Chci méně kohoutích zápasů

V poslední době se hodně mluví o tom, že mladá česká poezie má bohatou a pestrou tvůrčí základnu, že se jí zkrátka daří dobře. Jáchym Topol nebo Petr Onufer ale naopak tvrdí, že poezie už dneska nikoho nezajímá. Onufer to zmiňoval v kontextu stého výročí vydání Eliotovy Pusté země: „Především se ale obávám, že průměrně vzdělaní čtenáři v anglofonním světě podobně jako u nás už dnes poezii nejen nečtou, ale ani necítí potřebu předstírat opak.“ Má dnes poezie skutečně hodně básníků a málo čtenářů? A proč má dnes mladý člověk potřebu se vyjadřovat skrze toto médium?

Je hodně básníků a málo čtenářů – to je prostý fakt. Považuju ho ale za pozitivní, jen na takové bázi se dá totiž stavět. Jsem také rád, že máme silná a svébytná média – A2, Tvar, Host, skvělou revue Prostor –, která se o poezii starají a píší o ní. To je znakem vyspělé scény, která nekulhá na žádnou nohu. Získat nové čtenáře a neztratit autenticitu je v současném systému velice těžké: pokud bychom měli získat více pozornosti tím, že se zaprodáme, radši ať to nečte nikdo. Já jsem spokojený a například mezi svými vrstevníky vnímám jistý nárůst zájmu. Dá se to sledovat na brněnských čteních, která bývají pravidelně plná nejen mladých lidí.

Ale iluze si samozřejmě nedělám. Poezii užívám, protože nabízí vše a nic: čistý i špinavý štít. Ukazuje se, že mnoho mladých autorů pojímá své sbírky v rámci nějakého konceptu, respektive v nich jde vypozorovat spojující nosnou linku. Viděli jsme to již před lety na Reálu Jana Škroba, ale vidíme to i nyní, proto mě baví například básnické aktivity Richarda L. Kramára & Kino Peklo nebo knihy z edice Mlat. A i u etablovaných básníků, jako je Petr Hruška, se tyto tendence objevují – mám na mysli jeho aktuální sbírku Spatřil jsem svou tvář. Myslím, že tato tendence může být i pro „průměrně vzdělané“ čtenáře atraktivní.

Je otázka, jestli spojující nosnou linku nepotřebuje každá básnická sbírka. Na druhou stranu třeba i Petr Borkovec dost radikálně změnil svůj rukopis a jeho nejnovější sbírku Herbář k čemusi horšímu lze považovat za konceptuální. S Hruškou oba využili metody apropriace, která tlumí expresivitu textu. Pořád si ale myslím, že se v kontextu současné poezie jedná o výjimky. Že tu těch „neoriginálních géniů“, vypůjčím­-li si termín literární teoretičky Marjorie Perloff, je pořád hrozně málo…

Myslím, že pro můj debut Vězeňská strava je nosnou linkou především silná atmosféra, nálada a že předložené básně ji ohledávají různými formami, způsoby básnické práce a z různých úhlů pohledu. Mně takový způsob básnické práce, který je na první dobrou méně čitelný, nechává spoustu prostoru pro interpretaci a hraje na ono básnické tajemno, hrozně baví; je mi přirozený a nehodlám v něm přestávat. Ale zda se to chytne, uvidíme dle reakcí. Obecně jsem měl na mysli spíš koncept jako přímo vyslovený, jistý a čtenářům předložený záměr, který podle mě z výše uvedených knih vyplývá.

V rozhovoru pro Ravt jste řekl, že pro poezii je příznačná radikální imaginace a komunitní perspektiva. Má mít poezie podvratnou funkci vůči tiché ideologii dneška, jak dnes neoliberalismus někteří jeho kritici označují?

