Návrat k příběhům

Historie hradecké divadelní přehlídky Regiony sahá do poloviny devadesátých let minulého století. Pod svým původním, dnes již těžkopádně znějícím názvem Divadlo evropských regionů měla v české kotlině simulovat francouzský Avignon – největší divadelní akci na světě, která se koná už od roku 1947. Restart pod současným názvem se projevil i novou programovou položkou v letošním ročníku, autorským projektem K prameni, jehož vznik podnítila festivalová dramaturgie. Ta oslovila prvního držitele Ceny Thálie v kategorii alternativního divadla, ale především nepřehlédnutelnou osobnost domácí nezávislé scény Jakuba Gottwalda. Je otázka, nakolik pro ni byl určující podtitul ročníku – rituál, kterým se Gottwald ve svých pracích v posledních letech systematicky zabývá – nebo i vědomí nutnosti otevřít se nezávislejší a umělecky daleko progresivnější scéně, než jakou představují divadla se zřizovatelem.

Akci koprodukují tři organizace, Klicperovo divadlo, Divadlo Drak a kulturní neziskovka Kontrapunkt, což vedlo v minulosti k jisté roztříštěnosti a předimenzovanosti programové nabídky. Z ideje kooperace teď vzniklo pseudoindiánské tábořiště rozložené v Šimkových sadech. V průběhu festivalu v něm znovuožívaly lakotské mýty spolu s příběhy Ernesta Thompsona Setona a dalších. Zúčastnění se dotýkali podstaty performativity a soustředili se na čirou přítomnost, a tedy neopakovatelnost aktu. Osobně jsem Gottwaldovu performanci nazvanou K prameni, a tedy už v názvu asociovanou s návratem k prapodstatě bytí, navštívila dvakrát, jednou v ranních hodinách, kdy vyprávění dotvářel až metafyzický pohled vzhůru k modrobílé nebeské klenbě, a podruhé v noci, kdy tma, z níž vystupovaly jen obrysy spoře ozářených kontur lidských těl a týpí, zesílila křehkost a konečnost existence.

Umění jako iniciační akt

Jako autor konceptu má Jakub Gottwald za sebou silně osobní UR FASCISM, vycházející z Ecova textu o latentně přítomném a věčném fašismu, z hlediska teatrality nejsyrovější No More Theatre!, uvedené ve formátu „jednou a dost“ na Divadelním festivalu Kutná Hora, a textovou koláž z administrativních i privátních materiálů týkajících se nacistickým a posléze komunistickým režimem perzekvované profesorky Růženy Vackové. Tu spolu s profesionály, ale také jevištně nezkušenými osobami z občanské iniciativy Krajinou přílivu uvedl v libeňské synagoze. Všechny jmenované projekty spojují obdobné principy, které jako by Gottwald zpřesňoval a cizeloval. Provází je umělecký, ale i tematický výzkum, rešerše materiálů, k nimž tvůrce přistupuje z různých úhlů pohledu. Pretext je často v rámci performance zveřejněn. V UR FASCISM je to citovaná Ecova přednáška, v No More Theatre! stať Davida Graebera Práce na hovno a v nejnovějším projektu knihy již zmiňovaného Ernesta Thompsona Setona či autobiografie bojovníka za práva indiánů Russella Meanse.

Gottwald vybízí příchozí k dalšímu hlubšímu zájmu o danou věc. Umění se tak stává iniciač­­­­­­­­­ním aktem. Účastník, častěji spíš spoluaktér, může pokračovat po skončení performance v průzkumu tématu, myšlenkově se v něm angažovat či jakkoli jinak rozvíjet to, co započali tvůrci. Zásadní je také občanské angažmá a punc osobní zodpovědnosti za vlastní tvorbu. Ta se odráží i v procesu, či přesněji ve způsobu vzniku performance. Gottwald a jeho spolupracovníci rezignovali na tradiční dělení divadelních profesí a po vzoru druhé divadelní reformy vyznávají zapojení všech tvůrců od začátku do konce. Ne náhodou ztvárňuje Růženu Vackovou ve stejnojmenném představení nikoli herečka, ale výtvarnice Jana Hauskrechtová.

