Psal o světě, kterému rozuměl

Monika Zgustová

spisovatelka, překladatelka, přispěvatelka deníku El País, Španělsko

Jakožto Kunderova překladatelka do katalánštiny jsem měla možnost přečíst jeho dílo opravdu důkladně, protože překládání je nejhlubší způsob čtení. Kromě toho jsem se s ním znala osobně, což mi také pomohlo proniknout do jeho románů. K jeho dílu se znovu a znovu vracím, protože mi má pořád co říct. Kunderova témata jsou ta, kterými se zabývá literatura od svého vzniku: touha po nesmrtelnosti, jak ji známe z prvního psaného literárního textu, Eposu o Gilgamešovi, a kterou Kundera přetavil do románu Nesmrtelnost; člověk a válka, totalitarismus nebo jiné nepřízně osudu, jakými se zabývá mimo jiné Iliada, probírá Kundera v Žertu a v dalších románech; pobyt mimo rodnou zemi a návrat do vlasti, o nichž zpívá Homér v Odysseji), Kundera zkoumá v Nesnesitelné lehkosti bytí i v Nevědění. A další a další věčná témata, která český autor zpracoval po svém, s přemýšlivou cigaretou a smíchem, který přechází do soucitného úsměvu. Kundera je totiž dědicem Kafky i Haška, oběma vzdává hold ve svých románech a esejích. V esejistickém díle ukazuje čtenáři, kdo je pokračovatelem Cervantesovy románové tradice, a otvírá pro něj truhlu plnou bohatství středoevropské literatury, která by bez jeho přesvědčivosti těžko přežila v mysli západních i světových čtenářů jako blok s určitými vlastnostmi. Kunderovy jasnozřivé eseje o Evropě, jejích malých i velkých zemích a národech, o ruské chtivosti po nových teritoriích znovu získaly na platnosti teď, za ruské války proti Ukrajině. Veškerá velká středoevropská literatura od počátku 20. století je podle Kundery dlouhá meditace nad možným koncem evropské civilizace. Čtěme ho i nadále, protože k nám promlouvá o něčem, co je naprosto zásadní.

Jiří Zizler

literární kritik, Akademie věd ČR

Někdy v sedmnácti jsem dostal do ruky Kunderův Žert a ten mi v době hlubokého socialismu přišel, řečeno s Václavem Černým, jako „román téměř velký“; byl jsem přece jen příliš mlád. Ale i tehdy se mi zdála míra manipulace s postavami – figurkami na šachovnici povážlivá a jejich zjevně vychutnávané ponižování neúnosné. Jako studenta bohemistiky mě zaujal jeho projev na spisovatelském sjezdu v roce 1967 a o něco pozdější polemika s Havlem o pražské jaro. Bez těchto textů jen těžko porozumíme šedesátým létům. Po několika letech se mi čistou náhodou přihodilo, že jsem zároveň četl dvě povídky zachycující stejnou situaci – průjem, jenž postihne mladou ženu v silném emočním vypětí. Zatímco Isaac Bashevis Singer věc podal tak, že mi slzy stříkaly a spatřil jsem v té nebohé, oklamané a prostinké dívce svou Věčnou Sestru, před níž jsem cítil všechny své mužské i lidské viny, v Kunderově postoji k jeho hrdince, řešící normalizační lapálii, jsem rozpoznával jen vysmátost a nadřazenost dobře naobědvaného, vědoucně pomrkávajícího intelektuála. Před dvěma lety mě potěšila moje studentka, která v seminární práci Kunderovi z ženského pohledu nádherně vyspílala za jeho Směšné lásky. Je mi líto, ale já sám vlastně dnes pro četbu Kundery nenalézám žádné důvody a žádná doporučení.

Zuzana Kepplová

spisovatelka, komentátorka deníku SME, Slovensko

Na konci mája na bratislavskom bezpečnostnom summite Globsec predniesol Emmanuel Macron reč, v ktorej úvode spomenul Milana Kunderu. Odkázal na notorickú esej Únos Západu alebo Tragédia strednej Európy, písanú vo francúzskom exile. Poslucháč si mohol uvedomiť, že Kundera vypestoval často používanú referenciu, cez ktorú aj po desaťročiach (nielen) Francúzsko rozpoznáva tento región a vzťahuje sa k nemu. Macron to rozšíril o chápanie napadnutej Ukrajiny ako príkladu ďalšieho únosu, ktorý si už nemôžeme dovoliť ignorovať. Ale obraz unesenej časti Európy, podrobenej Sovietmi politicky aj kultúrne, má tiež politické spodné prúdy. Kundera vinil z kultúrneho barbarstva Sovietov, no Západ kritizoval z povrchnosti, plytkosti a nevšímavosti. Bol presvedčený, že na Západe sami stratili vlastnú identitu, ktorá sa uchovala v nepoškvrnenej podobe práve v stredoeurópskych salónoch. Stredná Európa preto dnes môže slúžiť pre politikov ako zásobáreň fantázií o skutočnej identite, ktorá presahuje tú západnú a ktorá je autentickejšie európska. Ak by táto esej bola písaná ako politický program, tak svoje naplnenie našla v konzervatívnych revoltách, ktoré zaznamenali vrchol v spoločnom vymedzení sa Vyšehradu voči migrácii (z Blízkeho východu a afrických krajín; ukrajinskej utečeneckej vlny sa toto gesto odmietnutia netýkalo). To bol návrat kunderovskej strednej Európy na scénu so sebavedomým výkrikom, že práve občania nášho regiónu sú nositeľmi pravých európskych hodnôt a prichádzajú očistiť Západ od nánosov a neduhov posledných desaťročí. Bola to snaha o zvláštnu civilizačnú misiu, ktorá stavala aj na myšlienkach Kunderovej najslávnejšej eseje. Ak sa dohodneme, že táto politika pramení aj odtiaľto, máme ďalšiu motiváciu znovu čítať Kunderu. Ako politického mysliteľa tvarujúceho našu žitú súčasnosť.

