Mé knihy jsou oslavou útěku

Jsme ve městě Franze Kafky, který je pro mnohé synonymem permanentní nejistoty o světě i o sobě samém. Vaše texty by pak někdo mohl považovat za opak kafkovského psaní. Snažíte se jasně vidět svůj osobní příběh a prostředí, které vás formovalo. Jak to ale vnímáte vy sám?

Kafka je autor, kterého jsem hodně četl, ale překvapivě mě příliš neovlivnil. Na rozdíl třeba od Toni Morrison, Marguerite Duras nebo Williama Faulknera, u nichž se objevuje téma násilí a obraz nižších tříd. Můj vztah ke Kafkovi je láska bez vlivu – ale je to velká láska. Ostatně dnes jsem si nastavil budík na pravé poledne – bez něj bych se tak brzy neprobudil –, abych se mohl včas vydat do Kafkova muzea. Mé psaní je skutečně spíše protikladné Kafkovi, zahrnuje určitou formu jistoty, jež se opírá o objektivnost lidských faktů.

Podle jedné dávné ideologie je literatura vztažena k citlivosti, k subjektivitě, literatura má být v naprostém protikladu k sociologii, matematice, má jít o osobní příběh vnímaný z hlediska, jež je umístěno někde ve světě. Vždy jsem si kladl otázku, zda nám toto chápání literatury nezabraňuje v tom, abychom se plně konfrontovali se skutečností. Když totiž chcete mluvit o rasismu, kolonizaci, násilí, ona literární ideologie umožňuje říct: Toto je určitá perspektiva a mohou být i jiné. V životě ale přece existují objektivní fakta. Například když někdo trpí bolestmi rukou, protože celý den pracoval v obchodě. Chci tvořit tak, aby tato fakta byla umístěna do samotného srdce literatury, aby došlo ke konfrontaci s publikem, které se nebude moct schovat za literární ideologii a říct: To je ale jen určitý pohled na skutečnost. Zde je místo pro můj výzkum.

Ale řekl byste přesto, že ve vašem příběhu je stále něco, čemu nerozumíte? Něco, čím si nejste jistý, co vás mate?

Samozřejmě, jsem stále zmaten. A z toho důvodu jsem sepsal už pět knih, které rozmanitě popisují stejné společenské prostředí, tedy nižší vrstvy žijící na severu Francie. V každé své knize jsem se pokusil znovu začít s analýzou, navázat, kde jsem skončil. Stále mi něco uniká. Ale i tak platí, že je možné držet dohromady nejistotu a objektivitu v rámci jednoho literárního postupu. V mém prvním románu, Skoncovat s Eddym B., je můj otec opilec, týrá matku, říká, že jsem buzerant, že nejsem dost mužný – to je objektivní fakt. Ale později, v knize Kdo zabil mého otce, věnované přímo jemu – v té době jsem si ostatně znovu přečetl Kafkův dopis otci –, ho ukazuji jako někoho, koho zničil politický systém, kdo plně nežil celý svůj život, kdo se schoval, jehož sny a touhy podléhaly určité cenzuře, a to kvůli podobě mužství, která od něho byla očekávána. Můj otec je tedy vnímán jinak v mé první a třetí knize, ale oba aspekty jsou objektivní a skutečné.

Situace nižších vrstev, kterou popisujete, se zdá být téměř fatální: lidé si nedokážou představit, že by mohli žít jinak. Změna pak působí jako náhodná intervence zvenčí – při čtení vašeho životního příběhu jsem měl dojem, že setkání s Didierem Eribonem bylo jakousi milostí, zásahem z jiného světa. Vaše poslední kniha se ale jmenuje Changer: méthode [v doslovném překladu „Změna: metoda“; český titul zní Jak se stát jiným]. Popisujete v ní metodickou práci na sobě samém, která vám umožnila se proměnit. Co je tedy tím primárním faktorem změny: šťastná náhoda a milost, nebo metoda a práce?

