Je léto a vnitrozemci vyrážejí k moři. Facebook se plní obrázky. Ďjó, moře! Lehátka, slunečníky, drinky na úzké nožce proti horkému západu slunce. Malé soukromé video, jak širokým polem krotkého přílivu běží malý pejsek, celý zrousaný a šťastný.
Do toho se médii mihne zpráva o jistém trosečníkovi, co přežil s fenkou Bellou asi tři měsíce na moři jen o dešťové vodě a syrových rybách, unášen proudy Pacifiku na neovladatelném katamaránu. I tady je video: posádka mexické rybářské lodi přiráží ke zbědovanému plavidlu. Vyhublý vousáč se vyčerpaně usmívá a s díky si přikládá zesláblou ruku k srdci. Máte na palubě nějaké zbraně, drogy? Ne, ne, vůbec, šeptá vyčerpaný, ale šťastný trosečník. Můžeme se tu rozhlédnout? Jistě… Takže určitě žádné zbraně, drogy? Jistěže ne… V tom pouzdře na krku máte nůž? Trosečník poslušně odevzdává nůž. Jmenujete se? Tim Shaddock, ševelí muž a ruku opět vděčně sune k srdci. Mexická posádka prohlíží zbloudilý katamarán, trosečník nedůvěřivé zachránce s úlevou a dojetím pozoruje.
Vnitrozemci zhlédnou video, ale doopravdy netuší, co trosečník právě prožil, jak se v té chvíli znovu narodil. A přece moře vnitrozemce ustavičně přitahuje, fascinuje, znamená pro ně mnoho. Vnímají jeho sílu, nevyzpytatelnost, neuchopitelnost… A chápou se jí po svém. Shodou okolností otvírám novou sbírku Sylvy Fischerové Jiný život – Wittgenstein (Druhé město 2023) a i tady narážím na delší báseň od moře, nazvanou Náš Baltyk: „Hlavně se nenamočit / v existenci! v slaný měsíční polívce!“ Tón a způsob jsou hned povědomé, člověk, vnitrozemec, má totiž sklon moře hned antropomorfizovat, zlidšťovat, zdůvěrňovat – a ironizovat. Polívka, snad dokonce přesolená! Ten postoj však lze snadno pochopit. Moře nás bez námahy mění ve směšné, dětinské postavičky, nesouměřitelné s jeho rozlohou, masivností, bezvěkostí. Takže je jen přirozené, když si své vnitřní dítě, jež v nás moře tak snadno vyhmátlo, radši hned promítneme zpět do něho samotného.
Něžná kapitulace před mořem zaznívá i v krásné, „mořsky“ meditativní básni Mare z Fischerové starší sbírky stejného jména (Druhé město 2013). „Co to neseš?“ ptá se hned zkraje básnířka živlu, ačkoli ví, že odpověď nikdy nedostane. „A donesl jsi to?“ doráží přesto a je v tom zvídavost, zkoumavost, ale snad i nevinná dětská potřeba předvést se před živlem, provozujícím zde své burácení zcela bez zájmu o člověka. Vzápětí ve verších zazní i lehce žárlivá zamilovanost, dobře si vědomá, že nebude opětována: „A donesl jsi to? Nebo je to jen / prázdná svinutá náruč / sebe, / která v poslední chvíli / ucukne / a vrátí se zase k sobě / jako váhavý milenec?“ Všichni jsme před mořem váhaví milenci – takže ať je váhavým milencem radši hned moře samo. Cokoli moři podsuneme, se nám zase jen vrací. A prázdná náruč sebe? Přesně tak, i to jsme jen my. Všechny cesty od nebetyčné mořské prázdnoty přece vedou zase jen k sobě, k nám samým, k jediné „plnosti“, již jsme jakž takž schopni pojmout a jež nám z řádu věcí náleží, aspoň hypoteticky.
Jenže nakonec to cizí, masivní, nepřístupné moře začne ve Fischerové básni samo infantilně slabikovat: „NESU / NESU / bum bum…“ A dál, jako nějaké vlčí dítě, věčný Kašpar ponechaný sobě samému, aby si poradil: „NESU / NESU / SUNU / SUNU / tu sumu / sebe / k sobě.“ Možná tohle je pravý cíl, za nímž vnitrozemci tak lačně vyrážejí k moři: aby sumu sebe samých konečně také jednou dosunuli až k sobě, aby se v tom cizím mořském egu sami poznali, uviděli sebe samé jako dokonale krásné cizince. Zachráněné trosečníky, věčné začátečníky. „Slunce mělo výraz začátečníka. (…) Bylo dobře vidět, jak všichni bývali dětmi,“ praví jeden z nejlepších veršů loňské sbírky Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář, inspirované Magalhãesovou plavbou kolem světa.
Kdoví, jakou báseň o moři by dal dohromady trosečník Tim Shaddock. Jak by moře oslovoval, jak by s ním polemizoval, o čem by s ním tváří v tvář filosofoval, jaké by kladl otázky. Jaký by zvolil tón, kdyby mu moře dovolilo ten luxus být na chvíli básníkem. Třeba by trosečník ani nevnímal moře jako nějakou sumu či elementární bytost, ale viděl by jen tvrdé, neoblomné fragmenty – prázdný obzor, další ryby, další tmy, další rána, skvělost i úmornost dalších a dalších vln, jiskřivost pěny i nepoživatelnost soli… Skromný vousáč měl při tiskovce trochu práce vysvětlit, proč vlastně vyrazil z mexického poloostrova Baja napříč Pacifikem: „Nejsem si jistý, jestli na to mám odpověď. Miluju plachtění a taky lidi od moře. To tihle lidi od moře nás dávají dohromady. Oceán je v nás. My jsme oceán.“ V básni by to bylo klišé, ale tady šlo o těžce vydřenou zkušenost a lásku.
Trosečník vzdal hold i fence Belle, která s ním čtvrt roku sdílela společný úděl. „Bella si mě našla ve vnitrozemí Mexika. Ona je duch vnitrozemí – a už ode mě neodešla. Třikrát jsem jí zkusil najít domov, ale vždycky se vrátila za mnou na vodu. Je o moc odvážnější než já, to je jisté!“ vyznal se s úsměvem. Bella se na chvíli rozvalila před zraky kamer, jako trosečník i básník anebo samo moře, a ani o tom nevěděla.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.