Patriarchy Bullshit Barbie

„Proč tedy lidi / mladé holky při prohlížení fotek Kylie Jenner, jejího vosího pasu, slonovinových lícních kostí nebo kosmicky vykrouženého zadku, NEZAŽÍVAJÍ stejné pocity, jako když vidí například záři zapadajícího slunce, nádhernou pláž nebo fotku úchvatně zbarveného papouška – proč se jich nezmocňuje ČISTĚ POZITIVNÍ ÚŽAS NAD KRÁSOU STVOŘENÍ? Aniž by SOUČASNĚ s pozitivním úžasem nad krásou stvoření prožívali i vágní negativní emoce: něco uvnitř hlodá, co to je? Pocit méněcennosti, pocit porážky? Silně planoucí touha, kterou už nejspíš nic neutiší? Mlhavá přání jako začít cvičit, nechat se přeoperovat, něco zakoupit, třeba pleťový krém nebo kozačky nad kolena – neurčité pocity frustrace, možná dokonce hněv?“ ptá se komiksová esejistka Liv Strömquist v knize V zrcadlové síni (2021, česky 2023), věnované historii a současnosti fenoménu body image. O panence Barbie se tu nepíše, ale klidně by mohlo, protože stejnou otázku, kterou si klade nad obrazy Kylie Jenner, by mohla vztáhnout i k plastové figurce od firmy Mattel. Za téměř pětašedesát let od doby, kdy byla uvedena na trh, se vůči této dětské hračce pravidelně zvedají vlny kritiky týkající se právě toho, jaký ideál ženského těla reprezentuje a normalizuje. Nový snímek Barbie od režisérky Grety Gerwig se sice zabývá všemožnými tématy souvisejícími s feminismem, tuto otázku ale spíš nenápadně obchází.

Hyper chick­-flick

Zpráva o tom, že Greta Gerwig bude točit film o Barbie, nastolila očekávání, že „opravdová od Mattela“ konečně dostane relevantní lekci feminismu. A to bez ohledu na to, že Greta Gerwig rozhodně není žádná Chantal Akerman nebo Barbara Loden, a dokonce ani Kelly Reichardt či Jane Campion, tedy v nějakém radikálnějším smyslu feministická autorka. Její filmy jsou v první řadě dramata o dospívání, které tu hruběji, tu rafinovaněji aktualizují konvence svých inspiračních zdrojů – debutová Lady Bird (2017) vychází z teenage filmů Johna Hughese a její dodnes nejpozoruhodnější snímek Malé ženy (Little Women, 2019) zase z předlohy Louisy May Alcott. V případě Barbie, jejíž scénář napsala se svým partnerem a režisérem hořkých indie dramedií Noahem Baumbachem, je třeba ještě vzít do úvahy, že jde o projekt, který se Mattel s několika přestávkami snaží realizovat už více než desetiletí. Ve výsledné podobě ho vidíme hlavně díky herečce Margot Robbie, která byla před lety vybrána do hlavní role, film zaštítila i produkčně a oslovila Gerwig jako režisérku. Očekávat, že dílo, které je tak úzce spojené se společností Mattel, přinese nějakou zásadnější subverzi, bylo ovšem od začátku trochu naivní.

Snímek je v první řadě okouzlující a intenzivní. Můžeme ho sledovat jako ultimátní campy hyper chick­-flick, který neváhá přehnat vizualitu a styl „ženských“ filmů do sebevědomě nerealistické stylizace. Barbie je pro takovýto tah neobyčejně vděčná látka, protože samotná panenka je tak hyperfemininní, že jí to prochází právě jen díky statusu produktu pro děti. Film natočený podle dětské hračky, ale určený dospělému publiku zobrazuje Barbieland jako okatě umělé hřiště plné oslnivých, designově vypiplaných, ale prakticky nepoužitelných prostředí a objektů. Jedná se o dokonalý safe space, v němž dospělým barbínám a kenům nehrozí žádné nástrahy reálného světa, a proto tu mohou nerušeně sehrávat genderové role, jimiž jsou definovány/i. Tato stylizace zjevně k filmu nepřitáhla jen queer publikum, které je díky tradici camp estetiky v tomto prostředí jako doma, ale v podstatě celé divácké spektrum. Což svědčí mimo jiné o tom, jak špatně se dnes daří muzikálům, romantickým komediím či obecně komediálním filmům poté, co se z větší části přesunuly z kin na streamovací služby.