Především ve svých dvou posledních knihách, které jsou věnovány proměně, jsem se pokusil demontovat opozici mezi svobodou a determinismem, svobodou a osudovostí. Stále zde existuje tendence klást tyto věci proti sobě, jako by lidské počínání bylo pohybem od jednoho k druhému, jako by šlo o dvě různé věci. Osvobození a determinismus jsou však součástí stejného procesu.

Například můj otec celý život věřil, že veškeré násilí, jež v životě zakusil, bylo jeho volbou, ale přitom jeho volbu určovalo společenské prostředí. Pil alkohol, protože znakem mužství bylo pití alkoholu. Ve škole neposlouchal, protože poslouchat by bylo znakem poddajnosti. Podnikal velmi nebezpečné věci, protože to opět bylo znakem mužství. Oproti tomu moje matka se nikdy nedomnívala, že činí nějakou volbu. Byli to muži, přesněji, můj otec, kdo říkal: Zůstaneš v domácnosti, budeš vychovávat děti, nepůjdeš do práce. A protože moje matka byla v podřízenějším postavení než můj otec, jednoho dne mohla říct: Beru si zpět svobodu, kterou mi ukradli. Právě proto, že více podléhala determinaci, mohla se spíše osvobodit. U mě – jakožto u gaye – je to stejné. Protože jsem byl v podřízenějším postavení, mohl jsem si v jednu chvíli říct: Musíš znovu získat svobodu. A když jsem uviděl Didiera Eribona, uvědomil jsem si: Musím se zachránit před svým dětstvím, během nějž jsem byl ponižován, musím se zachránit před svou minulostí, chci jí uniknout tak, abych do ní znovu nepadl. Determinismus a svoboda jsou tedy jako elektrický proud: nikoli dvě protilehlé síly, ale jediný tok. Svobodu pak nemůžeme chápat jako nějaký nástroj, u nějž zvažujeme, zda ho využijeme, či nikoli.

Proč je vlastně v titulu Changer: méthode použita dvojtečka? Chce se tím říct, že změna je metodou, či že je třeba změnit metodu? Nebo něco jiného?

Tento název zahrnuje dva aspekty. Za prvé je to, jak říkáte. Chtěl jsem ukázat, že jde o příběh metodické změny. Nenáviděl jsem své dětství, během něhož jsem trpěl, jelikož jsem byl gay v prostředí, které odmítalo homosexuály. A když se mi podařilo utéct, chtěl jsem se metodicky, to znamená vědomě, krok za krokem, zbavit všech rysů svého dětství – nechat si opravit chrup, zbavit se severofrancouzského přízvuku, změnit svou vizáž, číst knihy. O této metodičnosti by vám mohlo vyprávět mnoho lidí, kteří utekli: jde o strach z toho, abyste znovu nepadli tam, odkud jste odešli. Je potřeba změnit vše. Přesně tento pocit jsem měl: strach, že se znovu zřítím zpět do minulosti, že se vrátím na vesnici. Jde vlastně o to změnit společenskou třídu – je to svým způsobem performance, jako když transgender osoba mění gender. Jinak se obléká, bere hormony.

Druhý aspekt názvu je ironický: žádnou metodou, která by zaručovala, že se člověk změní, ve skutečnosti nedisponuji. Kniha pak končí otázkou. Ptám se, zda mi proměna mě samého jako někoho, kdo pochází z nižších vrstev, kdo se stává spisovatelem a odchází do Paříže, tedy proměna, po níž jsem tolik toužil, přinesla svobodu či štěstí, o nichž jsem snil celé své dětství. Nejsem si jistý. Takže zjevně nemám metodu. Název tedy zahrnuje cosi pravdivého, ale je v něm také určitá sebeironie.

Souhlasil byste s tím, že vaše psaní o nižších vrstvách je určitý druh demytizace? Snaha zbavit čtenáře předsudků, ať už idealizujících, nebo ponižujících?

