Chilloutová „loď“ Briana Ena a Jiřího Příhody

V čase letních prázdnin rozpálené ulice Prahy přetékají turisty, a tak se zdá logické, když toho galerie výtvarného umění využijí a naplánují na toto období výstavy, které jdou obecenstvu nejvíce naproti. Galerie Rudolfinum v loňské letní sezóně představila retrospektivu umělce­-architekta Jiřího Příhody, jehož prostorové instalace pod jednoduchým názvem Void nejenom připomínaly a rekonstruovaly tvůrcovy vlastní historické realizace, ale také přímo reagovaly na prostor samotné výstavní síně a netradičním způsobem si pohrávaly s diváckým očekáváním. Pro někoho to byl monumentální zážitek, pro jiného jednoduchá fotogenická atrakce.

Letos se ředitel galerie Petr Nedoma rozhodl uspořádat výstavu světoznámému britskému hudebníkovi Brianu Enovi, která na Void v náznacích navazuje a stává se tak jejím volným pokračováním. Na architektonické realizaci Enovy výstavy Nave se totiž podílel právě Jiří Příhoda, který s hudebníkem spolupracoval už v roce 1998, kdy spolu vytvořili instalaci pro galerii Nová síň ve Voršilské ulici. ­Brian Eno se do pražských galerií vrací po šesti letech – naposledy pro Veletržní palác připravil výstavu s názvem Loď (The Ship). Tentokrát v Praze vystavuje jinou „loď“ – slovo „nave“ totiž v angličtině označuje hlavní zaklenutý prostor křesťanských chrámů.

Pražská repríza

Ve vstupní místnosti stojí stará prvorepubliková rondokubistická skříň, jinak nic – odněkud se ale line jednoduchý, pomalu se proměňující zvuk, který návštěvníky a návštěvnice láká dál. V následující prostorné hale, která je rovněž prázdná, zvuk sílí, poutá na sebe pozornost a doprovází četbu úvodního textu k výstavě. Tvrzení historičky umění Marisy Ravalli, že Eno „vynalezl“ ambient a generativní hudbu, je poněkud zjednodušující, ale její text se zdá být solidním úvodem k tomu, co nepoučeného diváka čeká. Stačí už jen vylézt po schodech do hlavního sálu, kde se tentokrát odehrává všechno důležité.

V centrální místnosti galerie je umístěn velký poloprůhledný kvádr, připomínající svou strukturou slavný bílý pokoj ze závěru Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey. Příhoda v instalaci vycházel z mléčných desek kazetového stropu a na jejich strukturu přirozeně navázal zavěšenou konstrukcí, která končí několik centimetrů nad podlahou a zpod níž vychází pruh světla. Většina prostoru tak zůstává vyplněna křehkou minimalistickou konstrukcí, z jejíhož nitra zní Enova ambientní skladba. Na objemných polštářích a lavičkách rozložených po obvodu zdi při minimálním osvětlení se dá sedět, ležet, meditovat nebo i spát.

Enova zvuková stopa v Galerii Rudolfinum je velmi jednoduchá a přímočará. Pomalu se proměňující plochy jemně protínají pulsující vlny, jež vzdáleně připomínají serialismus Stevea Reicha, čas od času se ozve drsný, až kovově znějící skřípot něčeho objemného, co se pohybuje „v hlubinách“. Místy je možné zaslechnout zvuky strun, které se ale v celkové manipulaci se zvukem ztrácejí. Hudba se, jak lze u Ena očekávat, neopakuje a v obměnách pokračuje stále vpřed.

Na chvíli se zastavit

Při bližším pročtení doprovodného textu Pavla Klusáka se postupně vyjeví, proč výstavu uvozuje právě text Marisy Ravalli – byla kurátorkou Music for Prague, zmíněné spolupráce obou autorů z roku 1998, kterou současná instalace rekonstruuje. I když jsem si při návštěvě instalace průběžně pokládal otázku, jak by asi dokázali s takovou příležitostí naložit hudebníci a hudebnice o půl století mladší, nakonec jsem se v prostoru zabydlel na více než hodinu a nechal se ukolébat bezčasím evokujícím bezpečí. Pozoroval jsem publikum a zdálo se mi, že každý se dokázal aspoň na chvíli se zavřenýma očima zaposlouchat do klidných vln proměňujícího se zvuku.

Galerie je možné chápat jako prostor pro výzvy a zpochybňování světa kolem nás. Výstava Nave se ale podobá spíše chilloutové zóně uprostřed všudypřítomného hluku vnějšího světa – nepotřebuje přidávat nové podněty ani otevírat další bolestivé otázky, naopak poskytuje útočiště. Enova výstava je jedním z posledních projektů Galerie Rudolfinum před vyhlášením konkursu na nového ředitele nebo ředitelku. Obhájí Petr Nedoma svoji funkci, nebo nás čeká nová koncepce celého programu? I tato otázka se vznáší nad výstavou, která místo velkolepého block­busteru přinesla klid před podzimní bouří. Půjde o nádech před novou etapou galerie?