Samozřejmě. Aktuálně se tak na scéně děje stále častějším sdružováním do kolektivů. Už jen použít slovo kolektiv je v neoliberálním diskursu zásadní, ničí se tím jazyk jeho individualizovaného světa. Radikální imaginací ale myslím poezii, která svým obsahem, jazykem, formou nebo náladou bude umocňovat schopnost čtenářů současný svět kritizovat a umět si představit nový. Právě ztráta představivosti je, myslím, hlavním problém oné tiché ideologie dneška. Jak jsem řekl ve zmíněném rozhovoru, je potřeba poezii vytáhnout z pajzlů a obrátit ono hospodské nadávání na svět ke kritice společnosti.

A proč se tak děje? Můžeme hovořit v rámci „generace Z“ o nějakém jednolitém poetickém hlasu?

Děje se to, ale ne cíleně. V mém okruhu se pohybuje řada autorů, pro něž je aktivismus rovněž nedílnou součástí jejich života. Do těchto textů se stejně jako v mém případě propisuje silná angažovaná rovina. Poezie by určitě měla reflektovat veškeré krize, dnes už to nejde jinak. Je potřeba použít poezii jako zbraň. Zapadá to myslím i do metamodernismu, jak ho popsal Karel Piorecký, i tento rámec náš generační hlas naplňuje. Pro tyto účely také všichni, byť každý jinak, užíváme surrealistické postupy. Nebojíme se vymezit, ale mluvíme spolu.

Ale třeba vlivný americký básník Kenneth Goldsmith konstatuje, že poezie je pro něho výjimečná tím, že oproti jiným médiím nikdy nemůže v kapitalistickém systému najít své místo, protože ji nikdo nechce. Například taková malba může být na trhu velmi cenná, existují krásné časopisy zaměřené na experimentální hudbu, ale drahý časopis o poezii si asi nikdo nekoupí. Goldsmith pak na základě toho říká, že využívání poezie jako zbraně a její politizování je zrada na její kráse, autonomii, „nezaprodatelnosti“. Bezmoc se zde stává mocí…

Z historického porovnání vyplývá, že právě ty formy existence, které se nejvíce vymykají kapitalistickému rámci, jsou jeho největšími kritiky. Ať už mluvíme o Romech, transfeministickém hnutí, latinskoamerických auto­­nomistických marxistech a anarchistech, alterglobalizačním hnutí, o lidech globálního Jihu, zejména ženách, přímo zabíjených naším způsobem života – ti nejutlačovanější jsou logicky nejsilnější protipól kapitalismu. Poezie vede těžký boj, jelikož její nástroje nejsou tak průrazné jako stávky a samopaly. I slovo však může zabíjet. Mám za to, že ve spojení s materiální silou lze provést opravdovou změnu. Proto jsem koneckonců nejen básník, ale i člen různých hnutí a vnímám, že někteří mí generační souputníci jsou na tom podobně.

Co se týče básnických skupin, u vaší generace vidím naprosto jiný přístup než u dřívějších. Třeba ještě v devadesátých letech byla skupina či nějaký manifest takřka anachronismus. Vždycky si v tomto kontextu vzpomenu na Gombrowiczovo prohlášení, že spisovatel, potká­-li jiného spisovatele, měl by přejít na druhý chodník. Když jste mluvil o sdružování, které kolektivy jste měl na mysli a jaké výhody ze sdružování plynou?

Užitím slova kolektiv jsem asi trochu nastřelil, že takové fungování vnímám spíš jako nelehce dosažitelný ideál, protože nelze očekávat, že okamžitě vytvoříme nehierarchicky fungující spolky v řetězu solidární ekonomiky. Nicméně měl jsem na mysli diverzifikaci scény, která poezii myslím pomáhá. Obecně přibývá nových, autentických, malých hráčů, jak na poli knižním, tak časopiseckém; u většiny člověk ví, co za lidi za věcí stojí, dokáže si je zařadit. Na nic se nehraje, přiznává se „to okolo“, ať je to cokoli. Vytváří se tak i tlak na velké domy. Určitě teď zapomenu na nějaké projekty na pomezí forem, tedy opravdu jen namátkou: již zmiňovaná edice Mlat, nakladatelství Dobrý důvod, Viriditas či Adolescent, časopisy Ink a Psí víno, web Nedělní chvilka poezie… Jedním z hlavních motorů onoho provozu stále zůstává konkurence. To pokládám za velice špatné. Současný systém jde přece naprosto jasně proti nám všem, měli bychom začít vnímat poezii jako celek, předávat si znalosti, žít ji a spolupracovat na ní s dobrými lidmi. Chci méně kohoutích zápasů na scéně.

