U mučednického kůlu

V témže roce (2020), kdy bylo po celých Spojených státech odstraněno více než třicet soch Kryštofa Kolumba, oznámili občané chorvatského Karlovače záměr vztyčit pomník cestovatelům Mirkovi a Stjepanu Seljanovým. Zatímco v mnoha místech západní hemisféry docházelo k ikonoklastickým útokům na pomníky reprezentující koloniální minulost, chorvatská veřejnost oslavovala hrdinství svých rodáků, kteří na přelomu 19. a 20. století „objevovali“ dosud neprozkoumané oblasti Afriky a Jižní Ameriky. Očividné míjení dvou radikálně odlišných způsobů vzpomínání na imperiální minulost přitom rozhodně nebylo a není dílem náhody. Jak tvrdí chorvatský historik Tomislav Augustinčić, imperiální nostalgie má v současném Chorvatsku zřejmou souvislost s úpadkem kdysi prosperujících průmyslových měst, jako je právě Karlovač, a tedy i se vzpomínáním na zlaté časy monarchie. Postavy světoznámých objevitelů zároveň rezonují s kultem individuál­ního úspěchu a podnikavosti a (paradoxně) dodávají také pocit přináležitosti k tzv. vyspělým západním státům, které se Chorvatsko podobně jako další země regionu pokoušejí od devadesátých let dohnat.

Za oponou mýtů

Více či méně reflektovanou imperiální nostalgii a nekritické vzpomínání na národní velikány dobře známe i z domácího prostředí. Svědčí o nich mimo jiné i ohlasy na nedávno otevřenou výstavu věnovanou cestovateli Emilu Holubovi i na její doprovodnou publikaci. Neochota podrobovat významné historické osobnosti kritice se přitom v českém případě potkává s urputností a lexikonem kulturních válek. Na sociálních sítích se v souvislosti s pražskou výstavou probíralo údajné „natahování Holuba na skřipec politické hyperkorektnosti“ a negativní kritiku si projekt Náprstkova muzea vysloužil také v tištěných médiích. Petr Zídek v Salonu Práva z 22. června označil prezentovaný pohled na cestovatele za ahistorický a obvinil autory výstavy z pokusu zdiskreditovat, či dokonce „zabít doktora Holuba“.

Inkriminovaná výstava se skutečně pokouší zhodnotit Holubovy aktivity z perspektivy dnešního stavu poznání i aktuálně probíhajících debat o kolonialismu a dekolonizaci, to je ale naprosto v pořádku. I do historického psaní se koneckonců vždy promítají aktuál­ní společenské otázky; výrazněji pak ještě, jde­-li o psaní pro nejširší veřejnost. Výstava přitom zasazuje Holuba do kontextu kolonialismu věcně, střízlivě, místy až zdrženlivě. Jejím největším přínosem je pak snaha autorů nahlédnout za oponu holubovských sebestylizací i pozdějších mýtů, jež kolem postavy slavného cestovatele vystavělo několik generací jeho obdivovatelů.

V intencích kolonialismu

Dlouhodobá výstava je uspořádána tematicky. Návštěvníci mají příležitost seznámit se nejprve s podrobnostmi o Holubových výpravách do nitra afrického kontinentu v letech 1872 až 1879 a 1883 až 1887. Následuje reflexe Holubových aktivit v kontextu kolonialismu a oddíl věnovaný dobovým prezentacím jeho sbírek ve Vídni a v Praze. Výstava je instalována poměrně konzervativně. Z tradičního vitrínového uspořádání vybočují instalace, které představují dobový způsob transportu Holubových sbírek a jejich archivaci včetně pozdějšího způsobu jejich katalogizace, na které odvedl mnoho práce nedávno zesnulý Josef Kandert, někdejší kurátor afrických sbírek Náprstkova muzea. Zajímavá je také možnost nahlédnout do Holubových bohatě ilustrovaných cestovatelských deníků a poznámek.

