Ohlasová poezie Petra Šmída evokuje tradiční básnickou tvorbu ze zašlých časů a exotických dálav, jakou můžeme znát z nejrůznějších antologií. Avšak podobně jako v torzu detektivky na protější straně probleskuje povědomými verši jemná ironie.
⸙
má-li rádo, samo neví.
A já orám s volky svými,
hlučím zpěvy milostnými.
⸙
Sléz i jitrocel k dobrému slouží.
Ty – nebeský zahradníku –
rozhodils je v luka.
Nedbá o ně, koho láska souží.
Ten pije, až mu srdce puká.
⸙
Dvé kádí přináleží králi.
Z jedné bude vodu živou pít.
V druhé vodu mrtvou mít.
Dva poháry před tebe dali,
jen z jedné kádě vodu brali.
⸙
Marně objímám srdce,
jež v půli se rozeskočí.
Zhojit ho v létě pod břízou –
jak čekat až srpatka zabučí.
⸙
Srpatky letí v nadhlavníku,
jak záclony lehce vlají.
Já, Nadir, o nich pěji,
můj nebeský zahradníku.
⸙
Slíbil jsi mi – tulákovi –
cestu, svit i pestrý šat.
Bože vzdechů, Bože ticha,
mlád jej musím odevzdat.
⸙
Ty, gazelko skotačivá,
moje milá není živa.
Jelínku, mně srdce puká –
můj byl ten luk, šíp i ruka.
⸙
Lev gazelku krutě schvátí,
milost nezná jeho srdce.
Ty však s volky klidně orej,
poslušen buď řádu obce.
⸙
Jsou křivé stromky na pláni Nasut,
ty najdi rovný však,
tam stádo své nech pást.
Pod stromem schovej se,
až přijde temný mrak.
⸙
Je těžké umírat na dunách písečných,
však ještě těžší na mořských vlnách.
O mrtvé v poušti se supi starají,
však v moři murény mrtvé trhají.
⸙
Stařec v osmihranné studni věští,
sezdává tu mladé páry.
Někomu radost působí,
jiným srdce bije záští.
Z některých slibů věrnosti
do roka zbudou cáry.
Z rukopisu vybral Petr Borkovec.
Lidová poezie exotických dálav. Zašlé časy, echa. Četl jsem Petrovy ohlasy a nevěděl přesně čeho a ani po tom nepátral, spíš jsem prožíval neforemný stesk těch čtyřverší a pětiverší, v nichž se rýmují „luka“ s „puká“ a „souží“ se „slouží“. Potom jsem si ve slovníku hledal „srpatku“, protože jsem neměl ponětí, co to je. Představoval jsem si vysokou trávu. Vrátil jsem se pak ke čtení s novým poznatkem, že je to pták, vodní, něco jako ibis – a věděl tedy, že v ohlasových básních Petra Šmída může ibis bučet jako kráva.
Autor mi později – na požádání – napsal, že jeho ozvěnám nepředcházejí konkrétní básně, které bych si mohl někde nalistovat. Jednou o víkendu na chalupě si vzal do ruky překlady staroarabské vysoké poezie z 5. století, převody arabské lidové poezie a také staré poezie čínské a začal na témata, která se v nich opakují (polní práce, vzdálená láska, konečnost žití) psát „něco podobného“. A dodal: „Mám rád ta základní témata a limit toho, že se používá jen omezená slovní zásoba.“
Petr Borkovec