Houbaření není spojeno jen s meditativním sběrem plodnic sloužících k přípravě nejrůznějších pokrmů, ale i s poznáváním neznámých skutečností či průzkumu vlastní mysli. Psychedelický text poučeně popisuje houbové výpravy za hranice každodennosti a zprostředkovává samotu „v branách druhého světa“.
Jsou houby dne a houby noci. Houby teplých, slunečních dní a houby, které nasály těžkou, studenou vodu podzimu. Houby, které se vydají znenadání, a ty, pro něž se, veden neklamnou intuicí, vlamuješ do těžko prostupných akátových srostlic anebo sestupuješ do hloubky vlhkých proláklin. Opatrně za nimi našlapuješ do ztrouchnivělého pahýlu lesa. Viděl jsi už i takové, jež k tobě přišly ve chvíli, kdy jsi na ně ani nepomyslel; to když sis k podvečeru ulevoval na kraji lesa ve stráni pod torzem hradní věže a po dešti ještě na pár minut vysvitlo slunce, aby vrhlo světlo přímo do jejich středu. Den skončil při tanci tenkých nohou a světlých kápí, obcházel jsi to místo až do chvíle, kdy paprsky vyhasly, les zčernal a hlasy ptáků na věži rázem odezněly. Celá ta věc byla tak ošemetná, těžko uvěřitelná, že jsi na ni ještě téhož podzimu zapomněl a vybavil si ji až po letech. Když se k tobě navrátila. Ovšemže na jiném místě a za jiných okolností.
Stát se lesem
Jsou také houby téměř už zimní, nacházíš je pod vrstvou prvního sněhu téměř na dně říčního kaňonu pod starým keltským oppidem. Jsou houby, za nimiž přicházíš do kraje; už po několika hodinách víš, kam by ses mohl vydat, anebo že ses naopak ocitl na místech, kterým nerozumíš, která nerozeznáš, kde jsi předem ztracen a odsouzen k marnému celodennímu toulání. Jsi sběrač, stáváš se sběračem, sběrač se v tobě probouzí a žene tě do míst, na něž za celý rok nepřijdeš a která by tě ani nenapadlo vyhledávat. V ten čas se už rok pomalu završuje, tma a vzlínající vlhkost tě nakonec vždycky přesvědčí k návštěvě venkovské hospody. Za těchto dní také zřídkakdy v lese někoho potkáš, snad lesní dělníky a dvakrát třikrát do týdne zpozdilého turistu. Ti druzí houbaři už mají po sezóně. Jsou totiž houby, které je vůbec nezajímají a jichž se dokonce bojí, které nedokážou rozeznat a jejichž účinky se jim pletou s působením jedu.
Jsou houby, které tě mohou zaplést do obnažených kořenů stoletého stromu. Díky nim se stáváš lesem, cítíš jako les, dokonce i rozumíš všemu kolem stejně jako les, tvá identita se zvolna rozpadá a tříští v nekonečné řadě potencialit. Ve zlomku okamžiku se rozlomíš, jsi paprsek světla v délce barevného spektra. Ukrácen o tíhu těla jako bys snad ani nebyl, hned nato se ale vracíš zpět do studeného lesa, dvojitá síla tě přitlačí k zemi; tu jako by ses pro změnu stal substrátem a ze svého těla živil masu živého dřeva, jako by do tebe vrůstalo kamení a někdy i celé skály. Kdysi ses takových prožitků děsil, uhýbal jsi před nimi, nechtěl ses jim poddat, ale to jen proto, abys nakonec zjistil, že se bez nich neobejdeš, že jsi je celou dobu vyhledával a nakonec neměl sílu je přijmout. Jsou proto i takové houby, které ti umožnily plně prožít neznámé tužby vlastního nitra. Jsou houby vzletu a jsou houby tíhy, houby akcelerace i krátké brzdné dráhy. Aniž by ses hnul z místa, cítíš jejich účinek v nejvyšší možné míře, opakovaně se k tobě navrací, krajina se s nimi stane čmouhou, gestem a rázem zase zbytní, její matérie pulsuje, hmota a pohyb, pohyb a hmota. Stále v jednom tanci a mimo hranice času. Stojíš sám v branách druhého světa, a zatímco ještě před léty ses chvěl strachy a dost si přál vrátit se zpět, vrátit se k sobě, teď zvědavě nahlížíš hlouběji dovnitř a odhaduješ, kam až se můžeš této noci vydat.