Výstavu doprovází kniha, na níž se podíleli Tomáš Winter, Martin Šámal, Ondřej Crhák a Petr Valenta a kterou nápaditě graficky ztvárnily Tereza Hejmová a Adéla Svobodová. Publikace tematicky zrcadlí výstavu, nejzajímavější je přitom v pasážích věnovaných kolonialismu. Přetrvávající mýtus líčil Holuba téměř výhradně jako ryzího vědce­-objevitele, humanistu a rozhodného odpůrce kolonialismu, což se jeví ve světle dobových dokumentů jako neudržitelné. Autoři ho ukazují v rozporuplnějším světle, a patrně i proto se objevují tak vzrušené reakce. Holub, pravda, na rozdíl od jiných cestovatelů nikdy nepůsobil jako agent ve službách koloniálních mocností. Sám sebe zřejmě chápal především jako výzkumníka a vědce a teprve v druhé řadě jako šiřitele civilizace. Jak si všímá Martin Šámal, návrhy ke kolonizaci Bečuánska, které Holub přednesl po svém prvním africkém pobytu, měly především imponovat jeho sponzorům, pro samotného cestovatele ale rozhodně nebyly prioritou. Na druhou stranu Holub obecně podporoval existenci koloniál­ní nadvlády Evropanů, kterou si představoval zcela v intencích „břemene bílého muže“, totiž jako paternalistickou misi s cílem civilizovat údajně méně rozvinuté příslušníky „barevných plemen“. Spoluutvářel tak komplikovaný obraz mimoevropského prostoru i postoj k jeho obyvatelstvu, sdílený napříč tehdejší Evropou.

Bez reflexe holubovského kultu

Kniha celkem přehledně zasazuje Holubovo působení do kontextu kolonialismu, všímá si přitom i dílčích, leč podstatných témat, jako je například z dnešního pohledu problematický způsob získávání některých sbírkových předmětů. Překvapivě se ale jen málo věnuje samotnému jádru holubovského příběhu, totiž dobovému kultu cestovatelství, respektive objevitelství. Holubův zájem o Afriku zažehly v polovině 19. století cestopisy Davida Livingstona a dalších cestovatelů jeho doby. Je tedy škoda, že výstava ani kniha příliš nereflektují právě dobovou kulturu objevitelství, včetně možnosti srovnat Holuba s dalšími cestovateli z regionu střední a východní Evropy, jako byli zmínění bratři Seljanové, jejich krajan Dragutin Lerman, ale třeba také profesor německé části Karlovy univerzity Oskar Lenz nebo Polák Stefan Szolc­-Rogoziński. Právě ve srovnání s Lermanem, který působil ve službách nechvalně proslulého belgického krále Leopolda II., by se například mohlo ještě nuancovaněji ukázat Holubovo pojetí kolonizace, odmítající očividnou exploataci a násilí na původním obyvatelstvu.

Návštěvníci muzea se také mnoho nedozvědí o samotném holubovském kultu. Výstavou sice provázejí ukázky z filmového zpracování holubovské látky, včetně propagandistického Velkého dobrodružství (1952), chybí zde ale soustředěnější pohled na reprodukci a proměny holubovského mýtu. Čím byl Holub v kontextu ­socialistického internacio­nalismu a antiimperialismu v padesátých letech a jak se vyprávění o jeho osobě proměnilo po roce 1989? Obsáhlejší zamyšlení nad tím, co pro nás Holub znamenal v uplynulých desetiletích a jak se k jeho příběhu vztahujeme dnes, by expozici rozhodně pomohlo a možná by i otupilo hrany výše zmiňované kritiky. Jak nicméně poznamenávají sami autoři výstavy, jejich záměrem nebylo postihnout holubovskou tematiku ve všech detailech, ale především nabídnout k diskusi nové a ne­­otřelé otázky, což se jim podařilo. Doufejme, že ta trocha mučení doktora Holuba – ani zájem o jeho osobu – nezabije, ale naopak posílí.

Autor je výzkumný pracovník Etnologického ústavu AV ČR.