Proces a participace

Performerky či performeři dílo nejen prezentují, ale i vyrábějí. Cesta za výsledným tvarem může být provázena těžkou fyzickou prací, jako je tomu právě v případě projektu K prameni. Před uvedením musela pětice mužů pokácet stromy, opracovat je a vystavět z nich tábor, který na závěr festivalu vlastními silami zbořila. Dílo je tak možné vnímat v jeho celistvosti, nikoli jako izolovanou intervenci, rámovanou příchodem a odchodem diváků – přičemž zde navíc nejde o diváky, nýbrž o participující účastníky –, ale jako procesuální záležitost, a to jak pro tvůrce, tak i pro příchozí spoluaktéry. Toto chápání divadla vychází z estetiky DIY a myšlenky recyklace předmětů. Ekologické téma je ostatně něco, co se logicky vine Gottwaldovou tvorbou stejně jako práce s rituálem.

V UR FASCISM mi Gottwald připomínal mytického šamana vybízejícího k obřadní pouti i k závěrečné dobrovolné a „radostné“ spolupráci při nesmyslné stavbě objektu z kobercových rolí. V inscenaci Spis / Růžena Vacková příchozí drhnou podlahu v káznici či si dobrovolně nechávají sejmout otisky prstů. V Prameni dovádí autor daný princip ještě dál: skupina bělochů, jež se před tábořištěm v daný čas sejde, jím nejprve prochází a v každém ze čtyř týpí vyslechne silný příběh. Každý je jiný a nahlíží téma indiánů – ale v důsledku i bělošskou naivní hru na ně – z jiné perspektivy. Jejich podání je ovlivněno konkrétními vypravěči, kteří svým lidským naturelem stanovují míru humoru či naopak snahu o nestrannou fakticitu.

Čtveřice příběhů

Pavel Neškudla mluví o velké vizi, již měl uskutečnit. Končí jako indián zdecimovaný životem v rezervaci, který se návštěvníkům pokouší prodat cetky vyrobené ze zátek od piva z místního Kauflandu. Ztišený a nadmíru koncentrovaný Matěj Šumbera líčí osudy medvěda Monarchy, Filip Šebšajevič jako zdatný histrión zase okázale animuje vznik lakotské mytologie včetně šibalského Iktómiho, věcný a velmi přítomný Aleš Němec ve svém obydlí informuje o životě ­Russella Meanse, organizaci The American Indian Move­­ment (AIM) a problematice práv indiá­nů v současnosti. Pouť po táboře zahajuje a později řídí právě Jakub Gottwald. Vrcholí společnou stavbou nového týpí, provázenou po vzoru rituálu bubnováním, kolektivním zpěvem a tancem a nakonec, jak je kdo tomu otevřen, i osobní meditací.

Projekt K prameni poukazuje na tradiční romantickou představu o životě indiánů. Tu u nás budovaly zejména romány Karla Maye, vycházející ze Setonem založené organizace Woodcraft Indians, kde má své kořeny skauting, a v neposlední řadě i foglarovky. Humanismus, pacifismus a myšlenky na sepětí s přírodou typické pro idealistické pojetí amerického Západu druhé poloviny 19. století však nenápadně a jakoby mimochodem nabourává a různými způsoby velmi decentně travestuje. Aktéři oblékají bederní roušku, ale i džínovinu a další soudobé oděvní svršky. Týpí jsou namísto bizoních kůží tvořena přiznaně reklamní plachtovinou. Nosnými se stávají zejména dvě úvahy: Opravdu je v potýkání bělochů s indiány násilí jediným možným vyústěním? A proč si ti, kteří se na indiánech tolik provinili, na ně v duchu dětských her hrají? Jsou to otázky bez odpovědí. Je ale třeba je klást a sdílet.

Autorka je divadelní teoretička a kritička.