Klubová dvojčata

Přiznání, že poslouchám Skrillexe, bylo svého času pokládáno za totální faux pax, alespoň v mé klubové bublině. Producent spojovaný se vzestupem „steroidového“ derivátu dubstepu, přezdívaného „brostep“, ze kterého se později vyklubal enormně populární zvuk festivalového EDM, se u dřevních fanoušků taneční hudby netěšil zrovna dobré pověsti. Skrillexovi bylo vytýkáno, že si z původního dubstepového soundu, orientovaného na hluboké, až meditativní basové polohy, vypůjčil jen některé konstitutivní elementy – především důraz na bass drop a řezavou basu – a vystavěl na nich svou vlastní, řádně přifouknutou verzi. Ta si nicméně brzy našla své věrné publikum, včetně festivalových nadšenců plných testosteronu (odtud pejorativně laděný pojem „brostep“), kteří většinou neměli tušení o komunitním duchu dubstepu v jiholondýnských klubech nultých let.

Ostrovní kořeny

Podobný osud ale potkal celou řadu původně undergroundových stylů, jejichž elementy časem prosákly do hitparádového mainstreamu a přitáhly jiné publikum. Skrillex dubstep zpopularizoval pro masy a zároveň vytvořil jeho novou mutaci, přístupnější většinovému vkusu, ale poplatnou době a místu stejně jako ostrovní žánrové kořeny. Svým předchůdcům ostatně vzdal hold při přebírání své první Grammy za taneční remix v roce 2012, když v děkovací řeči zmínil „Croydon dub guys“. Dnes má pětatřicetiletý hudebník, vlastním jménem ­Sonny ­Moore, který začínal jako zpěvák na kalifornské hardcorové scéně, na kontě už osm cen Grammy, tedy víc než kterýkoli jiný autor elektronické taneční hudby.

Postupem času se Skrillex etabloval v pop music jako vyhledávaný producent, zodpovědný za sound design tak nesourodých hudebníků, jako jsou Justin Bieber, Craig David, Ed Sheeran, The Weeknd, Lady Gaga nebo metalová skupina Incubus. Skrillexův typický zvuk, tolik zatracovaný ortodoxními „dubheadz“, se mezitím dočkal renesance v poměrně nečekaném kontextu – na jeho epické dropy se začal odvolávat label PC Music, zejména pak autor „barokních“ bangerů Danny L Harle (viz A2 č. 9/2021). Následně si Skrillexe přivlastnila hyperpopová scéna v čele s duem 100 Gecs (viz A2 č. 21/2020), se kterým loni vydal společný singl Torture Me, skvěle ilustrující synergii současného progresivního klubového zvuku s aktualizovanými skrillexovskými wobbly. Především ale letos Skrillex vydal hned dvě desky. Alba Quest for Fire a Don’t Get Too Close vyšla překvapivě jen den po sobě a představují dva různé pohledy na producentovo žánrové rozpětí.

Výsledek roubování

První z desek je, jak název Quest for Fire naznačuje, výpravou za ultimátním basovým bangerem, která snad konečně potěší i posluchače ostrovního dubu. Tato aspirace se ukáže už v úvodním tracku Leave Me Like This s Bobbym Rapsem za mikrofonem, jehož falsetto tvoří nečekaný, ale funkční kontrapunkt se špinavě swingujícím riddimem. A podobných momentů je na albu celá řada – i díky účasti mnoha hostů, ať už z popové scény, nebo z klubového undergroundu. Hned v následující skladbě se potkávají Missy Elliot a Mr. Oizo v nervní flow, která vznikla naroubováním francouzského elektra na klasicky synkopovaný ostrovní sound. Ještě hlouběji do dubové džungle se vydává banger Rumble s Flowdanovým frázováním posazeným na hutném subbasovém podloží. A v delikátně skipující skladbě Butterflies se Skrillex za pomoci svého aktuálního producentského mentora Kierana Hebdena, známého pod jménem Four Tet, snad poprvé dostává na kloub opravdu funkčnímu housovému vibu, ke konci okořeněnému fourtetovskou zvonkohrou.

Vedle housu si Skrillex neváhá začít ani s jukem – třeba v rytmicky atrofovaném tracku Too Bizarre (Juked). Výsledkem je opět bezchybné uchopení žánru a jeho aktualizace. Na epromovsky monstrózní skladbě Supersonic (My Existence) se podílelo trio Noisia a Dylan Brady z již zmíněných 100 Gecs (opět nečekaná kombinace hostů a znovu kvalitní výsledek). Závěrečné junglové cvičení Still Here (With the Ones I Came with) s Porterem Robinsonem je příjemně emotivní tečkou za kolekcí oslavující heavybassové odrůdy taneční hudby.

Popovější dvojče

Den po albu Quest for Fire ovšem Skrillex vydal desku Don’t Get Too Close, na které se propracovává k neméně euforickému efektu z poněkud odlišného výchozího bodu. Intro tvoří symbolicky skladba Don’t Leave Me Like This, variace na první track předešlého alba, tentokrát však v čistě instrumentální podobě. Následuje zrychlená drum’n’bassová hymna Way Back, na které se podílel Danny L Harle. Zatímco první z desek pokrývala subbasové zvukové krajiny s dubovými kořeny, na Don’t Get Too Close americký producent kombinuje UK Garage s emo rapem a reggaetonem a tomu odpovídá plejáda vokalistů v čele s Yung Leanem, Bladeem, Corbinem a Kidem Cudim. Flow dvou prvně jmenovaných v garážové Ceremony dost možná představuje vrchol celé desky – daný opět poměrně nečekaným, ale o to funkčnějším kontrastem. V asi nejpřístupnějším tracku desky Don’t Go se objeví Justin Bieber a v eponymní skladbě po boku Bibi Bourelly zavzpomíná na své pěvecké začátky sám Skrillex.

Album Don’t Get Too Close může na první poslech znít jako o den opožděné popovější dvojče svého předchůdce Quest for Fire. Přesnější by ale bylo říct, že jde o dvě polohy Skrillexova klubového rejstříku. Producentská preciznost obou desek přitom na dnešní klubové scéně nejspíš nemá konkurenci. Doby nařčení z přílišné odvozenosti jsou tytam. Skrillex dokázal, že aktuálním spektrem club music dokáže protančit bez jediného chybného kroku.

Autor je publicista.