Tělo jako prostor třídního boje

Édouard Louis se letos české čtenářské obci odhalil už popáté. Svou identitu – a identitu celé soudobé francouzské společnosti – dosud prozkoumal z perspektivy své matky, otce i sestry a čtenářstvu ji vždy předal v kombinované formě intimní zpovědi a systémové obžaloby. Posledně vydaný titul s názvem Jak se stát jiným (2021, česky 2023) tyto perspektivy pomyslně propojil a umožnil je konečně nahlédnout jako víceméně kompaktní celek. Ve středu autorova uvažování a psaní jak o genderu, tak třídě – stejně jako o jejich styčných bodech – stojí tělo.

Skrze metaforu těla nahlíží Louis svůj coming out i sociální mobilitu, otcovu ekonomickou marginalitu i matčino uvěznění v jasně vymezeném prostoru. „Jako by jim funkce, kterou v divadle zastávají, přisoudila i tělo,“ uvažuje Louis o kolegiu z divadla, významně formativního prostoru, kam v nové knize pozval své čtenářstvo vůbec poprvé. A stejný princip vládne i mimo zdi divadla: funkce každé osoby v Louisově vyprávění – respektive každého jedince v pozdně kapitalistické společnosti – jim přiřazuje nějaké tělo. Ne vždy se tak děje k jejich spokojenosti. Louis jako novodobý kritický teoretik se s tím odmítá smířit a kýženou proměnu všech těchto těl rekonstruuje svým psaním.

Když glitch projde tiskárnou

Louisova matka „byla přesvědčená, že si zaslouží jiný život, že ten jiný život někde existuje, neurčitě, v nějakém virtuálním světě, že musí být bezmála na dosah“, jak autor píše v Bojích a proměnách jedné ženy (2021, česky 2022). Ty z nás, kterým už se do rukou dostal manifest glitch feminismu Legacy Russell (2020, česky 2023), možná napadne, že právě v procesu psaní Louis matce malý glitch dopřává: glitch jako chybu, omyl, výpadek ve fungování, obsazení nefunkční struktury a prostředek pro vybudování něčeho nového. Russell si při svém digitálním rochnění v glitchovém brouzdališti přiznaně a účelově pohrává s dynamikami moci a umocňuje se vytvářením nových já. Louis v procesu psaní jako by dělal to samé: analýzou mocenských dynamik nečekaně protkává i ty nejosobnější výpovědi a nová já vyhotovuje sobě i svým bližním.

Russell si ve svém manifestu propůjčuje maximu Simone de Beauvoir o stávání se ženou a tvaruje ji do novomateriální podoby: „Člověk se nerodí jako tělo, nýbrž se jím stává…“ Louis svým psaním matčino tělo re­-formuje. V paradoxní výměně rolí matky a syna dává Louis své matce prostor pro ‚stávání se‘ s každým úderem prstu do klávesnice počítače. Ve wordovském souboru rozepsaného rukopisu je matka svobodnější než ve fyzickém prostoru domova ve Francii. „Nejenže byla matkou pěti dětí, bez peněz a bez vyhlídky na změnu, navíc byla uvězněná v prostoru domácnosti,“ vypráví Louis v knize věnované její osobě a současně matku „od­-identifikovává“. „Díky od­-identifikaci můžeme vytvořit vlastní pravidla zápasu s problematikou těla,“ říká glitch. Právě pro často omezenou možnost fyzického pohybu vynalézají ženy, queer osoby a lidé vystavení rasismu způsoby, jak vytvářet prostor trhlinami. V takových trhlinách – v narušení pořádku – se skrývá síla digitálního glitche.

Když Louis uznává prekérní pozici matčina těla mezi stěnami domácnosti volající po druhé směně, trochu ji z takového prostoru vyvazuje. Když s ní rekapituluje odchod ze severofrancouzského venkova do města blíž k němu, dochází k další rovině vyvázání. „Koncept těla v sobě skrývá společenské, politické a kulturní diskurzy, které se mění na základě toho, kde se tělo nachází a jak je čteno,“ říká glitch a Louis manifestuje.