Je to přesně tak. Vždy jsem měl dojem, že v literatuře, novinách, politice, ve filmech, všude se povětšinou, vyjma velkých autorů, jako Émile Zola, nebo nyní Ken Loach či Toni Morrison, mluví o nižších vrstvách dvojím způsobem, jde o dvě mytologie. Buď jsou tito lidé popisováni jako divoši, kanibalové, násilníci, špinavci, zlotřilci, rasisti. Nebo jsou líčeni jako dobří divoši, jako lidé žijící autenticky, kteří dokážou lépe slavit než ostatní, kteří oproti měšťákům nejsou pokrytečtí, zkažení, jako nevinní, ryzí lidé, kteří znají tajemství života.

Je pozoruhodné, že v pohledu na nižší třídy – jak na pravici, kde jsou tito lidé chápáni spíše jako špinavci a zlotřilci, tak na levici, kde jsou vnímáni jako mnohem sympatičtější než měšťáci – existuje stejná polarita jako v době, kdy Francie, Nizozemí či Belgie kolonizovaly africké či asijské země. Ve Francii ostatně kvetl mýtus dobrého divocha, této myšlence se věnoval například Rousseau. To až později jsme si uvědomili, že jde o lidi, kteří měli svou kulturu, své dějiny.

Ve svém psaní jsem se chtěl zbavit těchto dvou pohledů, jež jsou zdánlivě v protikladu, ale ve skutečnosti tvoří to, co Pierre Bourdieu nazýval soupeři­-komplicové. Jde o termíny, které jsou protilehlé, ale přitom se vzájemně potřebují: někdo řekne, že jsou to násilníci, a jiný odpoví, že jsou milí. Ale já hledal jiný hlas, jímž bych mohl zároveň mluvit o násilí, rasismu, homofobii i o těžkostech, zničených snech, solidaritě a zmařené, nesnadné lásce. Mám občas dojem, že čím více lidé mluví o nižších vrstvách, tím jsou neviditelnější, protože o nich mluvíme prostřednictvím mytologií. Já hledám hlas, který by tyto vrstvy přesně popsal.

Ve svých knihách popisujete homofobii, rasismus lidí z nižších vrstev. Když srovnáte nenávistné projevy těchto lidí s nenávistnými projevy ve světě, do nějž jste přešel, je mezi nimi zřetelný rozdíl? Jinými slovy, existuje stejná nenávist v Paříži a v Hallencourtu?

Je zjevné, že homofobie existuje všude. Homofobii v nižších vrstvách popisuji ve svých knihách jako řeč vyznačující se určitou posedlostí: stále jsem okolo slyšel „buzerant“, „buzeranti“, „to je buzerantské“. Když jsem pak tento fenomén popisoval ve svých prvních knihách, mnoho francouzských kritiků mě upozorňovalo: Ale pozor, homofobie existuje také mezi měšťáky! A já odpovídal: Nikdy jsem netvrdil opak. Jejich reakce odhalovaly onu mytologizaci nižších vrstev – nesmíme mluvit o homofobii v nižších vrstvách. V poslední scéně románu Skoncovat s Eddym B. uteču z rodné vesnice, poprvé v životě jsem ve městě, poprvé v životě se ocitnu v privilegovanější třídě a první slovo, které zaslechnu, je „buzerant“. Takže odpovídám: Ano, vím, že homofobie existuje také zde. Vidím to každý den.