Ve sbírce Vězeňská strava jsem si všiml reflexe jakési duchovní i materiální bídy. Hovořili jsme o potřebě angažovanosti, ta zde však není tak bojovná a ironická jako u Jana Těsnohlídka před deseti lety, ale nabírá konotace fatální zbitosti, servanosti: „proto až budu ležet/ v ztrouchnivělém povlečení mého posledního dne/ nechci/ abys mne držela za ruku“ (báseň Na šibenici). Jako by už nešlo jít dál. Sociologové v tomto kontextu mluví o takzvané generaci sestupu, která se poprvé v moderní historii bude mít hůře než ta předchozí. Propisovaly se do sbírky tyto pocity?

Všechny ty krize 21. století na mě doléhají plnou silou. Především pak krize klimatická, která mi tím, že se ještě plně neodehrává přímo tady u nás, ale globálně jede na plné otáčky, umocňuje pocity skleslosti. Stále důležitější jsou pro mě však sociální aspekty krizí. Pocházím z Valašska, z rodiny patřící k nižší střední třídě, a přestože jistou podporu rodičů mám, musím hodně pracovat, abych si mohl dovolit žít v Brně. Tím se nechci stavět do pozice oběti, jen se snažím naznačit, že nejsem klasické privilegované dítě z gymnázia. Ztráta materiálních jistot se do mé tvorby promítá. A opět si myslím, že toto téma je vlastní alespoň té části generace Z, která nezdědí byt a nedostane k osmnáctinám auto.

Neznám moc básníků, kteří by v devatenácti letech rekapitulovali. Vy se ve sbírce obracíte k mladšímu já: „chlapečku, seš ještě mladej/ co ty víš o životě?/ když všechno jde do hajzlu musíš se odosobnit abys sám sebe/ nedostal do úzkých.“ Zní to, jako by vaše dětství skončilo hodně brzy, zároveň ale hodně básní působí jako juvenilie. Dokážete odhadnout, kam bude směřovat vaše básnická řeč?

Básně Vězeňské stravy jsou v průměru rok až dva staré. Aktuálně se snažím dostávat do imaginativních až fantasmagorických forem. Pokouším se rozevírat praskliny, popisovat pohyby, o nichž není slyšet, často k tomu vy­­užívám přírodní a industriální motivy. Nicméně myslím, že ucelené směřování moje tvorba získá až při práci s redaktorem, kterého stále nemám. Uvidíme.

Upřímně jsem čekal, že vztek se do knihy promítne s daleko větší intenzitou. Někteří vás nazývají – asi i díky vašim ostrým komentářům na sociálních sítích – „zlobivým chlapcem“ české poezie. Ve výsledku se ale zdá, jako byste vztek v procesu psaní tlumil, snažil se ho v jazyce rozmělnit…

Jsem rád, že to říkáte, protože mi šlo o něco, co bychom mohli nazvat latentní angažovaností. Ta je pro mé psaní esenciální, ale zároveň se nachází pod povrchem, nevyjevuje se s křiklavou explicitností. Něco podobného se třeba povedlo básníkovi Radku Štěpánkovi ve sbírce Velké obcování. Ta je postavena na místy až spirituální přírodní lyrice, zároveň je v ní však angažovanost silně zakořeněna. V podobném duchu jsem napsal báseň Nevěděl jsem o ní, která popisuje strom na zahradě mého rodného domu, ale současně jako by tento obraz měl širší přesah…

