Studna v solném poli

U studánky děvče sedí,

Ohlasová poezie Petra Šmída evokuje tradiční básnickou tvorbu ze zašlých časů a exotických dálav, jakou můžeme znát z nejrůznějších antologií. Avšak podobně jako v torzu detektivky na protější straně probleskuje povědomými verši jemná ironie.

má­-li rádo, samo neví.

A já orám s volky svými,

hlučím zpěvy milostnými.

 

Sléz i jitrocel k dobrému slouží.

Ty – nebeský zahradníku –

rozhodils je v luka.

Nedbá o ně, koho láska souží.

Ten pije, až mu srdce puká.

 

Dvé kádí přináleží králi.

Z jedné bude vodu živou pít.

V druhé vodu mrtvou mít.

Dva poháry před tebe dali,

jen z jedné kádě vodu brali.

 

Marně objímám srdce,

jež v půli se rozeskočí.

Zhojit ho v létě pod břízou –

jak čekat až srpatka zabučí.

 

Srpatky letí v nadhlavníku,

jak záclony lehce vlají.

Já, Nadir, o nich pěji,

můj nebeský zahradníku.

 

Slíbil jsi mi – tulákovi –

cestu, svit i pestrý šat.

Bože vzdechů, Bože ticha,

mlád jej musím odevzdat.

 

Ty, gazelko skotačivá,

moje milá není živa.

Jelínku, mně srdce puká –

můj byl ten luk, šíp i ruka.

 

Lev gazelku krutě schvátí,

milost nezná jeho srdce.

Ty však s volky klidně orej,

poslušen buď řádu obce.

 

Jsou křivé stromky na pláni Nasut,

ty najdi rovný však,

tam stádo své nech pást.

Pod stromem schovej se,

až přijde temný mrak.

 

Je těžké umírat na dunách písečných,

však ještě těžší na mořských vlnách.

O mrtvé v poušti se supi starají,

však v moři murény mrtvé trhají.

 

Stařec v osmihranné studni věští,

sezdává tu mladé páry.

Někomu radost působí,

jiným srdce bije záští.

Z některých slibů věrnosti

do roka zbudou cáry.

 

Z rukopisu vybral Petr Borkovec.

Lidová poezie exotických dálav. Zašlé časy, echa. Četl jsem Petrovy ohlasy a nevěděl přesně čeho a ani po tom nepátral, spíš jsem prožíval neforemný stesk těch čtyřverší a pětiverší, v nichž se rýmují „luka“ s „puká“ a „souží“ se „slouží“. Potom jsem si ve slovníku hledal „srpatku“, protože jsem neměl ponětí, co to je. Představoval jsem si vysokou trávu. Vrátil jsem se pak ke čtení s novým poznatkem, že je to pták, vodní, něco jako ibis – a věděl tedy, že v ohlasových básních Petra Šmída může ibis bučet jako kráva.

Autor mi později – na požádání – napsal, že jeho ozvěnám nepředcházejí konkrétní básně, které bych si mohl někde nalistovat. Jednou o víkendu na chalupě si vzal do ruky překlady staroarabské vysoké poezie z 5. století, převody arabské lidové poezie a také staré poezie čínské a začal na témata, která se v nich opakují (polní práce, vzdálená láska, konečnost žití) psát „něco podobného“. A dodal: „Mám rád ta základní témata a limit toho, že se používá jen omezená slovní zásoba.“

Petr Borkovec