Jediný rozdíl spočívá v tom, že pokud se setkáte s homofobií ve světě vyšších vrstev, můžete zmizet, třeba zajít do gay baru. Máte toto privilegium. Pokud žijete v dělnické vesnici na severu, nemůžete odejít nikam. Násilí existuje všude, nerovnost ale spočívá v tom, jaké jsou možnosti dostat se mimo dosah tohoto násilí. Existuje zde paralela mezi postavením gayů a žen. Během svého dětství jsem vnímal problém mužské nadřazenosti: všude jsem viděl mužské násilí. To však existuje i u nadřazených vrstev. Má matka byla týrána mým otcem, neměla však peníze ani vzdělání na to, aby mohla odejít. Nikdy neopustila kraj, kde vyrostla, nikdy neletěla letadlem, nestudovala, neměla konexe. Oproti tomu žena v privilegovanějších vrstvách má k úniku větší příležitosti, může se pokusit najít pracovní místo jinde, odstěhovat se. I když ani tak se jí někdy odejít nepodaří. Problém tedy stojí takto: násilí je všeobecné, ale schopnost čelit násilí není distribuována rovnoměrně.

V České republice je nyní bohužel poměrně běžné, že se známé osobnosti, politici, novináři či intelektuálové setkávají s nenávistnými projevy. Možná je to příliš osobní dotaz, ale jak se s podobnými výpady vyrovnáváte vy?

Nemám všeobecně platnou metodu. Ale můj způsob reakce spočívá v tom, že nereaguji. Moc nad námi vítězí v okamžiku, kdy si naši reakci vynutí. Nesmíme si ovšem nechat nadiktovat to, co chceme říct nebo o čem chceme vyprávět, tím, co nám vstoupí do cesty, homofobní, politickou mocí. Krajní pravice byla v posledních letech ve světě velmi silná a brutální, protože vyhrála také psychologickou bitvu v hlavách lidí. Je to vidět na případu Donalda Trumpa v USA či Marine Le Pen ve Francii. V okamžiku, kdy vyřknou nějaké naprosto hloupé tvrzení, je to hned na první stránce všech novin, komentujeme to, každý říká: To je naprosto mimo. Přestože to všichni přece víme! Krajní pravice takhle vítězí – máme dojem, že neustále musíme odpovídat na to, co říkají. Mně se naproti tomu zdá, že mocnějším politickým nástrojem je ticho. Jde o to mluvit o vlastních tématech, nenechat se uzavřít do témat druhých.

Ve Francii probíhala debata o svatbách homosexuálů. Pozvali mě do rádia a řekli mi: Vy budete argumentovat pro a jeden farář bude argumentovat proti. Přitom muž a žena mají právo se vzít, nikdo o tom nedebatuje, proč by tedy můj život měl být tématem diskuse? Nepřistoupím na to, aby se můj život stal otázkou. Takže jsem to odmítl a řekl: Nevšímejme si jich, ať si faráři říkají, že je to proti přírodě, že je to nebezpečné, a mluvme o našich vlastních otázkách, o prekérnosti práce a podobně. Musíme vytvořit vlastní prostor, a pokud se nám to podaří, reagovat budou druzí. To oni musejí odpovídat na naše otázky.

Osobně si myslím, že je dobře, pokud jsem napadán – je to příznak něčeho důležitého. Lidé se mě ptají: Napadá tě extrémní pravice, jak reaguješ? Ale ta otázka by měla znít jinak. Běžte za lidmi, na které nikdo neútočí, a zeptejte se: Jste v pořádku? To znamená, že jste nic nepodnítili.

Především v současné literatuře, té, která se píše po období politické literatury Jeana Geneta, Piera Paola Pasoliniho či ­Margue­rite Duras, došlo k určité kontrarevoluci, jež spočívá v maximální depolitizaci literatury. Důsledkem je, že ve Francii i v jiných zemích se literatura stává konformním uměním, jež stále více podléhá zbytku společnosti. Lidé jsou pak méně zvyklí na to, že jsou napadáni. A když se to stane, ptají se vás: Jak tomu čelíte? Je třeba vydat se cestou, kterou jsem naznačil, tedy vytvořit opoziční literaturu a noviny, jež se v minulosti rozpadly. A urážky je třeba brát jako medaile. Já je nosím jako medaile.

