Jak zůstat jiný?

Zatím poslední, pátá kniha Édouarda Louise, v níž popisuje „změnu“ jako „metodu“ svého sociálního vzestupu, vyšla v češtině nedlouho před spisovatelovou květnovou návštěvou Prahy, jež se setkala s výrazným ohlasem: ukázalo se, jak atraktivní by mohlo být pohlížet na literaturu jako na činitele společenské změny a jaký dosah může hlas angažovaného umělce mít. Neměli bychom však zapomínat, že se Louisovo psaní svým překladem i recepcí v jiném kulturním i sociopolitickém kontextu dostává na novou interpretační půdu a že právě ta je pro naše „politické“ čtení relevantní. Je tedy v našem zájmu všímat si nesrovnalostí a číst kriticky. Jednak proto, abychom využili zpoždění a své periferní pozice, jednak kvůli tomu, že angažované psaní nevzniká nápodobou, ale formulací vlastního postoje – což je koneckonců hlavní potíž Louisovy poslední knihy.

Politická autobiografie

Děj románu Jak se stát jiným (Changer: méthode, 2021) navazuje na debut Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2018), v němž Louis vylíčil své nešťastné dětství: ponížení a šikanu dospívajícího homosexuála ze sociálně slabé rodiny. V době růstu krajní pravice na jedné straně a sílícího zájmu o LGBTQ+ identity na straně druhé byla jeho syrová výpověď přijata jako sociální sonda, v níž se beletrie pojí s politickým apelem. Přijetí autora napomohlo i to, že se součástí jeho veřejného obrazu stala legenda, která nechybí v žádné recenzi: víme, že se narodil jako Eddy Bellegueule v severofrancouzském Hallencourtu, kde po krachu místní továrny zůstali příslušníci někdejší dělnické třídy závislí na státní podpoře. V ekonomicky deprivovaném prostředí, plném xenofobie a maskulinní agresivity, nebylo pro „buzeranty“ místo, takže křehký mladík po marných pokusech zapadnout pochopil, že „jediná možnost je útěk“. Za povšimnutí stojí, že už v první knize autor formuluje svou jinakost v třídních termínech: „Možná mám od narození tělo měšťáka, jen omylem jsem se ocitl ve světě svého dětství.“

Nejnovější próza je pro celek Louisova dosavadního díla zásadní už proto, že se jedná o vůbec nejobsáhlejší pohled na autorův život, který je zároveň fabulí jeho textů. Francouzský spisovatel sice vysvětluje, že primárně nechce vyprávět o sobě, nýbrž prostřednictvím svého příběhu otevírat obecná společenská témata, ani při četbě „politické autobiografie“ se však neobejdeme bez informací o pisateli. Nyní máme k dispozici podstatnou část Louisova životopisu, a konečně si tak můžeme jeho dnešní společensky kritická stanoviska, známá mimo jiné z textů Kdo zabil mého otce (2018, česky 2021) a Boje a proměny jedné ženy (2021, česky 2022), spojit se zkušeností „třídního přeběhlíka“ – jak spisovatel charakterizoval své románové alter ego.

Spojení obou perspektiv přitom není neproblematické: opravdu si levicový aktivista, žák sociologa Didiera Eribona a pozdější obhájce žlutých vest, plně uvědomí rozporuplnost své cesty do vyšších pater společnosti až poté, co jej superbohatý milenec posadí na gauč potažený kožešinou z ledního medvěda? Nejde přitom jen o literární působivost či biografickou věrnost podobných obrazů, ale také o povahu politického apelu, který za nimi nacházíme a k jehož hledání nás Louis vybízí, když prohlašuje, že „autobiografie má politickou sílu, kterou jinde nenajdeme“.

Emoce a extrémy

V čem tato síla spočívá? Zdá se, že zejména ve schopnosti stírat hranice mezi veřejným a osobním, respektive mezi politickým stanoviskem a emocemi, jež v nás vyvolává literární „svědectví“. Děje se tak prostřednictvím krajností a protikladů. Hned v předmluvě, která je jakýmsi itinerářem spisovatelova života, se dozvíme, že po extrémní bídě poznal svět vysoké buržoazie: „Miloval jsem se s muži, kteří měli doma díla Picassa, Moneta, Soulagese, cestovali výhradně soukromými letadly a trávili čas v hotelích, kde jedna noc, jedna jediná noc stála stejně, jako byl v mém dětství příjem celé mé sedmičlenné rodiny za rok práce.“ Už první stránky Louisova bildungsromanu nám tak naznačují, že k nazření třídního aspektu společenské nerovnosti bylo zapotřebí dostat se až na vrchol a teprve odtud se ohlížet zpátky. Po tomto tezovitém, takřka parodickém uvedení do osudů světáka však následuje druhý „prolog“, který patří k nejpůsobivějším a nejsyrovějším pasážím knihy. Autora v něm zastihujeme v okamžiku, kdy si přivydělává prostitucí, ale zákazníka neuspokojí a dostane jen polovinu slíbené částky. „Když jsem za sebou v bytě zavřel dveře, posadil jsem se na postel a rozplakal se.“ Ještě sice nevíme, kam tuto epizodu v životě protagonisty zařadit, ale do pláče je nám také.

