LP, Matador 2023
Je to možná kacířská otázka, ale v souvislosti s debutovým albem americké skupiny Boygenius se jí nemůžu vyhnout: mohla se nahrávka této hvězdné formace vůbec povést? Mohla dopadnout jinak než jako „zprůměrování“ tří jinak výrazných písničkářských osobností? A vůbec, co od takového projektu žádat? Když Julien Baker, Phoebe Bridgers a Lucy Dacus před pěti lety oznámily, že zakládají kapelu, očekávání byla vysoká. Všechny tři patří k respektovaným představitelkám současné indierockové či indiefolkové scény. Následně vydané EP však ukázalo, že se žádná senzace nekoná. Členky skupiny se zkrátka pokusily společně nahrát písničky podobné těm, které dosud skládaly samostatně, jen s bonusem v podobě hutnějšího zvuku. Samozřejmě, i „superskupiny“ mohou být zajímavé, zvlášť pokud se v nich nečekaně střetnou různé přístupy výrazných osobností. Z dlouhohrajícího debutu Boygenius ale nic takového cítit není. The Record působí v podstatě sterilním dojmem: jako by každá z hudebnic měla předem vyhrazený prostor, v němž se pohybuje – bez tření, průniků a nárazů. Takové pojetí se dá hájit argumenty přítomnými v současných kulturních debatách, například odkazem na význam nehierarchičnosti či sounáležitosti. Chceme-li koexistovat v harmonii, je nutné vzdát se alespoň části svého ega. Nechci popírat, že se jedná o inspirativní postoj (už proto, že jednotlivé členky skupiny nemají na hudební scéně stejné postavení). Škoda jen, že rovnost a empatie nevedly k vytvoření něčeho originálního.