Je lehké být bohem

Třetí prozaická kniha Josefa Pánka s názvem Jsem jejich bůh patří k textům, na které se dlouho těšíte a které zpočátku nenaplní vaše očekávání. V populární kultuře je to běžné – například řada posluchačů by pořád chtěla Boba Dylana před rokem 1967. Taková ne­­splněná očekávání mohou být příznakem toho, že se umělec či spisovatel snaží stále hledat nové výrazové prostředky. Pro Pánka se ovšem zdá být vedlejší, jestli hledá nový tvar, nebo sám sebe. Ve výsledku to ale ne­usnadňuje recepci textu ani předem příznivě nakloněným čtenářům.

Devadesátkoví hajzlíci

Většina recenzentů poslední Pánkovy knihy si stěžuje, že to celé nikam nevede, že by bylo dobré výrazně škrtat a že jde jen o dalšího pošuka, co se vrtá sám v sobě – jako by jich v české literatuře nebylo dost. A že Magnesií Literou oceněná kniha Láska v době globálních klimatických změn z roku 2017 byla možná autorovou výjimkou. Jako by těm, co nad Pánkem naříkají, nedocházelo, že opakovat stejnou věc nemusí být tak lákavé. Autor chce zjevně jít novou cestou, na druhou stranu se pořád drží těch nesnesitelně protivných a sebestředných hlavních postav, které se vyrovnávají jak s globalizovaným světem, tak s vlastní minulostí. Navíc pokaždé s minulostí osobní i řekněme nadosobní, vztaženou k historickým událostem ne­-li českým, tak zcela jistě středoevropským.

Pánkovi hrdinové jsou od počátku hajzlíci odkojení devadesátkovou svobodou a jejich heslem „anything goes“, tedy vše je povoleno. Jsem jejich bůh se odehrává na konci devadesátek v Norsku, kde Josef Pánek sám žil a pracoval jako bioinformatik. Bezejmenný nomád a všudybud se dostane do bergenského výzkumáku a už z první věty máme jasno: „V březnu, 4., v r. 1999 vyšel z haly letiště v Bergenu v Norsku mladý muž a hned bezděky, aniž by si to uvědomil, vzhlédl k obloze: bylo pravé poledne, a přesto měl neodbytný dojem, že se stmívá!“ Víceméně je zde shrnuta podstata celé více než třísetstránkové knihy.

Cesta k osvícení

Hrdina se v cizí zemi nechce ničemu přizpůsobovat a úporným odmítáním pravidel se vyčleňuje i z jinak velmi tolerantní společnosti. Osamělá a místy bizarní sebezpytná cesta k sobě samému je lemovaná řadou zdlouhavých a nudných odboček, úvah zcela neplodných a plonkových, aby se hrdina ukázal v co nejhorším světle. Už po pár stranách ho nesnášíme zhruba stejně, jako on nesnáší celé své okolí. Právě o to Pánkovi, myslím, jde: vytvořit hrdinu naší doby, kterého sledujeme fascinovaně, ale spíše se zaujetím entomologů. Je v tom i trocha nostalgie za dobou, která přinesla do té chvíle naprosto nepředstavitelné možnosti mladým a připraveným – avšak užívat si jízdu po tobogánu dekády zázraků, tedy oněch dnes už lehce směšně mytických devadesátých let, nelze donekonečna. Máme tak před sebou výbornou analytickou studii mravů a stavů jedince, jejíž obdoby čteme třeba u Jorise Karla Huysmanse, Josepha Conrada, Jeana­-Paula Sartra i Alberta Moravii. Pánek navíc píše osobitým stylem, což se o řadě dnešních spisovatelů říct nedá.

Po sérii sebestředného plkání a zavrženíhodných činů se začne postava proměňovat a být „snesitelnější“ – pokud jsme si na ni tedy během té dlouhé cesty plné žvanění a prázdnoty už nezvykli. Hrdina dospěje možná k osobnímu satori, k pochopení, že všude je to nakonec stejné a nikdo před sebou neuteče. Projít si takovou cestou až k poněkud vágnímu osvícení chce kuráž, protože být bohem (tedy dokonalou a vymyšlenou postavou přesvědčenou o své jedinečnosti) je vždy daleko lehčí než přežít celý ten egoistický trip a stát se – trochu překvapivě – člověkem či vyrůst z namyšleného fracka v trochu přemýšlivějšího a klidnějšího jedince. Sledovat takovou cestu a vydržet na ní společně s hrdinou všechna martyria dešťů, tmy, jízd na kole, ohřívání jídla i nekonečné samoty je i pro nás nakonec dobrá cesta k toleranci a k tomu, abychom vydrželi číst a naslouchat příběhům i v době ztížených možností soustředění.

Autor je literární historik a editor.