V České republice jsou velmi populární dva současní francouzští autoři: vy a Michel Houellebecq. Přitom zde existuje jeden paradox: mnoho lidí by asi řeklo, že vy a Houellebecq stojíte na protilehlých stranách, přinejmenším politicky, ale přitom oceňují vás oba. Jak se vy sám díváte na Houellebecqovy knihy? Čtete je? Bylo by pro vás zajímavé zahájit s ním debatu?

Kdysi jsem se pokusil Houellebecqa číst, ale přišlo mi to dost bídné a po pár stranách jsem to odložil. Ve Francii byli autoři krajní pravice jako Pierre Drieu La Rochelle a samozřejmě Louis-Ferdinand Céline, jehož knihy se poté, co se stal militantním zastáncem krajní pravice, proměnily v pouhé pamflety. A existují autoři, kteří se stále vpisují do tohoto proudu literatury, a to mě opravdu nezajímá. O diskusi nemůže být řeč. Jak jsem právě řekl, nikdy nesmíme reagovat na krajní pravici, protože tím legitimizujeme její myšlenky jako myšlenky. Myšlenky to nejsou, ani názory, jsou to jen urážky. Houellebecq vytvořil estetiku mužského násilí, estetiku ponižování žen, estetiku islamofobie. To je matérie jeho psaní.

Pro mě demokracie není jen otevírání některých otázek, ale také uzavírání jiných. Jde o to učinit jisté otázky nemožnými. K demokracii nepatří ptát se, zda Židé mají právo být v naší společnosti, či ne. K demokracii patří říct: Nemáte právo tuto otázku klást, je to pouze projev nenávisti. Debatu nikdy nesmíme brát jako cosi neutrálního, do níž se můžeme, ale nemusíme přihlásit. Je třeba mluvit o tom, co je tématem debaty. A mám dojem, že určitá literatura za debatu nestojí. Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek. To, co se lidem nevědomky líbí v literatuře, jako je ta, kterou píše Houellebecq, je pocit, že se vracejí zpět před civilizaci, do doby, kdy bylo možné mluvit o ženách jako o „fláku masa“, jako o „děvkách“, jak říká Houllebecq.

Z toho plyne otázka, co fasáda literatury vlastně umožňuje říct. Pokud byste tvrdil stejné věci v politice, žádný příznivec levice neřekne, že se mu to líbí. Ale když je to literatura… Mnozí lidé na levici mi řekli, že Houelle­becqa čtou. Ukazuje se, že literatura je potenciálně nástrojem konzervace, umožňujícím přežívat krajně pravicovým myšlenkám, které by nemohly existovat jinde, například v prostoru politiky. Ukrývá se v ní politické nebezpečí: literatura umožňuje ospravedlnit politické násilí.

Jsou zde naopak autoři, kteří vás v poslední době oslovili? Je někdo neznámý, kdo by si zasloužil být čten šířeji?

Pro mě je jednou z velkých současných autorek Jamaica Kincaid, pocházející z ostrova Antigua. Napsala úžasné, velmi důležité knihy, hlavně My Brother [Můj bratr] a The Autobiography of My Mother [Autobiografie mé matky]. Do češtiny nejsou zatím přeloženy, berte to tedy jako výzvu. Až donedávna – samozřejmě trochu zjednodušuji, jelikož existují výjimky – v dějinách literatury stály na jedné straně romány či básně, v nichž docházelo k literárním experimentům, a sem spadají velmi rozmanité počiny: Kafka, Pasolini, Duras, Faulkner a další. A na druhé straně existovaly autobiografie, kde se experimenty objevují mnohem méně. K tomuto rozpolcení velmi často dochází také v díle jediného autora. Například André Gide psal výtečné romány, kde zkoušel různé techniky vyprávění či psaní vůbec. Když ale psal svou autobiografii, začal nějak takhle: Narodil jsem se v Paříži 22. listopadu 1869, moje matka byla x, můj otec y. Jde formálně o mnohem přímější přístup. To samé platí o Simone de Beauvoir, která ve svých románech tvar hledá, zatímco ve svých pamětech, které jsou ovšem skvostné, vypráví takřka žurnalistickým stylem. Tato opozice velmi často formovala literaturu jako celek.

