Klást ratolesti na oltář lidstva

Příběh Ivana Meštroviće je dost barvitý: začínal jako pasák ovcí, stal se umělcem reprezentujícím několik politických režimů minulého století a skončil jako profesor umění v poválečných USA. Co stálo za jeho proniknutím do nejvyšší elity meziválečného jugoslávského státu?

Ivan Meštrović byl zázračné dítě. Dětství a dospívání prožil v chudém dalmatském vnitrozemí a teprve v osmnácti letech se začal učit kameníkem ve Splitu. Jeho mistr v něm rozpoznal talent a poslal ho studovat na vídeňskou akademii. Meštroviće tam nejdřív nechtěli vzít, protože neměl žádné předchozí formální vzdělání, přesto ale brzy slavil velký úspěch jako člen vídeňské secese. Mimo hranice Rakouska­-Uherska jej proslavila světová výstava v Římě v roce 1911, kde společně s dalšími chorvatskými umělci vystavoval v srbském pavilonu. V exilu za první světové války mohl již jako velmi známý umělec dát své dílo do služeb propagace budoucího sjednoceného jugoslávského státu. V meziválečné Jugoslávii pak neměl jeho umělecký status konkurenci. Král Alexandr jej považoval za svého dvorního sochaře – byly mu svěřovány nejprestižnější státní zakázky a jeho dílo reprezentovalo Jugoslávii v zahraničí. Ve světě byl tehdy ceněn ovšem hlavně v kruzích společenské a politické elity, pro mladou generaci již představoval politicky i umělecky konzervativního tvůrce.

Jakou roli Meštrović sehrál při vytváření jugoslávské nacionální a státní ideologie?

Meštrović se v mládí ztotožnil s proudem chorvatského národního hnutí, které považovalo jihoslovanství čili jednotu se Srby za vyšší stupeň nacionálního uvědomění. Centrální místo v Meštrovićově díle zaujímá takzvaný Vidovdanský či Kosovský cyklus. Jednalo se o projekt chrámu věnovaného hrdinům padlým v bitvě na Kosově poli na den sv. Víta – odtud Vítův den, Vidov dan – 28. června 1389, která byla osudnou porážkou středověkého Srbska. Kult kosovských hrdinů se stal v 19. století centrálním mýtem srbského národního hnutí jako zdroj kolektivní paměti, která živí vůli k budoucímu osvobození a znovusjednocení.

Nicméně mnozí Chorvaté, zejména pak Dalmatinci, chápali kosovskou tradici jako něco, co přináleží nejen Srbům, ale i všem dalším Jihoslovanům, protože byla živá i v jejich vlastní lidové slovesnosti. Meštrović proto později rozvinul koncepci jihoslovanství jako chorvatsko­-srbské syntézy. V řadě svých státem financovaných projektů se snažil zdůrazňovat prvky rovnoprávnosti všech „plemen“ jihoslovanského národa a čelit tak jednostranné srbské převaze. Meštrović byl bezpochyby tvůrcem vizuální podoby jugoslávské státní ideologie meziválečného období, kterou si však do určité míry osvojila i Jugoslávie socialistická. Jejím významným prvkem byly i specifické rysy, které vtiskl svým mytickým hrdinům a ženským alegorickým postavám, tedy rysy domněle typické pro Jihoslovany.

Vycházel v koncepci jihoslovanství i z určitých rasových teorií?

Podle dobové teorie proslavené hlavně geografem Jovanem Cvijićem tvořila základ jihoslovanského etnického korpusu takzvaná dinárská rasa, která se dominantně projevovala v populaci obývající dinárskou horskou soustavu, jež sahá od jižních částí Slovinska na severu po oblast středního Srbska na jihu. Jejím centrem měly být Dalmácie, Hercegovina a Černá Hora, jejichž obyvatelé si nejlépe uchovali nejen určité fyziognomické znaky, ale i specifickou kulturu vázanou na pastevecký, nomádský způsob života. Je zřejmé, že tímto dobovým názorem se Meštrović nechal zejména ve svém Kosovském cyklu ­inspirovat. Tato rasová teorie sloužila ale ­především k „vědeckému“ zdůvodnění ideje jihoslovanské národní jednoty, a nikoli k hierarchizaci lepších a horších ras. Meštrović sám byl přesvědčený humanista. Snažil se dokázat, že Jihoslované, obvykle na Západě považovaní za primitivní a divoké Balkánce, jsou nositeli hodnot, jimiž rovnocenně s jinými národy „přinášejí ratolesti na oltář lidstva“.

Meštrović měl úzké vztahy i s meziválečnou československou reprezentací. Jak k nim došlo?