Zemřít pro kapitál

Zřejmě nejsilnější společenskou obžalobu Louis formuluje při symbolické pitvě těla svého otce. S metaforou smrti si nehraje jen v titulu Kdo zabil mého otce (2018, česky 2021). Přes své bílé privilegium – jedno z mála privilegií, kterým se těší – si Louis půjčuje definici rasismu americké vědkyně Ruth Gilmore: vystavení určitých společenských skupin předčasné smrti. Připojuje k ní další podoby společenského a politického útlaku od nadvlády mužů přes homofobii a transfobii po nadvládu třídní. „Chápeme­-li politiku jako vládu živých bytostí nad jinými a vezmeme­-li v potaz, že jedinci žijí v komunitách, které si sami nezvolili, pak je politika rozlišením mezi společenskými skupinami, jejichž život je podporován, propagován a chráněn, a skupinami vystavenými smrti, pronásledování, vraždě,“ píše Louis. Do pozice protivníka ve svém literárním třídním boji tak staví něco, co kamerunský teoretik Achille Mbembe nazval nekromocí a s ní spojenou nekropolitikou.

Nekropolitika je brutálnější než biopolitika: váže život ke smrti způsobem, v němž je život smrti podřízen – od života v chudobě po drancování životního prostředí. Jako temná strana Foucaultovy biomoci, panující nad formami života, rozhoduje nekromoc o smrti. Taková moc suverénně určuje, kdo musí zemřít za účelem maximalizace zisku. Zatímco politická teorie přičítá suverenitu národnímu státu s jeho obrannými mechanismy, Mbembovým suverénem může být i kapitál. V případě Louise stojí za ztrhanými zády a zničenými játry jeho otce továrna na severu Francie a podmínky nastavené asociální vládou: „Jednoho odpoledne nám odtamtud zavolali a řekli nám, že na tebe spadl náklad. Záda jsi měl rozdrcená, rozmáčknutá, řekli nám, že nebudeš chodit několik let, že už nebudeš chodit (…) Protože jsi od nehody musel celé dny ležet a špatně ses stravoval, neustále jsi měl s trávením problémy.“ „Jacques Chirac a Xavier Bertrand ti ničili střeva.“ „Nicolas Sarkozy a Martin Hirsch ti drtili záda.“

Svým psaním Louis všechna jemu blízká těla – včetně toho svého – ohledává jako forenzní patolog, pátrá po příčinách jejich smrti nebo proměn, exhumuje staré křivdy, pitvá sociální strukturu a závěry předává formou písemných posudků. Když Louis otci skrze citovanou knihu vzkázal, že „patří k té kategorii lidí, které politika vyhrazuje předčasnou smrt“, jednalo se spíše o efektní řečnický obrat. Svému otci Louis totiž přičítal dostatečně dobře rozvinuté třídní vědomí: „Uvědomoval sis, že politika je pro tebe otázkou života a smrti,“ píše dále. Naproti tomu jeho matka (v knize jí věnované) „říkala (také) Bolavý záda v rodině, to se dědí, a v továrně je to pak peklo a neuvědomovala si přitom, že ty obtíže nejsou příčinou, ale důsledkem vyčerpávající práce v továrně“. Nekromoc si ji přitom neuzurpovala o nic méně než otce: „Ženy za kasou si zvykaly na zablokovaná zápěstí a ruce, zničené klouby už ve věku, kdy jiné teprve začínají studovat a o víkendech flámují…“ Matka je však v Louisově vyprávění proti prozření rezistentní: „Já nejsem žádná lemra, do práce chodim každej den a vždycky jsem tam včas. Večer si musela máčet ruce ve vlažné vodě, aby ulevila bolavým kloubům, projevu nemoci pokladních.“

Infrastruktura péče

Teorie nemocné ženy, jak ji formuluje korejsko­-americké nebinární autorstvo Johanna Hedva, redefinuje tělesnou existenci: podobně jako Judith Butler vnímá tělo jako něco zranitelného. Butler tvrdí, že tělo není svou zranitelností dočasně ovlivněno, nýbrž trvale definováno. Aby vydrželo, neustále spoléhá na podpůrné infrastruktury, kterým musíme přizpůsobit svět. Tělo nemocné ženy je vysoce citlivé a reaktivní vůči různým formám útlaku – především neoliberálnímu, bílému, cis­-heteronormativnímu, patriarchálnímu. Naše těla, říká Hedva, jako by si nesla historické trauma se vším tím útlakem spojené, jako by náš svět svou chybějící podpůrnou infrastrukturou své zranitelné články záměrně vystavoval nemoci.