Dnes jsme svědky renesance autobiografického psaní, jde o celosvětový fenomén – příkladem mohou být Ocean Vuong, Didier Eribon, který používá autobiografii v teoretických textech, či Deborah Levy. Nyní mě zajímá, do jaké míry lze provést formální experiment vytvořený ve fikci také v rámci autobiografie. Sám jsem se o to pokusil ve svých knihách, které jsou všechny autobiografické: pracoval jsem s velmi rozmanitými formami. Má poslední kniha zahrnuje rozhovory, fotografie, monology, vyprávění v první osobě, dopisy, fragmenty. Kdo zabil mého otce se blíží pamfletu. A Skoncovat s Eddym B. je zprávou psanou v první osobě, jež ovšem zahrnuje různé jazyky. Zkrátka, jde o to ukrást fikci její formální vynalézavost, aby mohla být autobiografie znovu definována, aby z ní vznikl působivý žánr. Jamaica Kincaid je toho průkopnicí. Podle mě má autobiografie obrovskou transformační sílu, může mít mimořádný dopad na čtenáře a tím, že budeme tvarovat její formu ve všech směrech, může vzniknout něco velmi nového.

V debatě v Librairie Mollat v Bordeaux jste řekl, že se lidé bojí autobiografií. V čem podle vás spočívá obtížnost autobiografie?

Kdysi vyvolávala strach fikce. Ve Francii byly romány cenzurovány, protože to byly romány – příkladem může být Eugène Viollet­-le­-Duc či Jean Genet. Panovala tehdy obava, že román společnost znepokojí. K tomu stále v některých zemích dochází. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl strávit den s Toni Morrison. Doma měla vystavené dopisy, v nichž se psalo, že její knihy byly v některých amerických věznicích zakázány, protože pokud by si vězni přečetli její romány, stali by se z nich prý revolucionáři. Toni Morrison na to byla velmi hrdá.

Dnes ale fikce ztratila svou sílu něco politicky destabilizovat. To neznamená, že nemá jiné schopnosti, na světě není jen politika. Ale z politického hlediska – které mě nejvíce zajímá – platí, že fikce už neobtěžuje jako dřív. Oproti tomu autobiografie má dnes mimořádnou, až nesnesitelnou destabilizační politickou sílu, protože na rozdíl od fikce nenabízí žádný záchranný kruh. Mnohem brutálněji vás konfrontuje s tím, co říká, brání vám odvrátit pohled. Tak tomu před dvaceti lety nebylo, ale nyní existuje možnost nového literárního avantgardismu právě díky autobiografii. Je to něco, co jsem zjistil takřka náhodou, když jsem vydal Skoncovat s Eddym B. Samotný fakt, že to, co se v knize popisuje, je pravda, lidi obtěžoval. Měl jsem pak čtení v knihovnách a na univerzitách a čtenáři a čtenářky mi říkali: V tom je jistě prvek fikce – jako by znovu chtěli nabýt pevnou půdu pod nohama. Zkouším tedy objevovat v autobiografii místo, moment, v nichž tato forma může něco destabilizovat a někoho s něčím konfrontovat.

Ve vašem románu Kdo zabil mého otce se objevuje několik nyní velmi známých vět, v nichž obviňujete Emmanuela Macrona a další politiky z vážných potíží, jimiž si prošel váš otec. Pro mě to byl velmi pozoruhodný moment: literatura, kterou vidíte před sebou na stránce, se najednou stane přímým vzkazem někomu, kdo je součástí vaší přítomnosti. Jak ale porozumět tomuto slavnému obvinění? Chtěl jste ukázat, že nejde jen o systémovou chybu, ale také o zodpovědnost jednotlivců? Chtěl jste také vyprovokovat reakci těchto politiků? Dočkal jste se jí?

