Divadlo v Dlouhé, Praha, psáno z reprízy 8. 12. 2022
Režisér Jan Frič a dramaturgyně Kateřina Součková se při vytvoření „abstraktní jevištní básně“ Už není třeba dělat vůbec nic inspirovali různorodými díly: od filosofických pojednání Alberta Camuse přes psychoanalytické studie C. G. Junga až po experimentální prózu Alaina Robbe-Grilleta. Motiv detektivního pátrání, který je typický pro francouzský nový román, je jediným dramatickým prvkem jinak bezdějové inscenace. Představení se odehrává ve strohých kulisách připomínajících molo, na němž se setkává pětičlenná skupina plážových návštěvníků. Na plátno za jejich zády je promítána tvář neznámé dívky. Společně se snaží dobrat toho, co zde dělá a proč s nimi nekomunikuje. Tématu (ne)možnosti odpočinku a duševního usebrání v době přehlcené informacemi a dalšími stimuly se Jan Frič věnoval již v dokumentární inscenaci Burnout aneb Vyhoř!. Tentokrát se tvůrčí tým rozhodl proti příliš racionalizovanému světu bojovat iracionální uměleckou formou. Sám název apeluje na diváka, aby se nechal unášet proudem hypertextových odkazů a vlastní představivosti. Přestože lze ocenit dramaturgické gesto, jež ozvláštňuje jinak konvenční repertoár Divadla v Dlouhé, výslednému tvaru chybí rytmizace, řetězení motivů, zkrátka vodítka, která by publiku pomohla proniknout do zamýšleného konceptu. Při diskusi s dramaturgyní, která proběhla po představení, se ještě více ukázalo, že ačkoli autoři výstavbu pečlivě promýšleli, mnohým divákům zůstane nejspíš skryta.