. A nakonec se nám povedlo také zřídit stipendium pro nejlepší ukrajinské reportéry. O tom ale později.

Jak dlouho už vaše skupina existuje? A k čemu odkazuje její název?

MP: Rozstaje vznikly během prvního translatologického semináře v roce 2019. Tehdy jsme také založili mnohojazyčné webové stránky Rozstaje.art. Uveřejněné texty lze současně číst v různých jazykových verzích a hned je tak mezi sebou porovnávat. Co se názvu Roz­­staje [česky Rozcestí – pozn. red.] týče, píšeme o tom ve svém manifestu: „Rozbíhající se cesty jsou univerzálním a významově bohatým literárním obrazem. Rozcestí je bodem zlomu a kulminace, také však paradoxním prostorem náležejícím současně všem a nikomu.“ Je to symbolický kulturní a literární motiv, který současně připomíná obtíže překladatele, jenž musí při práci na textu přijímat nezvratná rozhodnutí.

Co vás přivedlo na myšlenku založit středovýchodoevropský spolek překladatelů?

MP: Pociťovali jsme potřebu spolupráce, která by byla nadnárodní a zároveň regionální, neboť ve střední Evropě si díky podobným toposům, literárním tématům a hodnotám navzájem velmi dobře rozumíme.

Translatologické semináře se konají ve vsi Gorajec v jihovýchodním Polsku. Proč právě tam?

MP: Gorajec je jednou z vesnic, které byly zničeny během polsko­-ukrajinského konfliktu v letech 1943 až 1947. Kdysi měla tisíc sto obyvatel, dnes tam žije padesát pět lidí. V rámci sdružení Folkowisko usilujeme o to, aby se vesnice změnila z místa tragédie v příklad dobrého sousedství a přeshraniční spolupráce. A právě překlad je nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Jaké je postavení literárních překladatelů v Polsku? Dá se říct, že jim relativně velký polský knižní trh přináší v porovnání s jinými zeměmi regionu nějaké výhody?

MP: Polsko je jistě velký trh, my ale překládáme z malých jazyků a potýkáme se s podobnými problémy jako kolegové jinde – s nestabilním financováním či nízkými honoráři. Za pozitivní lze označit postupné změny v přístupu k úloze překladatele. Naše jména se pomalu objevují na obálkách, překladatele začínají zvát i na autorská setkání – společnost zkrátka začíná doceňovat náš přínos k vydání knihy. Osobně mám největší přehled o překládání z ukrajinštiny. Válka paradoxně přinesla velkou změnu: ukázalo se, že naše práce je potřeba. Nakladatelský trh se o ukrajinské autory začal zajímat.

Stipendijní program pro ukrajinské novináře a spisovatele vznikl jako reakce na situaci, v níž se představitelé ukrajinské kultury ocitli po invazi v únoru 2022, nebo se tento plán zrodil už dřív?

Walery Butewicz: Napadlo nás to až po ruském vpádu na Ukrajinu. Ne hned, nejdřív přišel šok a potřeba pomoci první vlně uprchlíků. Pak jsme teprve mohli začít přemýšlet, co udělat pro ty, kteří na Ukrajině zůstali. Z různých stran jsme se dozvídali, že novináři potřebují finanční podporu – mnozí z nich přišli o práci a stát všechny volné prostředky vynakládá na obranu. Nejhorší byla situace regionálních médií a žurnalistů, kteří se museli evakuovat z okupovaných území. Chápali jsme, že kromě informací o průběhu válečných operací je nezbytné pokrývat také společensky závažné problémy vyvolané válkou, které bohužel často zůstávají stranou pozornosti zahraničních mainstreamových médií. Začali jsme proto hledat prostředky na stipendijní program pro reportéry a esejisty, jenž by jim za prvé dovolil pokračovat v činnosti a za druhé umožnil čtenářům ve střední Evropě, aby se seznámili s výsledky jejich práce. V době, kdy zájem o téma ruské agrese proti Ukrajině opadá, to je nesmírně důležité. Díky podpoře Mezinárodního visegrádského fondu jsme získali peníze k zahájení stipendijního programu a přátelské kontakty sdružení Rozstaje nám umožňují přístup k nejlepším redakcím ve střední Evropě. Navíc texty, které v rámci programu vznikly, překládají skvělí překladatelé.

Jak stipendisty vybíráte?

WB: Kromě Rozstajů stipendijní program koordinuje koalice nevládních organizací: Česká asociace ukrajinistů, Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége v Maďarsku a Stichting Global Voices v Nizozemí. Vyhlásili jsme konkurs, do něhož se přihlásilo přes sto zájemců včetně zkušených novinářů a spisovatelů. Vybrat jen pět autorů bylo obtížné, ale když jsme zvážili originalitu a společenský význam navrhovaných témat, rozhodli jsme – s ohledem na genderovou vyváženost i regionální a tematickou rozmanitost – o udělení stipendií prostou většinou hlasů. Je velká škoda, že naše finanční možnosti jsou omezené. Kandidátů, kteří by si stipendium zasloužili, je hodně, a množství témat, jež si žádají reportážní či esejistické zpracování, s prodlužující se ruskou agresí jen roste.

Kdo stipendium zatím dostal?

WB: Mezi naše autory patří spisovatel Artem Čech, který bojuje v řadách ukrajinských ozbrojených sil a ve svých esejích se zamýšlí nad rolí umění za války [viz A2 č. 6/2023]. Básník a spisovatel Myroslav Lajuk přispěl reportážemi o válečných osudech nepohyblivých pacientů a o ženách, které musely rodit na okupovaném území nebo pod palbou. Jedna z jeho reportáží se mimochodem dostala do užší nominace ukrajinské žurnalistické soutěže Česť profesiji. Dětská spisovatelka Olja Rusina psala o mládeži z východoukrajinského městečka s nezvyklým názvem Ňju­-Jork, v jehož bezprostřední blízkosti prochází fronta, a také o dobrovolnické organizaci Little Mariupol. Sportovní novinářka Alla Vaskovska se věnovala ženskému fotbalovému týmu Mariupolčanka a ukrajinské běžkyni, která shání příspěvky na ukrajinskou armádu – v Polsku dokonce koupila obrněný transportér. Reportérku Viru Kuryko zaujalo téma ruské okupace černobylské jaderné elektrárny a také napsala skvělý esej popisující prožitky manželky vojáka, která jede na východní Ukrajinu, aby se setkala se svým mužem.

Všech pět vítězů už stipendium završilo. Jejich texty nyní vycházejí v sedmi evropských jazycích – v češtině, polštině, slovenštině, maďarštině, angličtině, španělštině a ruštině. Naše práce ovšem ještě neskončila, ještě nejsou přeložené a vydané všechny texty. Kromě toho se ukázalo, že nám zbývají nějaké prostředky, proto jsme vybrali další dva autory, kteří nyní také píší své reportáže.

Bude program dále pokračovat?

MP: Rádi bychom pokračovali, protože zájem médií o Ukrajinu bohužel bude opadat. Pokud nechceme, aby si svět zvykl na to, že válka stále pokračuje, vyžádá si to velké úsilí. A právě vynikající literární texty mohou lidi přimět, aby Ukrajinu nějakým způsobem podpořili.

WB: Doufáme, že se nám podaří získat další grant nebo najít sponzory. I kdyby válka dnes skončila, reportéři by měli o čem psát aspoň dalších deset let.