Jsou houby rozvahy a jim také plně důvěřuješ, s nimi se občas odhodláš překonat svůj stín. Na ně spoléháš i tehdy, kdy už vše kolem tebe pozbylo míry, kdy i velkorysá cesta mezi stromy není k rozeznání, kdy se tělo lesa promění na tisíce jednotlivých stromů a každý z nich se tříští v nekonečnu svébytných plošin. Jsou houby divočiny a pouze ony tě vrhnou do labyrintu zvířecích koridorů, srazí tě na kolena, abys pak v předklonu a po úzkých, strmých cestách přistupoval k napajedlům, objevoval skrytá kaliště a vyležené pelechy. Na křižovatkách těchto cest nacházíš chomáče chlupů, odsud k tobě doléhají zvuky organismů, které jsou zvyklé žít téměř výhradně ve skrytu a tísni. A s nimi také nacházíš utajené infrastruktury, svébytná překladiště kořisti, uloupené z nedalekých polí. Jsou houby, které tě hluboko v podrostu naučí všechno, po čem jsi celé desítky let toužil: splýváš s okolím a tvé jindy neprobuzené já bez jakéhokoli odporu snáší veškeré rozmary dešťů a podzimních slot.
V kruhu strachu
A stejně tak jsou i houby, které nemilosrdně otevírají jindy úzkostlivě střežené pokoje děsivých nálad. Kolikrát za ta léta jsi už probudil z dřímot svůj strach? Stačilo jediné zapraskání někde ve tmě, a v tu ránu tě obestoupily stíny, stáhly se k tobě v úzkém kruhu, sevřely tě tak, že ses samou hrůzou nedokázal ani nadechnout. Zůstal jsi mezi nimi sám a rozhodně jsi neměl tolik času, abys ze sebe vystoupil a uvědomil si, jak silná dokáže být fantazie, když popustíš uzdu niterným děsům. Postavy před tebou nehybně postávaly, ty za tebou se blížily, a kdykoli ses ohlédl, strnuly a čekaly, jak se vůči nim projevíš.
Jsou houby, které tě ženou a hrozí ti smrtí. Jen díky nim jsi dokázal opravdu do hloubi citu milovat svého psa, to když tě ve světle měsíce zachraňoval svými rychlými úniky z lesa obydleného zlem. Zjevoval se pár desítek metrů před tebou a čekal, až se k němu přiblížíš, aby vzápětí zmizel, nechal tě svému strachu a jako silueta proti měsíci, s hrdě vztyčenou hlavou se ukázal v korunce jámy, do níž ses chtěl schovat. Jen takto tě několikrát přivedl na místo, které jsi už bezpečně znal, s jistým pochopením pro rozšířené zornice a tvé podivné sklony.
Setkání se stínem
I proto jsou na světě houby, které tě ve zlé chvíli naučí odříkávat cykly uklidňujících slov. Drmolit nesmyslné řetězce, vyplavovat vlny vulgarit anebo za sebe klást slova touhy a na vodní hladině pozorovat odraz pohybu rtů. Stejně tak jsou houby divokého sexu, který nevzniká z chvilkové potřeby, ale z hlubokého zážitku prázdnoty, takové prázdnoty, že ji nelze sprovodit ze světa jinak než orgasticky. Jsou houby, teprve po nichž si plně připustíš, že existují důvody, proč by se jich společnost měla obávat. A zejména pak společnost špatných lidí. Totéž lze říci i naopak, věřit přitom v existenci bytostí, které potřebují být plně konfrontovány s vlastním protějškem, se stínem, s vyhnancem, jejž zapudili a ke kterému se už nechtějí znát. Jsou houby návratu do minulosti a bezpodmínečného přijetí sebe samého. A samozřejmě, jsou houby radosti z toho, že jsi přežil, že tu stále jsi, že máš co objevovat a kam se vracet. Jsou houby a nikdy nevíš, k čemu tě přivedou. Jsou houby a ty bys měl před nimi vždy pocítit jistý ostych, brát je do ruky teprve poté, co tě už jen pouhé pomyšlení na ně donutí se vyprázdnit hmotně i myšlenkově. Nejíst před nimi maso, vyhnout se všemu, co je jim cizí, být s nimi zadobře, být zadobře se světem, udržovat v nejlepším pořádku role červených koberců, po nichž se budeš navracet zpět, ale i únikové cesty a doupata, aby sis jednou měl kde lízat hnusné rány. Jsou houby, po nichž zjistíš, že ses celou dobu obával jenom sám sebe.
Autor je antikvář a nakladatel.