Jiří Přibáň

profesor právní filosofie na Cardiff University, Velká Británie

Kunderovi se jako nikomu jinému podařilo navázat na středoevropskou literární tradici, ve které román současně představuje filosofické myšlení a popisuje svět v kulturní krizi. Kundera přitom chápe dnešní krizi jako situa­ci, ve které lidé dávají přednost soudům před myšlením. Číst jeho romány je proto současně akt odporu proti světu, který upřednostňuje posuzování a odsuzování všeho bez patřičných vědomostí a intelektuální zdrženlivosti. Dnešní převaha vizuální kultury a sociálních médií jen zrychluje tento všudypřítomný totalitarismus v moderní kultuře, který jen ustavičně chrlí nápady bez myšlenky a nutí všechny k názoru na všechno i bez minimální znalosti věci. Kundera navíc zachoval román jako ryze moderní literární formu a zároveň v ní rozvinul originální filosofii směšnosti jako základního rozvrhu světa, který si přisuzuje absolutní vážnost. Člověk by rád do všeho vnesl řád a pořádek, a přitom zapomíná právě na Boží smích, který mu připomíná, že nevážně míněná věta na pohlednici může mít tragicky vážné důsledky nebo že smrtelně vážné ideje a ideály mohou vést ke groteskním koncům těch, kdo za ně bojují. To platí o každém ideálu, principu nebo hodnotě, ať národní, nebo kosmopolitní. Pro Kunderovo dílo tak bezesporu platí výrok Philipa Rotha, že „literatura narušuje organizaci“. Ve světě, který se stále víc stává organizací bez literatury, je o to důležitější neustále znovu a znovu Kunderovy romány nejen číst, ale především promýšlet.

Alena Zemančíková

spisovatelka, divadelnice, publicistka

Milan Kundera vytvořil svým dílem obraz světa, kterému rozuměl. V četných reakcích na jeho úmrtí se zdůrazňuje, že tím světem je Evropa: ne celá, do Kunderova světa nepatří třeba Balkán nebo Skandinávie, protože jejich evropanství se ho nedotklo. Kundera je spisovatelem evropského Západu – vysoce kultivovaného a civilizovaného prostoru, formovaného vizuálně i akusticky staletími kultury a umění, v němž se mluví jazyky, jejichž logika je odvozena z latinského způsobu přemýšlení, po staletí tříbeného antickou filosofií. Je to svět jasného rozumu, jehož výrazem jsou hudební kompozice a osvojené harmonické systémy. Svět, jehož pravidla určují muži, kteří sice mohou mít mnoho sympatií a empatií k ženám, ale jejich životní rastr a jejich perspektiva jsou bezohledně mužské. V Kunderově světě je také silně přítomen antický prvek osudovosti. Jeho hrdinové se kdesi na počátku dopustí hybris, rouhavého překročení řádu (patří sem i věrnost ve vztahu a jistá uměřenost, ale také podlehnutí vábení scestné ideologie), a pak už se to s nimi veze, nemůžou nic změnit, i kdyby sebevíc chtěli (a že se snaží). Docházejí poznání, ale nikoli odpuštění – křesťanské principy do jeho světa příliš nepatří. Ženy v Kunderově díle nejsou „nečisté“, jak nám odkázala biblická tradice, jsou anticky vznešené a sošné, ale Kunderovu mužskému světu pouze sekundují. Svět Milana Kundery je také výrazně městský, příroda a její zdroje v něm téměř nemají místo: jeho postavy se dopouštějí brilantních úvah o tom, kde se bere krása obrazu nebo originalita výpovědi, ale nevzpomínám si, že bych u něj četla zamyšlení nad tím, kde se bere výborné víno, které při tom pijí. Je zajímavé číst Kunderu touto optikou, protože tak vstupujeme do obrazu světa, který zaniká. Světa ve svém estetickém komplexu totálně zranitelného, ba zrovna v autorově druhé vlasti hluboce poraněného divokými silami, které Kundera ve svém díle nechává stranou. To poranění je možná hlubší a obtížněji zhojitelné, než bylo poranění Kunderovy první vlasti komunismem.

Anketu připravil Michal Špína.