Nemoc je politická. Skrze ni, jak píše nizozemská básnířka Lieke Marsman, jsme zataženi do ekonomie, která před péči staví zisk. Nemoc nevypovídá jen o nemoci samotné, ale právě i o její léčbě a následné péči: o dynamice mezi pečovaným a pečujícím. Jestli o něčem vypovídá Louisovo psaní, pak o chybějící infrastruktuře péče na straně jedné a řadě sekcí a intersekcí těl vyžadujících péči na straně druhé.

Vystavení utrpení

Život na severofrancouzském venkově – život bez potřebné infrastruktury, kterou Louis později najde v divadle a pařížských intelektuálních kruzích – autora vystavuje utrpení. „Plivanec mi pomalu stékal po obličeji, žlutý a hustý… Stéká mi od oka až ke rtům, do úst. Neodvažuju se ho otřít,“ svěřuje se hned v první své knize, Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2018).

Plivance, údery, šrámy a modřiny, které si Louis odnáší z dětství a dospívání na periferii Francie, jsou pro něj jak svědectvím a potřebným podkladem pro společenskou obžalobu, tak i cejchem. „Minulost vládla mým ústům, mým tkáním, mým svalům, nechápal jsem, jak mohu mít ústa tak ztuhlá, neschopná vyslovit kratinké slovo, a z té neschopnosti se mi do očí hrnuly slzy,“ popisuje v poslední knize, která po vzoru té první stáčí pozornost od matky a otce zpátky k autorovu tělu. Způsob jeho dětství a dospívání dal jeho tělu tvar, který ne všude pasuje.

Třída „je ve všem, nejen v penězích, ale i ve způsobu myšlení, chůze, dýchání, všude“. Je vepsaná do těla, na kůži i pod kůži. Zatímco otce vysvobodí jen smrt, sobě a své matce nabízí Louis omezenou, ale přesto významnou příležitost sociální mobility. „Celé tvé tělo se měnilo. Smutek z tebe mizel,“ obrací se k matce v Bojích a proměnách jedné ženy. „Uvědomovala sis, že se tu odehrával sociální zázrak? Že ses náhle dokázala odpoutat od sebe samé?“ Co u matky vidí jako zázrak, tomu u sebe přičítá léta aktivní snahy – plížení, přihlížení, nápodoby a učení: „Příliš jsem se změnil. Amienský život prosákl celým mým tělem…“

Místy Louis své tělo záměrně vystavuje násilí sám: násilí sekundárnímu, inscenovanému pro diváka. Z procesu se tak stává strategický akt: nevybíravě surovými popisy vlastního utrpení si přece na začátku získal značnou část svého publika. „Z úderů do břicha jsem se začal dusit, nemohl jsem se nadechnout. Otvíral jsem ústa, jak jsem jen dokázal, aby mi do plic proudil kyslík, vypjal jsem hrudník, ale vzduch dovnitř nešel,“ popisuje v Eddym B., a své tělo tak strategicky esencia­lizuje do podoby zranitelné hromady masa a kostí, dutin a tekutin. A není sám – vždyť aby dosáhly na omezené zdroje z grantových soutěží, uchylují se neziskové organizace operující ve třetím světě nebo i v českých a slovenských vyloučených lokalitách ve svých projektových žádostech a reklamních obsazích k podobné rétorice: zobrazují dětská těla vystavená hladu, kriminalitě a nepodnětnému prostředí, aby zdůraznily potřebnost své práce. Solidarita ve voyeurské společnosti evidentně prochází jen skrze pohled na cizí bolest.