V literatuře oba postupy – práce s protiklady a vyvolání silné emoční odezvy – leckdy vedou k působivým výsledkům; důkazem toho je ostatně i Louisovo dílo. Pokud však autor trvá na tom, že jeho psaní není jen literární, ale také politické, že jde dokonce o politickou „zbraň“, měli bychom si připomenout, že podobné strategie – totiž argumentace pomocí extrémů a emocionalizace tématu – jsou na vzestupu i v politické rétorice, přičemž dopady na veřejnou debatu jsou jednoznačně destruktivní, což si Louis jako spoluautor Manifestu pro intelektuální a politický protiútok (Manifeste pour une contre­-offensive intellectuelle et politique, 2015), reagujícího na nekritičnost médií a jejich zálibu v krajnostech, patrně uvědomuje.

Aby ve své autobiografii nebyl jednostranný a nereprodukoval stereotypy spojené s nabytým společenským statusem i se samotnou literární stylizací, musí občas měnit perspektivu a dívat se „zdola“. Ve dvojici fragmentárních próz věnovaných rodičům se mu to dařilo díky tomu, že text skládal ze sugestivně zachycených vzpomínek, jejich komentování a přímočaré politické obžaloby, aniž by některá z poloh výrazněji převládla. Vyznění románu Jak se stát jiným je v tomto ohledu o poznání méně přesvědčivé. Ne proto, že by se jeho vypravěč „zdola“ nedíval, ale protože se soustředí především na proces své vlastní změny: na možnost útěku a později vzestupu. A tak ledacos nevidí. Empatie vůči sociální vrstvě, z níž vzešel, se dostaví až v okamžiku, kdy se zabydlí v roli spisovatele, a projeví se nostalgií, což je u tvůrce, který založil své dílo na návratech do minulosti, sice pochopitelné, od levicového, politicky angažovaného intelektuála to ale vyznívá poněkud nekriticky.

Symetrické převrácení

Jak naznačuje titul Louisovy prózy Dějiny násilí (2016, česky 2019), klíčovým prvkem, kolem kterého se organizuje jeho životopisné vyprávění, je tělo nahlížené jako objekt vydaný disciplinaci a neustále formovaný sociálním kontextem. Také se ale jedná o vehikulum, díky němuž je možné dostat se z jedné společenské vrstvy do druhé. Když se ­Louis v Bojích a proměnách jedné ženy zamýšlí nad tím, jak moc se vzdálil společenské vrstvě svých rodičů, položí si otázku formulovanou příznačným způsobem: „Stal jsem se tělem, které jsem kdysi nenáviděl?“ Fyziognomie a společenské postavení se zde téměř dokonale překrývají, takže popisy těl můžeme číst jako metafory třídního systému. Spisovatel zmiňuje, že ho ovlivnil francouzský sociolog Pierre Bourdieu, podle něhož „společnost sebrala dělnické třídě přístup k majetku, vzdělání i kultuře. Jediné, co lidem ze sociálně vyloučených skupin zbylo, jsou jejich těla“. Proto se chudina identifikuje s maskulinitou a kultem síly, čímž nevědomky zrcadlí a dále šíří strukturální útlak.

Podle Louise ovšem neštěstí utlačovaných nespočívá jen v nerovném postavení, ale i v neschopnosti svá těla přepisovat, a měnit tak podobu, kterou jim vepsalo dané sociální prostředí. Máme­-li se vymanit ze své třídy, musíme své tělo a jeho projevy, tedy tu část identity, kterou sdílíme s ostatními, neustále přetvářet, korigovat, vystavovat nebo naopak skrývat, zkrátka performovat. Ne každý k tomu ale má stejné předpoklady – a právě zde Louis dospívá k paradoxnímu (a zároveň stereotypnímu) závěru, že ti nejzranitelnější mají největší potenciál k sebepřetváření, a tím i k sociální mobilitě. „Pravda je, že hrát pro mě bylo podivuhodně snadné,“ svěřuje se v knize Jak se stát jiným. „Proti své vůli jsem se to učil už od dětství, hrál jsem různé role, a pokoušel se tak zastřít, kdo jsem.“ Homosexualita je tedy spojena s performativní identitou, která se v opozici k absolutní totožnosti mužské role v tradičním patriarchálním uspořádání dospívajícímu Eddymu jeví jako cizorodá jeho třídě. Proto se vidí v „těle měšťáka“ jakožto jediné společensky akceptované alternativě, kterou si dokáže představit.

