Naslouchání se dobře naslouchá

Místností se line odér železničních pražců. Na zemi se rozprostírá tůně seskládaná z papírových filtrů nasáklých motorovým olejem. Krabatost papíru evokuje mihotání vodní hladiny a vytváří dojem nepřekonatelné přírodní síly, která nakonec vše pohltí. Výstava v Galerii Kostka má charakter přirozeného mikroklimatu, který se vyskytuje v okolí této tůně a jen díky ní může existovat. Z vysokého trámového stropu visí zvláštní objekty. Další – drobnější – jsou umístěny po stěnách.

V poslední době se v současném umění můžeme setkat s principem spojování přírodních a umělých materiálů poměrně často, Anna Ročňová s nimi však pracuje jedinečným způsobem. Ve své tvorbě je propojuje v nový jednotný celek natolik samozřejmě, že v objektech vystavených v galerii nejsou cítit zásahy její ruky – působí, jako by tu samy vyrostly.

Růst i zánik

Poté, co se mi podaří smyslově se odpoutat od omamnosti centrální tůně, která mě volá a vtahuje do sebe, začnu prozkoumávat jednotlivé objekty. V mnohém s ní kontrastují – nejen svým volným plutím v prostoru, ale také tvarovou a materiálovou bujarostí a hravostí. Vidím dvě larvy s krátkými pařáty, kukly neschopné pohybu – z jedné zbyla jen skořápka, druhá zase odhaluje své vnitřnosti. Společně tvoří objekt, který sám sebe zrcadlí. Na drátěném pletivu je přichycena plástev, ze které vyrůstá úl. Na spodní straně suchého listu se vyrojila malá černá skleněná vajíčka.

Po určité době začnu mít pocit, že vše prostupuje vším, a začínám zaměňovat některé věci za jiné. Trámy na stropě galerie se tak stávají pražci nasáknutými černým voňavým olejem, z nichž pomalu raší kořínky, prorůstají zavěšenými objekty a zapouštějí se do betonové podlahy. Do galerie zvenku pronikají společně se šumem stromů také zvuky vlaků a aut, organické a mechanické procesy se navzájem prolínají. Zavěšené látky jsou jako sukně lesních žínek tančících kolem tůně. Výrůstky se nenápadně proměňují a hledají svoji výslednou polohu.

Zatímco vertikalita visících objektů podtrhuje dojem růstu a změny, konstantně přítomná omamná vůně zdůrazňuje těžkou, až hypnotickou statičnost černého mastného kruhu v centru místnosti. V přírodě bývá tůně obklopena stromy a rostlinami, které do ní opadávají a jejich listy tlejí na jejím dně – ona je rozkládá, postupně se jimi plní a nakonec zaniká. Tůně je lůnem a současně neustálou připomínkou zániku.

Po antropocentrismu

V souvislosti s výstavou se mi vybavuje kniha Rachel Carson Tiché jaro (1962, česky 2021), kterou jsem nedávno dočetla. Autorka se v ní zabývá kritikou plošného hubení škůdců a namísto chemických prostředků prosazuje citlivější, levnější a také efektivnější přístup – využívání přirozených nepřátel. Carson přichází s jednoduchou myšlenkou, že člověk je neoddělitelnou součástí přírody, a když se bude snažit ji sám sobě podřídit, vydá obrovské množství energie a nakonec se mu jeho úsilí stejně nevyplatí. Takové chování je nejen škodlivé pro přírodu, ale také nevýhodné pro člověka.

Kniha je na svou dobu velmi kritická ke kořistnickému přístupu lidí ke krajině a zvířatům, její sdělení a argumenty jsou ale nakonec antropocentrické. Domnívám se nicméně, že Carson by dnes souhlasila s pohledem na přírodní procesy, který lidské měřítko překračuje a opouští. Obě autorky respektují i ty nejmenší činitele a nejdrobnější prvky, kterým naslouchají, práce Anny Ročňové však objevuje a zkoumá přírodu, jejímž smyslem už není užitek pro člověka, ale která existuje mimo jeho zájmy a cíle. Kritika lidské sebestřednosti je organicky přítomná v jejím uměleckém přístupu, aniž by byla primárním tématem.

Zásahy umělkyně vycházejí z pečlivého pozorování přírodních procesů a vytvářejí dojem krásna, na jaký jsme zvyklí právě z přírody. V tom tkví největší síla výstavy: je natolik hravá a organická, že působí velmi silně, i když se omezíme jen na smyslové vnímání. Zároveň materiály i způsob, jakým je umělkyně používá, mají silnou – ale nenásilnou – vlastní výpovědní hodnotu a mluví politickým jazykem, pokud ho chceme slyšet.

Autorka je teoretička umění.