Uvnitř stahujícího se kruhu

Náměstí Tahrír, obrovský kruhový objezd v centru Káhiry, se v letech 2011 a 2013 stalo symbolem zatím poslední egyptské revoluce. Tehdejší masové protesty a turbulentní politické změny, které otřásaly několika blízkovýchodními státy, jsou často označovány jako arabské jaro. Dnes ale pro mnohé představují jenom další historickou etapu ve vývoji dlouhodobě nestabilního regionu. V samotném Egyptě se o revolučních letech spíše mlčí. Požadavky na komplexnější společenskou proměnu byly po převzetí moci současným prezidentem as­-Sísím v roce 2015 odsunuty, jejich proponenti jsou dnes ve vězení nebo v exilu. Není náhoda, že brutální násilí mířené specificky na ženské protestující, které zintenzivnilo na konci roku 2012, patří k tématům, jež jsou cíleně vytěsňována. Konzervativní společenské normy a stud brání jednotlivcům a rodinám promluvit, zároveň je v současné politické situaci nepohodlné vzpomínat na obrovskou vlnu ženské a feministické solidarity. Ta měla radikální ambici proměňovat násilné patriarchální nastavení společnosti této blízkovýchodní vojenské diktatury.

Všude byly ruce

Pro Yasmin El­-Rifae, autorku knihy ­Radius: A Story of Feminist Revolution (­Rádius. ­Příběh feministické revoluce), má kruhový tvar ná­­městí Tahrír další symbolické významy. Z bytu, který neformální organizace ­OpAntiSH (Operation Anti­-Sexual Harassment), jíž byla součástí, používala jako základnu, měsíce sledovala pohyby davu. Snažila se společně s ostatními identifikovat formující se kruhy útočníků semknutých kolem napadaných žen a monitorovala dobrovolníky a dobrovolnice v bílých tričkách, kteří se je pokoušeli narušit. Přijímala telefonáty, balila batohy s první pomocí a koordinovala pomoc obětem. Výsledkem deseti let zpracovávání vzpomínek na tehdejší události, během nichž vedla rozhovory s účastnicemi a účastníky záchranných akcí, svými přáteli i lidmi, kteří se jí časem odcizili, je neskutečně silná výpověď o tom, co to znamená být ženou. Vypravěčka prokládá svůj příběh narativy několika dalších postav a vytváří mnohohlas konkrétních prožitků a situací, jímž plasticky vykresluje vyhrocené období nedávné egyptské historie.

Radius mluví o násilí s otevřeností, z níž mrazí. Když si jedna z protagonistek v úvodu knihy natahuje přes dlouhé spodní prádlo jednodílné plavky a utahuje si pásek, přestože se chystá být pouze na okraji celého záchranného procesu, uvědomíme si, jaké nebezpečí v davech na náměstí tehdy hrozilo. „Všude byly ruce. Na bocích T, na jejím krku, na stehnech, za pasem kalhot, ve spodním prádle, na místech, kterým říkáme intimní. V zadku měla něčí prst. Ti chlapi, kteří předstírali, že jim pomáhají, se ji snažili oddělit od ostatních žen. (…) Otočila se (…) a zakřičela: ‚Snaží se mi ukrást batoh! Bere mi batoh!‘ Chlap, který ji znásilňoval, se najednou proměnil v hrdinu a začal řvát: ‚Ty zasranej zloději!‘ na domnělého pachatele a jednou rukou ho odstrkoval, zatímco druhou nechával v jejích džínách.“ El­-Rifae popisuje ženy v roztrhaném oblečení, bez bot, v katatonickém stavu, ženy, které jsou přesvědčené, že v obklíčení davem zemřou. Ukazuje aktivistky, které si až zpětně s modřinami po celém těle uvědomují, že to ony byly napadeny, nejen oběti, kterým se vydaly na pomoc. Nespravedlnost ve vnímání toho, co kdo pro revoluci vytrpěl, zosobňuje devatenáctiletá Nora, pořezaná nožem na mnoha místech včetně hráze, jak jí útočník zarazil nůž mezi nohy. Na rozdíl od aktivisty, který přišel v prvních slavných potyčkách s policií o oko a získal tím významné postavení v revolučním hnutí, Noru kvůli podobě jejích zranění v nemocnici nikdo nenavštívil.

