Už dobrého čtvrt roku nechodím po mřížoví pěšin Timirjazevského lesa, a to jsem v něm uplynulé dva roky trávila někdy i tři hodiny denně. Ráno a odpoledne na procházce se psem. Chybí mi. Schovala bych se teď v jeho chladivém stínu. Když jsem v něm byla naposledy, padal ještě těžký jarní sníh. Za pětačtyřicet minut venčení-loučení ho přibylo nejméně deset centimetrů. Bundu jsem musela pořádně vyklepat, než jsem ji vmáčkla na zadní sedadlo mezi tašky a krabice a nastoupila do auta, kterým jsem pak čtyři dny jela na jih. Odvážela jsem si ten pokusný les zemědělské akademie s sebou – nejen ve své hlavě a na podrážkách zimních bot, ale i v knížce Oksany Vasjakinové Růže, která v těch dnech právě vyšla. Věděla jsem, že byla napsána téměř celá tady, na lavičce u vchodu mezi krmítky, na kmeni spadlého stromu mezi hroby timirjazevských akademiků. Byla jsem ráda, že jsem si ji stačila pořídit, a těšila se, že až dorazím, stane se tam, v zahraničí, mým dočasným útočištěm. A tak jsem to Oksaně taky napsala, když jsem se konečně pustila do čtení v místě, kde žádný les není – jen fíkovníky, mandloně a zplanělé granátovníky rozeseté po příkrém kamenitém svahu. A chvíli poté, co jsem zprávu odeslala, jsem si na třicáté deváté straně přečetla větu, která má slova téměř do písmene opakovala: „Les se stal mým dočasným útočištěm.“
Růže je závěrečný díl trilogie, která se soustřeďuje kolem smrtí autorčiných blízkých – matky, otce, tety. A jako obě předešlé prózy – Rána a Step – i ona vypráví především o samotné autorce. O jejím vidění druhých, o tom, jak skrze ně vnímá sebe a jak úzkostlivě hledá jazyk a formu, jimiž by to bez obav předestřela světu. Dějové pasáže o životě, nemocech i umírání příslušníků nevelké rodiny ze zapadlé ruské provincie se střídají s úvahami o samotném psaní – pevně zasazeném v čase, který je mrtvým hrdinům už cizí. Věta o lese-útočišti pochází právě z jedné takové části. Čas psaní, který zachycuje, je časem války. „Píšu tuto knihu ze tmy,“ stojí na straně sto šest. A o válce se v ní mluví i explicitně, to před ní les autorku chrání. A já vím, že počínaje 24. únorem 2022 chránil i mě. Do poslední chvíle v něm přežíval protest, který s vědomím vlastní bezmoci dával náhodným kolemjdoucím alespoň chabou naději, že ve svém odporu nejsou sami. Sbírala jsem ty protiválečné nápisy, když jsem po široké cestě vysypané drceným dřevem mířila dolů k potoku u betonové zdi, za kterou stojí zchátralé skleníky, i potom, co jsem po úzké pěšince zahnula doleva a přišla k zarostlému kanálu, který ústí do velkého rybníka, a vydala se rozbahněnou cestou zpátky po opačné straně lesa podél trati. Kolikrát jsem asi minula Oksanu, která tam seděla se svým notebookem? Do své lesní pracovny chodila po stejných pěšinách jako já. V závěru knihy o nich píše, že ji fascinují, a taky, že psaní je pěšina. A mně se vybavuje povídka autora, který Oksaninu prózu v mnohém předjímá: Pěšina Varlama Šalamova. Vypráví o pěšině v tajze, na které Šalamov psal básně – do chvíle, než se po ní prošel cizí člověk.
Moje pěšina teď nevede lesem, ale po hřbetu skalnaté hory, odkud se stáčí dolů na zpustlou dostihovou dráhu ze sovětských dob. I když kolem roste jenom pár stromů, připomíná mi to místo náš les – půdorysem a hlavně zbloudilými hosty. Je to mé nové útočiště.