Těla z různých světů

Louis navíc často hovoří o možnosti uvědomovat si existenci svého těla právě jen v bolesti a jejím prostřednictvím. Tělo bez bolesti, zdravé, heterosexuální, cis, bílé a materiálně zajištěné jako by ani nebylo žité, protože zůstává neviditelné. Neviditelnost, samozřejmost, pohodlnost těla se v Louisově optice stává privilegiem.

Na večeři u rodiny přítelkyně, která Louisovi poprvé ukázala svět, v němž jeho tělo tolik toužilo existovat, se „nemluvilo o vlastním těle, o žaludku, o fyziologických funkcích, tělo mělo zmizet…“. Takové tělo není pro Louise samozřejmé: „Ostatní jedli a mysleli si, že já dělám totéž, ale ve skutečnosti jsem jedl a zároveň pracoval, učil jsem se novému tělu,“ píše. A nejen tělu, celému světu: „Učil jsem se smát smíchem, který se více hodil k mému novému životu, mému novému světu.“ Světu, který je pohodlný a tichý. „Vlastně jsem poprvé v životě vstřebával rytmus toho ticha… vlastním tělem. Stával se mou součástí, součástí mého biorytmu.“

Když Louis mluví o privilegovaných tělech, nazývá je těly z jiného života, z jiného světa. „Vídal jsem privilegované lidi (…) většinou jsem je nenáviděl (…) Nenáviděl jsem jejich těla, jejich svobodu, jejich peníze, nenucenost jejich pohybů,“ píše v knize věnované své matce a pokračuje otázkou, jestli se teď sám takovým tělem stal – tělem, které kdysi nenáviděl? „Jejich slabiky v sobě kondenzují fyziognomii mého nového života.“ Vlastní tělo – vlastní svět – je Louis schopen nazírat jako schopné radikální proměny.

Radost ze vzdoru?

Ve své diplomové práci přepracované do knižní podoby s názvem Tělo jako prostor anarchistické rezistence (2021) popisuje Klára Lang anarchistickou potřebu vnímat vlastní tělesnost jako jeden z široké palety prostředků rezistence proti komplexním strukturám útlaku. Ptá se, jak můžeme tělo politizovat a žít ho jako tvořivou součást subverzivní pozice. Základní politickou taktikou anarchistického těla je pro ni experimentování. Édouard Louis ale není anarchista. Je socialista. Spíše než jako k experimentu přistupuje k tělu jako k prostoru boje mezi utlačivými silami a utlačovanými identitami. Louis tělo politizuje a částečně přetváří, tím se ale jeho bojovná taktika prozatím vyčerpává.

Zatímco revolta podle Lang značí odmítnutí hegemonie, experiment jde ještě dál: hledá a tvoří pozitivní alternativy. Po formální stránce je Louisova tvorba nanejvýš experimentální – vzpomeňme na Dějiny násilí (2016, česky 2019) vyprávěné perspektivou sestry, kterou Louis poslouchá v telefonu, nebo na knihu Kdo zabil mého otce, připomínající spíše překvapivě kompaktní politický manifest –, z hlediska politického statementu se však drží modelu, který Lang označuje za spíše konformní. Louisova strategie je negativní, ale promyšlená a funkční. „Myslíme – sledujeme­-li podobnou scénu zvenčí – na ponížení, nepochopení, na strach. Ale na bolest ne,“ navazuje autor na líčení surové scény.