Z Bojů a proměn jedné ženy víme, že později dojde k „dokonale symetrickému převrácení“, kdy muži nepochybující o své pozici a fyzické síle zůstanou bezmocní, kdežto ti, kdo „vstoupili do života jako poražení dějin“, tedy ženy a „nestvůrné děti“, uspějí v nových životních rolích: zatímco spisovatelova matka si po letech odříkání užívá se svým úspěšným synem návštěvu restaurace na vrcholu Montparnasské věže a „krade život, který jí neměl patřit“, spisovatelův otec se při podobném pokusu ocitá v rozpacích a odmítá si objednat něco lepšího než „obyčejný burger“. Jeho identita petrifikovala v maskulinně drsném, proletářském těle, jehož stravovací návyky se řídí internalizovanou zásadou šetřit. ­Louis tento druh autenticity odmítá idealizovat (a vlastně i akceptovat), aby se tak nepodílel na reprodukci stávajících společenských podmínek; ty ovšem beztak reprodukuje tím, že matčiny „boje“ a „proměny“ pointuje gurmánským požitkem v „chrámu luxusu“ – nápodobou životního stylu francouzské elity.

Binární principy

Také trajektorie Louisova útěku je řadou nápodob. Nejprve se mladý gay sbližuje se ženami, které s ním sdílejí smysl pro „hraní“ a životní změnu, zároveň ale plní tradiční pečovatelskou roli. Dvojice knihovnic s kulturním rozhledem, jímž přesahují horizont místní komunity, mladíka povzbudí ke studiu na gymnáziu v Amiensu a zde jejich roli převezme dívka ze vzdělané, dobře situované rodiny. „Chtěl jsem žít její život,“ vypráví Louis a popisuje, jak ho okouzlily rituály amienské buržoazie, jako pití čaje, večeře při svíčkách nebo přehrávání Brahmsových koncertů. Z první návštěvy se vrací s brožurou o moderních francouzských malířích a od té doby používá jména velkých umělců jako magická zaklínadla, s jejichž pomocí se mu mají otevřít dveře do vyšší společenské třídy. „Divadlo, literatura, film: měl jsem tušení, že to budou nástroje, jež mě dovedou k novému životu,“ shrnuje autor začátek své přeměny a upřesňuje, že ho k zájmu o umění vedla v první řadě snaha získat status, s nímž je kulturnost spojená. Z vykořeněnosti se rychle – a zcela nereflektovaně – rodí snobismus.

Budoucí spisovatel zatím nepíše ani nečte, ale učí se držet příbor, mění přízvuk, nacvičuje si decentní smích, blufuje o Wagnerových operách, chodí do artového kina, váže si kravatu na windsorský uzel – zkrátka „stává se jiným“, a přitom přejímá všechny stereotypy spojené se společenskou vrstvou, po jejímž přijetí touží a jejíž jinakost ho fascinuje. Pro jednostranný pohled „třídního přeběhlíka“ je typické, že přechod z jedné třídy do druhé vnímá jako pohyb mezi protiklady: „Nikdo mi nemusel nic vysvětlovat, viděl jsem, že je svět uspořádán na základě binárních principů: těžký/lehký, hlasitý/tichý, tlustý/štíhlý, nápadný/naznačený, nucený/subtilní, vulgární/distingovaný, jež jsou zároveň třídními principy, a že jsem byl odjakživa, neodvratně, na méně správné straně této struktury.“

Didier Eribon ve svém – rovněž autobiografickém – Návratu do Remeše (2009, česky 2019) nicméně upozorňuje, že kouzlo podobných binárních opozic nespočívá v jejich faktické platnosti, ale v možnosti s jejich pomocí konstituovat vlastní identitu. Další výhodou podobných schémat je, že se dají – jako mnoho jiných stereotypů – uplatnit při společenském vzestupu. Je tu však ještě jedna potíž: rádoby teoretický závěr o „správné straně struktury“ neformuluje Louisovo mladší, nezkušené já, nýbrž intelektuál obeznámený s akademickým diskur­sem, od něhož lze očekávat, že tento jazyk bude používat kritičtějším způsobem a s větší mírou sebereflexe. Skutečnost je bohužel taková, že tam, kde se Louis pokouší o socio­logickou analýzu, zpravidla pouze přejímá Eribonovy postřehy – v tomto případě značně reduktivním způsobem.