Objevování patriarchátu

Hravou stylizaci si ale snímek udržuje i v mnoha scénách odehrávajících se ve „skutečném světě“, kam se hlavní hrdinka vydává, aby zachránila vlastní stereotypnost. Skutečnost tu slouží hlavně jako opoziční svět, v němž na rozdíl od Barbielandu vládne patriarchát. A to včetně vedení Mattelu samotného, který je vykreslen jako sbor důležitě se tvářících bílých mužů. Nerealismus ale rozhodně filmu nemůžeme vyčítat – snímek, který se beztak od začátku do konce zabývá především ideologiemi na poměrně abstraktní úrovni, rozhodně nemusí divákům markýrovat realitu.

Barbie ale diváky zahlcuje nejen svou vizuál­ní stránkou. Už od začátku, který parafrázuje Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu (1968), je plný přiznanějších i skrytějších citací, odkazů či komentářů k filmovým klasikám od Pomády (1978) po Matrix (1999). Jeho vyprávění je nakonec také v první řadě příběhem o dospívání – začíná dětskou hrou a končí první návštěvou u gynekologa –, ale obsahuje prvky pohádky, romance, muzikálu, thrilleru a dalších žánrů. V Barbie totiž nejde o děj, ale spíš o reprezentace a manifestace. Všechno tu funguje jako audiovizuál­ní atrakce a zároveň argument v diskusi, jejímž ústředním tématem je role mužů a žen ve společnosti. Filmu tato dynamika skvěle prochází především proto, že dokáže působit jako efektní pastva pro oči a současně obsahuje velké množství povedených komediálních prvků.

Oním ústředním tématem, kolem kterého se „feministická Barbie“ točí, přitom kupodivu není zmíněná body image – ona nemožnost dívat se na Barbie jako na estetický objekt, aniž bychom trestali sami sebe za vlastní nedostatečnost, o níž píše Liv Strömquist. Panenka s tváří Margot Robbie naopak útočí na patriarchát. Dělá to sice celkem jízlivě a komplexně, ale také odvádí pozornost od toho, co by nás na celém projektu mělo dráždit nejvíc. Vedení Mattelu je tu sice zesměšněno jakožto partička mužů šéfujících firmě na výrobu hraček pro dívky, avšak o střelbu do vlastních řad jde jen zdánlivě a ve skutečnosti se tu střílí slepými náboji. Postava tvůrkyně Barbie Ruth Handler, která ve filmu figuruje v podání herečky Rhey Perlman, tu působí bezmála jako obdoba Věštkyně z Matrixu. Je to moudrá matka zakladatelka, která panenku stvořila, aby dodávala dívkám sebevědomí do dospělého života, a teď straší ve skrytých prostorách budovy Mattelu. Opravdová Ruth Handler ale zadělala na mnoho rozporů souvisejících s panenkou Barbie už tím, že jako vzor pro první prototypy hračky použila německou panenku pro dospělé Bild Lili, inspirovanou postavou stejnojmenné vyzývavé zlatokopky z dobových komiksových stripů.

Just Kenough

Dobrým doplňkem ke snímku Grety Gerwig je dokument Tiny Shoulders: Rethinking Barbie (2018), který nastoluje otázku, zda je vůbec možné, aby panenka představující dospělou ženu nebyla v naší společnosti kontroverzní. Právě vlivem tlaků, které veřejnost klade na vzhled žen na úkor jejich schopností a dalších vlastností, se Barbie zákonitě musí stát spouštěčem kontroverzí, protože máme tendenci posuzovat ji stejným způsobem. To, že jde o blondýnu s úzkým pasem, je vždy důležitější než to, že je kosmonautka, ředitelka firmy nebo chovatelka koní. Veřejná debata kolem panenky Barbie je v dokumentu mnohokrát z různých pohledů reflektována – mimo jiné na tom, jak se tým Mattelu (který je ve skutečnosti téměř čistě ženský) pokouší uvádět na trh alternativní barbíny, reprezentující plnoštíhlejší ženy či osoby s Downovým syndromem. Film současně přiznává, že během své historie panenka zastupovala otřesně stereotypní pozice mnohem častěji než ty, jež byly v nějakém smyslu progresivní. Barbie se do takto nastaveného stavu věcí už „narodila“, ale zároveň ho pomáhala utvrzovat.

Dílo, které by „prokletí“ blonďaté panenky poctivě reflektovalo, by muselo být mnohem radikálnější než Barbie od Grety Gerwig. To, co se snímek naopak snaží nastolit, je – i přes zesměšnění šéfů firmy – nový start pro společnost Mattel. Je založený na víře, že panenka Barbie má budoucnost – jen musí dospět (což je u dětské hračky poněkud paradoxní požadavek). Zároveň ale není fér nad jednou z nejlepších hollywoodských komedií posledních let jednoduše mávnout rukou se slovy „feminismus se nažral a Mattel zůstal celý“. Film není dokonalý, ale je – s odkazem na heslo Barbiina společníka ve famózním podání Ryana Goslinga – „just Kenough“.

Autor je filmový kritik.