Zásadní literární událostí posledních týdnů se jeví smrt Milana Kundery. Má dnes ještě vůbec smysl číst jeho dílo? Alena Zemančíková, jedna z respondentek naší ankety, je přesvědčena, že Kundera je spisovatelem evropského Západu a že svým dílem vytvořil obraz světa, kterému rozuměl a jenž už zaniká. Reprezentuje-li nějaká literární celebrita aktuální problémy západního světa, pak jistě Édouard Louis. Zatímco pro Kunderu, který jakožto autor poučený postmoderní teorií mizí za textem, je „esence evropského ducha“ uložena v románu, jejž považuje za „umění inspirované božím smíchem, svou podstatou nezávislé na ideologických jistotách“, Louis definuje své psaní jako politickou autobiografii. V rozhovoru s Tomášem Koblížkem říká: „z politického hlediska – které mě nejvíce zajímá – platí, že fikce už neobtěžuje jako dřív. Oproti tomu autobiografie má dnes mimořádnou, až nesnesitelnou destabilizační politickou sílu.“ Zatímco Emmanuel Macron ve svých projevech cituje Kunderovy eseje, Louis obviňuje vrcholné francouzské politiky z toho, že fatálně ničí životy chudých vrstev. Jeden promlouvá z perspektivy nesnesitelně lehkého bytí privilegovaného, maskulinního, vzdělaného skeptika, druhý se prezentuje jako rozhněvaný hlas sociálně, ekonomicky i sexuálně marginalizovaných. Zdánlivě nesmiřitelné obrazy obou autorů ale vyprávějí různými prostředky i jeden shodný příběh – nelehké hledání hranice mezi veřejným a osobním, mezi emancipací a konformismem, mezi politickým či intelektuálním apelem a emocemi, které vyvolává osobní svědectví nebo učenecká exhibice, mezi nesmlouvavostí, originalitou a snahou o srozumitelnost.