Geografická těla

Ze zkušenosti společenského vzestupu, který byl zprvu především útěkem před ponížením a bídou, se rodí ambice: „V mém nitru došlo k takřka nepostřehnutelnému posunu: už jsem se nechtěl druhým jen vyrovnat, chtěl jsem je předčit.“ Vzhledem k naturalistickému prolnutí těl a k jejich třídní příslušnosti nepřekvapí, že mladý Louis s windsorským uzlem na kravatě – podobně jako kdysi Maupassantův „Miláček“ s neodolatelným knírkem – stoupá vzhůru po lidech. Jeho pokroky jsou vždy personalizované, nesou určité jméno a jsou reprezentovány těly, po nichž je možné toužit a jež je možné svádět.

Tato perspektiva se před protagonistou plně otevře poté, co přijme svou homosexualitu a objeví svět gay seznamek a snadno dostupných známostí. Jeho touha po sblížení, splynutí a identifikaci je přitom stejně intenzivní jako krátkodobá. S novými těly k Louisovi přichází nová sociální zkušenost, a protože se jedná vesměs o těla zajištěných mužů, přijímá je jako přísliby moci a společenské prestiže. V této fázi vyprávění se třídní a genderové určení, tyto dva „sociální rozsudky“, dostávají do protipohybu a „třídní přeběhlík“ je „využívá jeden proti druhému“. Tento postřeh ovšem – příznačně – nenajdeme u Louise, nýbrž opět v Návratu do Remeše.

„Touha mi otevírá dveře světa,“ poznamenává si Louis po noci s mužem z pařížského předměstí. V této naivní a nepokrytě antihrdinské části své autobiografie vypravěč odezírá povahu velkoměstské elity z nepatrných tělesných projevů, z intonace, vůní a drobných gest, „jako by těla byla především, přinejmenším částečně, geografickými těly“. Hlavní město před ním v návalu touhy vyvstává jako fantasma, záhadný vesmír, v němž i ty nejmenší detaily – třeba pití perlivé vody namísto neperlivé – mají nedozírnou symbolickou platnost. A opět dojde k identifikaci: Louis navštíví Eribonovu přednášku, pochopí, že i neprivilegovaný homosexuál může uspět v akademickém světě, a náhle zatouží „být jako on“, „být on“ (mimochodem, i tento moment má svůj předobraz v Eribonových vzpomínkách). Začíná tedy načítat každodenní penzum literatury a podniká víkendové výjezdy do Paříže, kde navštěvuje „bar pro intelektuály“, v němž se seznamuje s dalšími muži: „Dnes si uvědomuju, že jsem vždy oslovoval ty, kteří působili nejdistingovaněji, zdáli se nejbohatší; moje sociální touha se prolnula s tou sexuální a přitahovali mě muži evokující prostředí, do nějž jsem chtěl patřit.“ Protože se od Louise nedovíme, čím přitahoval on je, nezbývá nám než nedůvěřivě žasnout.

Hrdina své doby

„Moje kniha není žádná success story, je to kniha o třídním násilí,“ upozornil Louis své východní publikum v rozhovoru se spisovatelkou Zuzanou Kultánovou, otištěném v posledním květnovém Salonu Práva. Jistě se ale najdou i takoví čtenáři, kteří v jeho autobiografii rozeznají obojí. Kromě toho je to román o přizpůsobivosti, touze, manipulaci či nezralosti. Otázkou je, do jaké míry lze „odyseu“, jejíž hrdina věnuje veškeré úsilí „mazání stop po tom, čím byl“, číst jako politickou, emancipační výpověď. Spisovatel prohlašuje, že chtěl na svém příkladu ukázat disciplinační moc normy: „Dnes už vím víc a na buržoazii útočím, ale tehdy to nešlo.“ V tom mu můžeme věřit. Znamená to ale, že rozpor mezi pohledem „tehdy“ a „dnes“ musí při líčení života zůstat v podstatě nereflektovaný a že zkrátka nezbývá než si počkat, až hrdina prozře? V románech se podobná fokalizace využívá k vyvolání dojmu autenticity; jaký smysl ale má v autobiografickém psaní mediálně viditelné osobnosti, jejíž názory na společnost předem známe? A v čem je taková autobiografie politická?