Ve svém úvodu ke knize Kláry Lang zdůrazňuje Ľubica Kobová společná východiska poststrukturalistického feminismu s post­anarchistickou politickou filosofií: oba proudy vnímají „těla jako procesuální identity zapojené do praxe reprodukce mocenských vztahů, ale i vzdorování jim“ a nazírají tělo jako „něco, co je nadané touhami, energií, afirmující pozitivitou“. Pro americkou básnířku Toi Derricotte je radost známkou vzdoru, jak hlásá podtitul jejího textu o mrtvé domácí rybičce. Po staletích zármutku ze strukturálního násilí představovalo pro Derricotte coby černou ženu toto zvířecí tělíčko krátký zdroj potěšení. Jediným veršem určila směr černého revolučního feminismu – vybídla ke znovupromyšlení rasové spravedlnosti a politiky odporu. Radost a touha černých ženských těl byla příliš dlouho vnímána jako neslušná a neposlušná. Intersekcionálně utlačovaná těla dostala povolení ukázat mimo rozhořčení také radost – jako vztyčený prostředníček bílé nadřazenosti.

Radost ve vzdoru hledá i album Joy as an Act of Resistance (2018) britské kapely IDLES, navzdory nesouhlasu členů běžně řazené pod postpunk. Frontman Joe Talbot v něm nekompromisně útočí na základy rasismu, toxické maskulinity i konkrétních politik Spojeného království, což snad nejlépe shrnuje skladba Danny Nedelko. Svému kamarádu Nedelkovi a dalším přistěhovalcům v ní Talbot vzdává čest jako někomu, kdo dělá Británii lepší, a zároveň „je celý z kostí, je celý z krve, je celý z masa, je celý z lásky, je celý z tebe, je celý ze mě“.

Intersekce třídy a kvíru

Na spojnici marginalizovaných identit ale jako kdyby pro radost nezbýval prostor – ne teď, ne ve Francii, ne pro Louisovo tělo, do něhož se vepsala jak třída, tak kvír. Intersekcionální boj je příliš náročný, na radost ještě není čas. Když si někdo dovolí projevit štěstí, záhy je vystřídá frustrace z jeho pomíjivosti: „Líbil jsem se sám sobě tolik, až bych plakal radostí… Když mě pak euforie z přehlídky přešla, byl jsem vyčerpaný, cítil jsem se náhle pitomě… Jako když člověk pod vlivem alkoholu ztratí zábrany a chová se směšně a druhý den mu zbudou jen zahanbené vzpomínky a lítost,“ svěřuje se v poslední knize Louis. Dočkáme se skutečné radosti jako známky vzdoru v šestém autorově románu?

Různé úrovně marginality, k níž je člověk odsouzen, exponenciálně zvyšují míru vystavení násilí, jak doložila už právnička Kimberlé Crenshaw, autorka teorie intersekcionality. „Bellegueule je buzna, protože dostává na hubu (nebo naopak, to už je jedno),“ vzpomíná Louis sarkasticky na posměšky vrstevníků. Kvír odkázaný k marginální pozici vystavuje dospívajícího Louise násilí a utrpení. Anebo o jeho kvír identitě vypovídá a definuje ji právě ono násilí, kterému je jeho tělo vystaveno?

Podle Lang musíme nahlédnout tělo jako činitele osvobození, ne jako jeho objekt. Jedině tak se stane součástí subverzivní politické pozice. V tomto ohledu plní různá těla v Loui­sových románech různou funkci. Zatímco otcovo nebo matčino zůstává spíše objektem, po jehož osvobození autor volá, v tom svém spatřuje něco, co lze za aktivní pozici označit. Louisovo tělo je skutečně aktivním činitelem osvobození a poslední kniha to jak svým názvem, tak i obsahem dokládá snad nejlépe.

Tělo jako takové – tělo autorovo i tělo jeho blízkých – na stránkách jeho románů vystupuje v rámci dějin nových svědectví, zpovědí nebo obžalob. Jak ostatně sám v jedné z nich píše, „to, čemu říkáme Dějiny, není nic jiného než příběh opakování stejných emocí, stejných radostí napříč těly a časem“. Radost tedy možná teprve přijde – a tentokrát už ji nevystřídá pocit trapnosti a frustrace. Intersekce třídy a kvíru, kterou tematizuje Louis, je možná příliš mladá na to, aby se takové tělo – na rozdíl od těl dělnictva nebo černých žen – mohlo sebevědomě vrhnout do oslav. Ono se k nim ale nakonec propracuje. Těšme se.

Autorka je socioložka a teoretička kultury.