Každopádně sociální sítě a tvorbu odděluji. Vědomě jsem tedy rozhodně nic netlumil, prostě na mě takto verše působí silněji, než kdybych něco vykřikoval. Myslím ale, že v knize dojde i k angažované přímosti, třeba když v básni Analytická označuji krádež za jediný legitimní způsob obživy nebo když v básních jako Předběžné kazy, Pod čarou, Deformace a Intolerance na imaginativních, osobních i konkrétních lokálních obrazech z valašského maloměsta kritizuji nekonečný růst, konzum a nabádám čtenáře, aby „tento národní stát nepřišel na náš pohyb“. Nicméně Vězeňská strava, to je v jádru suchý chléb a voda, a přesně to je ona nálada, která v knize přirozeně spojuje – a doufám, že dostatečně – estetickou stránku s angažovaností, různorodou lyriku s kritikou společnosti.

Už jsme zmínili, že se na sociálních sítích občas velmi radikálně vyjadřujete ke společenským situacím, ale i k literárnímu provozu. Obecně s tím mám občas problém, jelikož takové projevy jsou pro mě pravým opakem literatury. Často v nich navíc nenalézám ani špetku katarze nebo možnosti, jak se myšlenkově posunout dál. Znepřátelené tábory se naopak i ve světě literatury navzájem radikalizují, spory vyostřují, což bylo vidět i na nedávné pseudokauze „Tučková a Státní cena za literaturu“. Proč máte tak enormní potřebu – ostatně stejně jako mnozí současní básníci – chrlit podobné statusy?

Za prvé si nemyslím, že se na sítích dá domluvit. Iritují mě odpovědi na odpovědi, komentáře na komentáře, diskuse na internetu zásadně nevedu. Tam právě nejradši křičím, vymezuji se, nadávám. Sociální sítě se pro mě staly především ventilem frustrace, které v aktivistické praxi zažívám mnoho. Radikální postoje obecně vnímám v té výše popsané podvratnosti. A to na obě strany: když někdo konzervativní napíše z mého pohledu fakt strašný článek, vlastně mě to hrozně štve, ale zároveň je zde prostor pro další reakce. Bylo by super, kdyby některé, zejména ty opravdu nenávistné články vůbec nevznikaly, ale tož co sa dá dělat…

Formu na sebe reagujících článků vnímám jako ideální pro kultivaci veřejné debaty – karty jsou přiznané, odkryté. A klidně ať do sebe ti lidé šijou, ostatně to byl jeden z tradičních způsobů revoluce myšlení, jak ho budovalo surrealistické hnutí – také často manifestující, vykřikující, provokující –, které okamžitě reagovalo v přímé akci i textu. Musí to zaznít. Je však nutné říct, že takové články musí být vydávány ve svobodných médiích, ne pod hlavičkou oligarchů Lukačoviče nebo Bakaly.

Britský teoretik Mark Fisher v eseji Odchod z upířího hradu kritizuje mladou „twitterovou levici“ za to, že zbytečné esencializuje zlo a dobro. Identita člověka je pak hodnocena na základě jednoho špatně zvoleného výroku. Zároveň si všímá toho, že tato levice chce za každou cenu šířit vinu. Čím více viny, tím lépe. Nepřijde vám občas, že se podílíte na budování upířího hradu?

Já sice často někoho vyhlásím, ale pokud se nerozhodnu napsat ucelenější text, končí to pro mě statusem nebo tweetem. Dělám si z toho legraci, neleží mi to v hlavě jako některým českým literátům z opačné části politického spektra. Myslím tím takvazné etablované básníky, často násobně starší než já, kteří pod mé publikace v Hostu vytahují tweety z mého osobního účtu a moralizují – ty považuji za ubohé. Dobro a zlo jsou pro mě sociál­ní konstrukty, morálka je nástroj útlaku. Nicméně jmenovat viníky konkrétně a nezapomenout přitom na systémové myšlení je pro mě osobně dlouhodobým úkolem.