Do styku s českým prostředím se Meštrović dostal na studiích ve Vídni. Za první světové války se jako člen Jihoslovanského výboru, tedy exilové organizace sdružující Chorvaty, Srby a Slovince z Rakouska­-Uherska, seznámil s Masarykem a v roce 1923 ho portrétoval. O Meštrovićově postavení v meziválečném českém prostředí svědčí mimo jiné i to, že od Masaryka dostal Řád bílého lva za zásluhy o protirakouský odboj. Meštrovićova samostatná výstava v roce 1933 v pražském Belvedéru byla politickou manifestací spojenectví Československa a Jugoslávie. Navštívilo ji 52 tisíc diváků, takže to byla jedna z vůbec nejúspěšnějších kulturních akcí pořádaných v Praze za první republiky. Avantgarda se však o Meštroviće moc nezajímala, nebo ho přímo kritizovala za jeho politické postoje.

Dá se nějak definovat Meštrovićova politická orientace?

Meštrović se určitě pokládal za liberála a de­mokrata, masovou politiku však považoval za populistickou manipulaci s lidem. V jeho politických postojích i praxi lze spatřovat víru a důvěru v elity a výjimečné jedince, jako byl třeba právě Masaryk a do určité míry i král Alexandr, který trpěl autoritářskými sklony a nakonec v Jugoslávii zavedl osobní diktaturu. Podle řady indicií byl Meštrović svobodný zednář, což předurčovalo jeho elitářský, byť svobodymilovný, pokrokářský a univerzalistický světonázor. Naprosto se míjel s levicí a postupně se upevňoval ve svém antikomunistickém postoji. Jeho ideálem byly Spojené státy, kde nakonec po druhé světové válce zakotvil a strávil tam zbytek svého života. Na jeho postoj vůči ateistickému komunismu rovněž působilo jeho náboženské přesvědčení.

Veřejný prostor států bývalé Jugoslávie je dodnes zaplněn četnými Meštrovićovými realizacemi, ukotvenými v národních legendách. Identifikovali se tehdy i ostatní obyvatelé například s Kosovským mýtem, vycházejícím ze srbské tradice?

Před první světovou válkou bylo kosovské téma velmi populární i mezi Chorvaty a Slovinci. Na druhé straně již kolem roku 1910 básník Antun Gustav Matoš Meštrovićovi vyčítal, že vlastní chorvatskou hrdinskou tradici záměrně opomíjí a zaměňuje ji srbskou. V meziválečné Jugoslávii byla srbská tradice upřednostňována na úkor chorvatské, což vedlo v chorvatské společnosti k roztrpčení a averzi vůči všemu srbskému. Srbská hegemonie ideu srbsko­-chorvatské národní jednoty hluboce zdiskreditovala, čehož si byl vědom i sám Meštrović. Po pádu Jugoslávie ustašovci Meštroviće několik měsíců věznili, nicméně sami chorvatští fašisté začali záhy využívat Meštrovićovo dílo, a to včetně děl Kosovského cyklu, k vlastní propagaci. Po rozpadu Jugoslávie byla Meštrovićova tvorba v Chorvatsku na okraji zájmu a teprve v posledních letech je postupně rehabilitována. Chorvatští autoři v očích veřejnosti Meštroviće nezřídka ospravedlňují argumentem, že Kosovský cyklus byl jen malou částí jeho rozsáhlého díla, nebo i tím, že on sám nakonec své jugoslávské přesvědčení přehodnotil a stal se chorvatským vlastencem v užším slova smyslu.

Využíval se koncept jihoslovanství i v Titově Jugoslávii?

Titův režim se velmi záhy snažil Meštrovićův věhlas využít ve svůj prospěch. Meštrovićovy práce byly zařazeny do přehlídky Umění národů Jugoslávie, která v druhé polovině čtyřicátých let proběhla v Moskvě, Varšavě a Praze. Titovi emisaři se pokoušeli přemluvit světoznámého umělce k návratu, což Meštrović zatvrzele odmítal. Pobuřovalo ho zejména pronásledování katolické církve a věznění některých jeho předválečných přátel, zvláště pak záhřebského arcibiskupa Alojzije Stepince. Meštrović nicméně během padesátých let opět pro Jugoslávii tvořil veřejné pomníky. V roce 1959 svou vlast i navštívil a s Josipem Brozem Titem strávil týden v jeho rezidenci na Brionech. Meštrovićovo dílo se znovu těšilo privilegovanému statusu a dobře vyhovovalo i redefinované koncepci jugoslávství, utvářené ve federativní podobě a v duchu hesla „bratrství a jednota“.

Vernisáž výstavy v GHMP byla pojata na diplomatické úrovni a ve státotvorném duchu. Jak se s Meštrovićovým odkazem pracuje dnes?

Pro Chorvatsko dnes Meštrović opět představuje významnou součást kulturní politiky a zahraniční prezentace. Zdůrazňován je středoevropský kontext jeho tvorby i životní praxe, zatímco jihoslovanské a balkánské aspekty jsou spíše upozaďovány. Srbské prostředí má vůči Meštrovićovi vesměs pozitivní vztah a vnímá jej jako součást své kulturní tradice, z níž nelze jihoslovanskou komponentu oddělit, třebaže i takové tendence se vyskytují. Meštrovićův bělehradský pomník Vítěze je velmi populární a srbské hlavní město jej hrdě užívá jako svůj symbol.