Útoky i umlčování

Syrová svědectví jsou doplněna reflexivnějšími pasážemi. Vypravěčka i další postavy odmítají, že by davové útoky měly jednoduché vysvětlení, například že šlo o promyšlenou akci zaplacených deviantů. Nezavírají přitom oči před tím, že se jedná o širší, systémový problém. „Vysvětlení, že tyhle lidi poslal stát, je moc jednoduché (…) Vytváří se tak obraz skutečnosti, v němž vždycky máme jasné záporáky. Tak to ale není. Viděl jsem lidi, kteří s námi stáli v první linii proti policii a kteří pak obtěžovali ženy. (Odmlčí se.) Myslím, že to pochází z jádra společnosti.“ Naděje ve sdílenou lidskost probleskuje z epizody, kdy jeden z dobrovolníků ­OpAntiSH klidným hlasem oslovuje rozjívené jednotlivce na okraji davu útočícího na ženu, která je uprostřed. Říká jim, že chápe, že oni také přišli pomoci, a ponouká je, ať se zařadí a chytnou se za ruce s ostatními dobrovolníky v bílých tričkách. Někteří tak učiní a z bestií se najednou stanou opravdovými zachránci. V jiné epizodě pak ale sami členové organizace OpAntiSH chtějí ženy z přímých akcí pod záminkou bezpečnosti vyloučit. Právě provázání brutálních útoků s umlčováním ženské zkušenosti a dalšími formami útlaku v patriarchální společnosti umožňuje autorce citlivě uchopit specifika egyptského prostředí, aniž by banálně obviňovala náboženství, třídní rozdělení nebo údajnou myšlenkovou za­ostalost. Tyto simplifikace naopak kritizuje.

Paměť těla

El­-Rifae ale nakonec vypráví příběh o ne­úspě­chu. Egyptský experiment s demokracií byl pod slibem stability opuštěn a frustrace porevolučních let autorku přivedla k emigraci. Knihou se pak proplétá otázka, jak lze vůbec trauma zpracovávat. El­-Rifae i její hrdinky se potýkají s vlastní pamětí, některé si až příliš živě vzpomínají na každou minutu záchranných akcí, tyto momenty ale prostě zapomněly nebo vytěsnily. Osobní se mísí s politickým a tělesné i psychické následky násilí se někdy projevují v neočekávaných situacích. Společenská amnézie a mlčení jsou tísnivým dovětkem zklamané revoluce. „Byly jsme úplně samy. A teď na to nikdo nechce vzpomínat.“ El­-Rifae pečlivě pozoruje ženská těla včetně toho svého a na mnoha emočně vypjatých místech v knize ukazuje, že právě otevřené sdílení umožňuje pochopení a má také potenciál podrývat zažité představy o studu a zneuctění. Těla si pamatují, ale je třeba jít dál.

Je pozoruhodné, ke kolika různým tématům se dokáže autorka v průběhu knihy vyjádřit a propojit je v jeden celek. Její osobní příběh organizátorky feministického hnutí, novinářky a spisovatelky, partnerky a matky uvolňuje v dlouhých pasážích prostor hlasům lidí, s nimiž vedla rozhovory a jejichž paměti se zpovídá. V syrově dokumentárních, vzpomínkových i reflexivnějších kapitolách se vrací k různým momentům egyptské reality posledních deseti let a s nekompromisní pravdivostí ukazuje její bezútěšnost. Otevřeně přiznává, že Radius je pro ni jedním z milníků na cestě vyrovnání se s minulostí, nicméně to, co se jí podařilo napsat, je nutné brát nejen jako svědectví, ale především jako výstrahu i poučení revolučním hnutím po celém světě. Ukazuje totiž, že bezpečí žen a jejich emancipace nejsou za žádných okolnosti druhotná témata a že se vždy najdou skupiny lidí, kteří se na jejich obranu budou mobilizovat.

Autorka je arabistka a bohemistka.