Hopla, žijeme!

Squatterský mýtus kreuzberské generace osmdesátých let je literárně ztvárněn v sociál­něrealistickém románu spisovatele a někdejšího squattera Michaela Wildenhaina Die kalte Haut der Stadt (Chladná kůže města, 1991), jenž popisně reflektuje střety s policií i neonacisty a postupnou ztrátu iluzí ze života ve squatech a radikálně levicové politiky vůbec. Proměna Kreuzbergu z kontrakulturního „území nikoho“ v lukrativní čtvrť plnou yuppies je zase analyzována v etnografické studii Mythos Kreuzberg (Mýtus Kreuz­berg, 1998) kulturní antropoložky ­Barbary Langové. V těchto plovoucích kulisách se ode­­hrává i příběh dokumentárního románu Ná­­raz (Aufprall, 2020). Tři autoři – sociolog Heinz Bude, umělkyně Bettina Munk a politoložka a spisovatelka Karin Wieland – zde propůjčují hlas dvěma vypravěčským postavám, pojmenovaným Thomas a Luisa. Motivací pro český překlad byla zřejmě skutečnost, že jedna z vedlejších postav zahyne při tragické autonehodě kousek od Terezína v roce 1981. Orien­talistická představa pozdně „socialistické“ nemocnice v Ústí nad Labem, jež je obklopená šedí a mrtvou krajinou s kostrami stromů zamořených kyselými dešti, přitom stojí v poněkud kolonizované mentální mapě autorů v protikladu k mondénnímu světu uměleckých večírků v Brooklynu, který tvoří jakýsi kulturní referenční rámec.

Židé na poušti

Přestože je román psán známou metodou „na přeskáčku“, nabízí spíše kvalitní sociologické a politologické reflexe než umělecký požitek. Z těchto důvodů považuji v rámci kritiky díla za důležitější analýzu vztahů uvnitř autonomního a squatterského hnutí, příčiny a souvislosti jeho rozpadu, každodenní život, mentalitu a dráhy jednotlivých hráčů než konstrukci dramatické zápletky – byť ani zvraty v ději včetně využívání autentických příběhů kniha nešetří.

Třicátého ledna 1981 – osmačtyřicet let po jmenování Hitlera říšským kancléřem – obsadila v Kreuzbergu parta mladých lidí přes dvacet let neobývaný dům ve vlastnictví přeživšího šoa Aarona Rosenblatta. Třídní boj, nebo antisemitismus? Jako pomyslní Židé na poušti prchající z okovů konformní výchovy postnacistického Německa se v každém případě cítila právě tato nesourodá skupinka squatterů. Pocházeli z různých prostředí včetně buržoazních hamburských vil i hornických sídlišť v Porúří, domácností profesorů z Heidelbergu i bavorských vesnic, jihoněmeckých předměstí i brlohů podél železné opony. Nešlo jim přitom jen o sociální kritiku bytové politiky, ale také o životní pocit (Lebensgefühl) – odmítnutí konvenčních manželství bez vášně, moudrostí zestárlých osmašedesátníků i teoretických dogmat komunistických sekt sedmdesátých let. Pozitivní představy o novém emancipovaném životě i politice musely být vynalézány experimentem, protože vzory chyběly i v důsledku jejich zavržení. Nepřítelem však nebyly jen předchozí levicové generace a spekulanti, ale téměř všichni: zelení pacifisté ve zvonových lacláčích („měkkejši“), maloměšťáci, nájemníci, policisté i neonacisté.

Opakem zglajchšaltovaných hippies se stali drsní militanti v černých kožených kalhotách, které měly vyjadřovat odmítnutí rodiny a buržoazní kariéry. Revoluční elán těchto bojovníků, rekrutujících se vesměs z řad vesnických učňů, marných studentů, nezaměstnaných, alkoholiků a narkomanů, však většinou končil u planých radikálních frází na squatterské radě, jež zpočátku tvořila nejvyšší orgán hnutí. Vlivem chaosu i rozrůstání hnutí se však jeho struktury decentralizovaly do jednotek domovních bloků, rad čtvrtí, provozních rad, zdravotnických, řemeslnických a vězeňských skupin, akčních plén a podobně.

Berlínský senát squatterské hnutí kontroloval dvěma cestami: skrze technologii diferenciace – na jedné straně byly squaty ochočené, opravené a smluvně pronajaté, na straně druhé squaty divoké, obývané násilníky – a šikanou, tj. pravidelnými policejními raziemi či odpojováním elektřiny, vody a plynu se záměrem squattery deprimovat.

Co zbylo z revolty?

Zkušeností, která formovala politickou identitu této generace, se stal násilný střet s policií při protestu proti návštěvě Ronalda Reagana v Západním Berlíně v červnu 1982. Příčina rozpadu však nespočívala ani tak ve státní represi, jako spíš ve vnitřních neshodách hnutí, rozděleného na stoupence a odpůrce vyjednávání s majiteli. Autoři románu patřili k radikální frakci odpůrců a postupně se ocitali v menšině, až třídní předurčení jednotlivců, vnitřní mocenské boje mezi nimi a rozklad solidarity doběhl i partu z jejich domu. Prestiž takzvaných paviánů (zručných machistů z dělnické třídy), podmíněná schopností opravovat domy, klesala v konkurenci s dovednostmi středostavovských dívek a jejich sebeprezentací v médiích. I zde vyšla najevo klanová struktura „antiautoritářského“ hnutí, v němž neplatily zákony státu, ale pravidla machů znásilňujících své soudružky. Tento vnitřní střet o vliv v knize reprezentují postavy Johna a Lynn a ústí až k Johnově „dobrovolné“ sterilizaci, zatímco Lynn využívá kulturní kapitál své rodiny k získání statusu feministické hvězdy hnutí.

V záři neoliberální modernizace a nových odvětví marketingu vybledlo také situacionistické heslo „Už nikdy nepracujte!“. Středostavovská individualizace přispěla k erozi solidarity s duševně nemocnými a nezaměstnatelnými soudruhy, pro něž v pronajatém squatu už nebylo místo. Zbytek revolucionářů se snažil zachránit studiem různých oborů – psychologie, práv, filosofie. Marianna metamorfovala z radikální aktivistky v liberálně smýšlející reklamní manažerku, Luisa se stala umělkyní v New Yorku.

I když kulturní antropoložka Anja Schwanhäußer v knize Kosmonauten des Underground (Undergroundoví kosmonauti, 2010) popsala berlínské squaty jako laboratoř k překonávání sociálních nerovností, tyto „autonomní zóny“ měly beztřídní povahu opravdu jen dočasně. Nakonec to byly především zvnitřněné třídní nerovnosti, promítající se nepřetržitě do života hnutí, co jej strukturálně rozviklalo zevnitř. Ukazuje se, že je zřejmě nemožné tyto nerovnosti překlenout bez makrosociální proměny. Narativní struktura románu Náraz i vývoje berlínského squatterského hnutí se přitom velmi podobá expresionistickému dramatu Hopla, žijeme! (1927, česky 2011) Ernsta Tollera, které pojednává o tom, jak se poražení revolucionáři z roku 1918 sžívají s poměry kapitalistické restaurace výmarské konjunktury. Příběh, s nímž se bohužel cyklicky setkává každá generace.

Autor je historik.