Ano, někteří ministři i prezident reagovali. Ale oponovali mi pomocí obvyklých politických lží. Martin Hirsch, který byl členem kabinetu, dokonce reagoval sepsáním románu Jak jsem zabil jeho otce. Vláda Emmanue­la Macrona pak vzkázala něco ve stylu „velmi nás zajímá, co Édouard Louis dělá“. Prostě zcela běžné lži ze světa politiky.

Ale hovořit o takto bezprostřední a přítomné politice pro mě bylo způsobem, jak jinak vyprávět o životě. Když jsem byl dítě, politické reformy provedené Jacquesem Chiracem a Nicolasem Sarkozym na nás měly přímý dopad, a to ihned. Ještě než jsem věděl, co je politika nebo co je pravice a levice, jsem měl niterné vzpomínky na politiku, což je něco jiného než politické vzpomínky. Vzpomínám si, že Sarkozyho vláda vyhlásila, že pokud chudí pobírají podporu v nezaměstnanosti, musejí prokázat, že práci hledají. Podobné to bylo i v jiných evropských zemích. Hned poté na mého otce začaly úřady dorážet: Musíte si hledat práci, jinak vám sebereme podporu! Rozhodnutí Chiraca či Sarkozyho byla pro mě stejně niternou záležitostí, jako když jsem poprvé někoho obejmul nebo když jsem se s někým poprvé miloval. Patřilo to ke stejnému příběhu mé kůže. A když jsem začal psát Kdo zabil mého otce, řekl jsem si, že právě o tomhle je třeba vyprávět.

Jelikož mnoho spisovatelů pochází z vládnoucí nebo střední třídy, byli většinou chráněni před politikou a politika často nebyla intimní součástí jejich životů. Čím více patříte k vládnoucí třídě, tím jste paradoxně vzdálenější politice. Nuže, řekl jsem si, musím vyprávět o tom, že toto byl náš život. Zároveň jsem měl dojem, že překračuji literaturu. I já z toho byl nesvůj: mít ve své knize Sarkozyho, to přece není dostatečně vznosné. On je přece nikdo, jen trochu ubohý týpek. Ale říkal jsem si, že pokud mám strach to udělat, je to právě proto, že zde je uzlový bod, hranice literatury, kterou je třeba překonat. Znamená to, že literatura tento prvek umístila mimo svou sféru, a bylo na mně, aby se mi podařilo ho vrátit zpět.

Měl jsem chuť o tom vyprávět jako o intimním příběhu. Ale samozřejmě také proto, že když mocní činí rozhodnutí, mají osobní zodpovědnost. Když Jean­-Paul Sartre s Bertrandem Russellem ustavili svůj alternativní tribunál, Sartre vysvětloval, že nejde o to odsuzovat státy, ale lidi, kteří provedli příslušná rozhodnutí. Když se Francie zachová brutálně, proč má být bojkotována má země, zruinována její ekonomie? Třeba já jsem přece nic neprovedl. Politiku je tedy třeba chápat také tímto konkrétním způsobem.

Možná, že někdo, kdo bude číst tento rozhovor, je nyní v podobné situaci jako vy před lety – třeba kluk z malého města v severních Čechách, který se bojí otevřeně mluvit o své sexuální orientaci. Máte pro něj nějakou radu?

Vždy říkám, že je třeba utéct. Téměř všechny mé knihy jsou knihy o utíkání. V Jak se stát jiným utíkám, v Eddym utíkám. Útěk je krásná myšlenka. Dlouho byl vnímán jako zbabělost, jako cosi nepříliš odvážného, jako dezerce během války. Ale já útěk chápu jako něco odvážnějšího než boj, který jsme si nevybrali. Mé knihy jsou oslavou útěku.