Pokud v současnosti někdo ve francouzské literatuře používá třídní optiku, je to bezesporu Édouard Louis. Mladý spisovatel je navíc výrazným mediálním hlasem, který navazuje na dlouhou tradici francouzských veřejných intelektuálů. Nevyhýbá se přitom ani tématu násilí.
Spisovatel – a v jistém smyslu také sociální vědec – Édouard Louis se už od svého prvního románu Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2017) těší velké pozornosti čtenářů a snad ještě většímu zájmu francouzských médií. Příběh homosexuálního mladíka z vnitřní periferie, který se vymanil z provinciálního zpátečnického prostředí, uhranul řadu novinářů. V průběhu let však Louis do svých výstupů stále explicitněji přidává třídní reflexi včetně té, která se týká mezitřídního násilí.
Zkušenost útěku
Koncept třídního přeběhlíka je přítomný ve francouzské společenskovědní debatě již nějakou dobu. Jedna z nejznámějších teoretiček tohoto přístupu, filosofka Chantal Jaquet, v poslední době dokonce mluví o transtřídních lidech, u nichž se podařilo zlomit mechanismus třídní reprodukce, protože se jí pojem „přeběhlíka“ nebo „uprchlíka“ zdá příliš negativně zabarvený. U transtřídních lidí dochází k materiálnímu a ekonomickému vzestupu, největší skok se však děje z hlediska kulturního kapitálu. Pro Jaquet byla počátečním bodem reflexe její osobní zkušenost. Stala se profesorkou filosofie na univerzitě v Paříži, ačkoli pocházela z chudé dělnické rodiny. Jak upozorňuje Jaquet, dříve se hovořilo spíše o „sociální mobilitě“ jako o procesu a pro lidi, kteří se dostali do vyšších pater společnosti, de facto neexistovalo pojmenování s výjimkou negativních označení jako zbohatlík či parvenu.
Édouard Louis byl pravděpodobně prvním známějším francouzským spisovatelem, který se ve svých veřejných intervencích ke statusu třídního přeběhlíka přihlásil. Dá se říct, že všech pět Louisových románů se zaměřuje na jeho odchod z nízké společenské třídy a na adaptaci v novém třídním prostředí. Svými díly autor ukazuje nejen úspěšný útěk z původního prostředí, které ho nenechalo žít jako gaye, ale také utrpení pramenící z přetrhaných vztahů s těmi, kterým se vymanit nepodařilo či se jim tato perspektiva vůbec neotevřela. Mezi ně řadí i svého otce. V posledních románech – a možná nejvíce v tom úplně posledním, Jak se stát jiným – autor probírá zkušenost v nové sociální třídě, dilemata a násilí, které při svém přechodu musel zažít. V jistém smyslu se jedná o podobnou zkušenost jako v případě migrantů, kteří se snaží pokořit státní i administrativní hranice. Jednou z nejpalčivějších otázek je, nakolik se nechat pohltit novým prostředím. U Louise to zpočátku musela být naprostá a nepodmíněná asimilace, jak nasvědčuje dokonce papírová změna jména z proletářsky znějícího jména Eddy na podstatně aristokratičtější Édouard.
Nový kánon, nebo nové klišé?
Louis však zdaleka není prvním úspěšným třídním přeběhlíkem v současné francouzské literatuře, byť jeho romány přispěly k obnově zájmu o dané téma. Za doyenku píšících třídních přeběhlíků můžeme jednoznačně považovat spisovatelku a loňskou nositelku Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux, která pochází z chudé rodiny v Normandii. Její díla nejsou tak přímočaře biografická jako Louisovy romány, nicméně autorka nezastírá, že psaním reflektuje třídní přechod, který sama zažila. Ernaux tvrdí, že začala psát, aby pomstila svou třídu a své pohlaví.
Díky literárnímu úspěchu Édouarda Louise a stockholmskému posvěcení Annie Ernaux literatura třídních přeběhlíků získala v posledních letech na váze. Někteří se domnívají, že vzniká jistý literární kánon, jiní mají za to, že jde spíše o klišé či nálepku, jež se v prostředí lidí, kteří stále ještě čtou knihy, dobře prodává. V uplynulých letech dokonce média poukázala i na případy, kdy o sobě umělci mluvili jako o třídních přeběhlících, ačkoli vyrůstali v relativně zámožném rodinném prostředí.
