Kniha paradoxů - básnická redukce

První kniha Milana Kundery a zároveň první z jeho tří básnických sbírek, Člověk zahrada širá, zůstane knihou paradoxů. Některé plynou z toho, jak jsou básně udělány, jiné z toho, jak o sbírce autor i čtenáři v průběhu let uvažovali. Už titul knihy, čtený v dobovém kontextu, ukazuje k rozporu. Člověk tu má být zobrazen jako bytost jedinečná, hluboká, v projevech, citech a zkušenostech rozporuplná. Řečeno slovy jednoho z mott: „Člověk / je nekonečný sad!“ Člověk je individuum, ale jejich součet dává lid. Obtížně se provádí byť jen deklarativní obrat k člověku, když zákonem doby je kolektiv, nadto kolektiv určitým způsobem vymezený a určitými úkoly pověřený. Před vydáním knihy Kundera prohlásil, že usiluje, „aby jeho poezie byla zatížena skutečnou lidskou problematikou“.

Jak si takové zatížení představoval, lze odtušit z námětů a rozpracování jednotlivých básní i z šestidílné kompozice sbírky (proti obvyklým sedmi oddílům jeho románů). Vstupní básně vyhlašují, v čem spočívá úděl a úkol básníka: „Ať už zpívá, o čem zpívá, / sebe básník zpívá“; „Na dno lidí potápí se / básník potapěč.“ Básně následujícího oddílu (Zeleň mého domova) určují autorův hodnotový obzor promítaný do příměstské (brněnské) krajiny, v níž kající se „já“ odhaluje mezi lidmi správné postoje, například stanovisko uvědomělého zahradníka, „španěláka“, jejž stejně jako básníka trápí válka v Koreji. (Slovo „španělák“ bylo Kunderovi rok po vydání sbírky vytknuto středoškolským učitelem v Příbrami Václavem Müllerem jako pro báseň nevhodné, protože je obhroublé a málo heroizující.) Kontrapunktem osobní perspektivy je oddíl třetí, nazvaný Soukromá dramata, který ukazuje, jak „oni“, nikoli „já“, prožívají intimní vztahy v podmínkách socialistické přestavby společnosti. Další oddíl (Od obzoru jednoho k obzoru všech) se naznačené póly pokouší syntetizovat. Tyto čtyři oddíly lze chápat jako obsáhlé předpolí k oddílu pátému, pojmenovanému Polemické verše, který realizuje mírnou kritiku v mezích přípustného. Pro autora i jeho tehdejší čtenáře snad odvážné, pro nás dnes velmi nevinné vybočení z dobové perspektivy je patřičně vyváženo šestým, posledním oddílem (Veliký pochod), který nad vši pochybnost deklaruje, kde autor i přes kritiku, jíž se odvážil, stojí.

Ano, lidská problematika, ale potápěl­-li se Kundera­-básník sebehlouběji, nacházel na dně konkrétních bytostí „jen“ osobní dilemata, traktovaná jako zápas o seberealizaci v těsných zástupech kolektivů, kde vlastní mínění potírá stranický diktát, regulující i lásku dvou lidí: „je­-li v tvém srdci málo bolševické krve, / z mého ji dolívej!“. Nabádavě vlídnou kritiku autor obalil úlitbami, které zahradu širou v konečném účinku srovnaly do dvou záhonů s chodníkem mezi nimi.

Rozložení básní do šesti oddílů se děje vždy po třech nebo násobcích tří: 3–9–3–3–3–6. Je to věc podružná, ale svědčí o tom, že Kundera nad svým dílem myslel a počítal od samého začátku. Dokladem jeho myšlení je i obhajoba vlastních básní na schůzi Kroužku začínajících autorů 6. listopadu 1952: „Je to polemika s chybnými metodami stranické práce, jak ji zaváděl Slánský.“ Měsíc nato byl Slánský popraven. Půl roku nato sbírka vyšla.