Skutečnosti, že biografická a politická rovina spolu v Louisově textu souvisejí jen volně, si všiml už filosof Tomáš Koblížek (viz A2 č. 3/2022). Spisovatel sice zpětně odsuzuje společenskou nerovnost a třídní násilí, sám ale stoupá vzhůru navzdory systému i třídám, poháněn patrně „transformační energií“, jejímž nevyčerpatelným zdrojem „může být ponížení v dětství“. Bylo by hezké, kdyby nás tento v knize citovaný výrok genderové teoretičky Eve Kosofsky Sedgwick (opět zmíněný už Eribonem) dokázal smířit s každým kariérním vzestupem, k politické reflexi má však takové vysvětlení daleko.

Nicméně právě v tomto rozpojení ­Louis představuje „hrdinu své doby“. Fakt, že politično vyvstane náhle a doslovně, jako teze či komentář, jak se to děje už v pamfletickém závěru prózy Kdo zabil mého otce, účinek knihy neoslabuje. Nemusíme se totiž zabývat dopady vylíčeného autorova jednání nad rámec jeho reflexe, nejsme nuceni dívat se na jeho život z kritického odstupu (a být tak vedeni k sebereflexi) a místo toho dostáváme příležitost k dvojí identifikaci: emocionální a ideové, přičemž první, nesená silou autobiografického vyprávění, je garancí té druhé, uchopené jako sociokulturní – nebo vlastně třídní? – kód, při jehož sdílení se čtenářstvo cítí bezpečně. I proto je Louisovo pojetí emancipace coby útěku před diskomfortem tak atraktivní.

Estetická otázka

Louis tvrdí, že ukazovat pravdu je revoluční. Je to výrok pro uši novinářů, efektní a obecná formulace, nicméně je jasné, k čemu odkazuje: jádrem jeho díla i angažovanosti je osobní svědectví. Jako svědek přitom dává prostor také názorům marginalizovaných vrstev, například xenofobním výrokům svých rodičů. Přistupuje k nim jako k projevům, které vznikly následkem útlaku. Hledání pravdy pak probíhá jako odstraňování deformací – jako spontánní odpověď na vlastní zranění. Tím se ovšem mimoděk dostává do blízkosti jiné intuice: touze po pomstě a úspěchu („Chtěl jsem dosáhnout úspěchu pomstou“), která určuje protagonistův životaběh vlastně až do doby, kdy se stane spisovatelem.

Úskalím tohoto přímočarého, svědeckého přístupu je skutečnost, že také autorova angažovanost může vyznít jako další z mnoha kroků, jež podnikl, aby se vzdálil periferii, která ho nepřijala. Nejde o nemístnou podezřívavost, ale o třídní perspektivu – o skepsi plynoucí z nerovnosti (a pro tuzemského recenzenta akcentovanou tím, že v české společenské realitě je Louisem vylíčený vzestup stěží myslitelný). Vyprávění, v jehož základu zůstává autentický prožitek diskriminace a potřeba se s ním vyrovnat, tedy volá po autentickém politickém stanovisku, samo ale v tomto ohledu není přesvědčivé. Příčinu přitom nemusíme hledat v autorových literárních schopnostech, které jsou bezesporu značné, ale v určité míře konformity, spojené v lepším případě se snahou o srozumitelnost, v tom horším – znovu – se snahou uspět.

V textu Kdo zabil mého otce píše Louis o příslušnících elity, že „politika na jejich životě nemění nic, nebo jen málo“. Je pro ně především „estetickou otázkou: způsobem myšlení, způsobem vidění světa, utváření sebe sama“, na rozdíl od chudých, na něž mají politická rozhodnutí přímý, fyzický dopad. K tomuto veskrze pronikavému postřehu je však třeba dodat, že podobnou „estetickou otázkou“ se pro příslušníky levicově orientované kulturní veřejnosti mohou velmi snadno stát Louisovy texty. Jako čtenáři nebo čtenářky „politické autobiografie“ bychom proto měli neustále přezkoumávat, jestli ona „političnost“ plyne z toho, že jsme nově konfrontováni se společenskou realitou, anebo z pouhé názorové afirmace a přijetí logiky útěku. Srozumitelnost a snadná identifikace s autorem na jednu stranu literaturu otevírají veřejnosti a rozšiřují tak její dosah, na stranu druhou ale oslabují její potenciál spočívající ve schopnosti narušit etablovaný jazyk jiným, cizorodým hlasem. Louis se coby globální literární hvězda a angažovaný tvůrce v jednom ocitá v paradoxní situa­ci: chce „psát proti literatuře“, zároveň ale reprezentuje stanoviska značné části literárního publika. Je nepravděpodobné, že by si autor románu uvedeného mottem z Genetova Deníku zloděje tento rozpor neuvědomoval.