Sociolog a jeden z nejtvrdších kritiků tohoto konceptu Gérald Bronner hovoří o literární obsesi, jejímž ústředním motivem bývá utrpení doprovázející sociální vzestup. Podle Bronnera se jedná o snahu vystavět literární a společenskovědní obdobu selfmademana, což je jeden z posledních konceptů kapitalistické ideologie, jimž lidé stále alespoň částečně věří. Podle Bronnera existuje mnoho případů sociálního vzestupu, které s sebou nenesou utrpení, o němž píší Louis, Ernaux a další. To je nepochybně pravda. Nelze však autorům vyčítat, že se látkou, která se jim nezdá moc zajímavá, nezabývají či že není součástí jejich existence.
Mluvit o třídě v televizi
Vedle toho se příběhy třídních přeběhlíků týkají dalšího stěžejního narativu ideologického aparátu kapitálu – sociální mobility. Celá liberální rétorika stojí na tom, že stát a politická vůle nemůže s existencí nerovností a tříd takřka nic udělat a jediné, o co se může pokusit, je takzvaná rovnost šancí. Z tohoto hlediska je sociální vzestup vždy pozitivní příběh naplnění, a tak je ostatně mnohokrát zobrazen i v umělecké či novinářské tvorbě. Ke společným rysům třídních přeběhlíků patří nejen popis odchodu z původního sociálního prostředí, který často vede k přetrhání původních vazeb, ale také uvědomění, že sociální vzestup nezávisí jen na faktorech, jež lze ovlivnit vlastní či kolektivní vůlí, ale také v něm hraje roli štěstí. Je to do jisté míry výhra v loterii. Samotný koncept tak vyjadřuje ve společnosti poměrně rozšířené pochybnosti o tom, zda sociální výtah vůbec funguje.
Kromě výsadního postavení mezi spisovateli má Louis i velmi dobrý přístup do médií. Svůj první román vydal v roce 2014, což je období, kdy začal politický vzestup současného prezidenta Emmanuela Macrona. Louis se v průběhu sociálních krizí během Macronovy vlády stal jedním z nejsoustavnějších kritiků francouzského prezidenta. Mnohokrát přitom poukázal na to, že prezident, který se sám chlubí tím, že nepochází z Paříže, se vyjadřuje o chudých lidech z nižších vrstev s despektem. Macron v tomto ohledu nikdy nezklame: v souvislosti s nedávnými demonstracemi, které vypukly poté, co policie při dopravní kontrole zastřelila sedmnáctiletého mladíka, například vyzval rodiče, aby si lépe hlídali své děti. Z policejních statistik totiž vyplynulo, že zhruba třetině zadržených ještě nebylo osmnáct let. Rodičové z pařížských předměstí, kteří často zastávají dvě práce či pracují na směny, se marně snažili prezidentovi a bývalému bankéři vysvětlit, že nemají kapacitu sledovat čtyřiadvacet hodin denně pohyb své ratolesti.
V rámci svých veřejných intervencí Louis často promlouvá o třídě či násilí, které panuje ve vztazích mezi různými vrstvami společnosti. Takových intelektuálů už ani ve Francii moc není, byť ve francouzském prostředí lze koncept tříd snadno spojit s jinou myšlenkovou tradicí, než je ta marxistická, která je pro část lidí politicky zdiskreditovaná. Ostatně Louis byl silně ovlivněn díly Pierra Bourdieua. Během krizí, jako byly protesty žlutých vest, Édouard Louis upozorňoval na třídní aspekty a okolnosti událostí, například na to, že politická rozhodnutí nemají stejně silný dopad na všechny společenské třídy. Jestliže bohatí a ultrabohatí dokážou vliv politiky na svůj život zmírnit, až vynulovat, chudí tyto možnosti nemají – politická rozhodnutí mají totiž přímý dopad na jejich životní úroveň. Právě pozice třídního přeběhlíka umožňuje Louisovi hovořit v médiích o třídách z pozice umělce, aniž by byl považován za tribuna plebsu, což umocňuje vyznění jeho sdělení. Současně mu však hrozí, že naplní stereotyp „týpka, co prostě jen mluví o třídách“.
Autor je spolupracovník redakce.